Dnešní přehrada Slapy je součástí Vltavské kaskády a její historie sahá až do roku 1933, kdy bylo rozhodnuto o její stavbě, ačkoliv samotná realizace se rozběhla až po druhé světové válce. Přehrada byla dokončena v polovině 50. let a slouží hlavně k výrobě elektřiny a ochraně před povodněmi. Před vznikem přehrady byl ale prostor dnešní Slapské nádrže součástí velmi malebného úseku střední Vltavy, zejména oblasti Svatojánských proudů a okolních osad. Dnes tuto krajinu připomínají hlavně fotografie, muzeální expozice a jednotlivé zachované památky. Byla to též oblast, kam jezdili tehdejší trampové, kteří Vltavě říkali Vltava river, nebo jen Velká řeka. Zde se začínal rozmáhat tramping – fenomén, který je jedinečný v celém světě a který nemá nikde jinde obdoby.
Svět Velké řeky a svobodných srdcí
Život v oblasti dnešních Slap byl před přehradou úzce spjatý s Vltavou, vorařstvím, plavbou, rybolovem, mlýny, hostinci a drobným zemědělstvím. Údolí bylo zároveň dopravně i ekonomicky důležité, ale také nebezpečné kvůli silnému proudu a Svatojánským proudům, což bylo místo, se kterým si dokázali poradit jen voraři a již zmiňovaní trampové na kanoích.
Lidé zde tehdy žili hlavně v malých vesnicích a osadách roztroušených podél řeky. Obce byly malé, takže život byl úzce propojený se sousedy, rodinou a tradicemi. Místní se pohybovali hlavně v rámci údolí a okolních kopců, zatímco větší městský svět byl daleko; i proto měly zdejší komunity silnou vazbu na místo. Obživa pocházela z pole, lesa, práce kolem řeky a z provozu služeb pro plavce a poutníky. V některých místech fungovaly i hostince a ubytování pro letní hosty, hlavně z Prahy, kteří tato místa vyhledávali.
Vltava nebyla jen krajinná dominanta, ale i pracovní prostor. Plavci tudy přepravovali dřevo a další náklad, a právě úsek Svatojánských proudů patřil k nejsložitějším a nejnebezpečnějším místům na celé řece.
Abychom si dovedli představit, jak to zde vypadalo, musíme se ponořit do starého tisku, fotografií, obrazů a vzpomínek. Údolí Vltavy před napuštěním Slapské přehrady bylo mnohem užší, strmější a „divočejší“ než dnes. Místo hladiny tu byly skalnaté svahy, zalesněné stráně, malé vesnice a osady roztroušené po březích, plus úsek Svatojánských proudů, který patřil k nejdramatičtějším místům na řece. Asi právě proto si toto místo trampové tak oblíbili, jelikož připomínalo místa, která znali z rodokapsů a prvních filmových westernů s Tomem Mixem. Řeka tudy tekla v hlubokém meandrujícím údolí a na některých místech byly doprava i pohyb podél břehu obtížné. Břehy tvořily skály, prudké svahy a úzké nivní pásy, takže osídlení se drželo spíš na výše položených místech nad řekou. Před zatopením šlo o krajinu s výraznou historickou pamětí, kde byla příroda, práce i každodenní život propojené v jeden celek. Ostatně toto je vidět i dnes, kdy vody Štěchovické i Slapské přehrady lemují strmé zalesněné svahy.
Dvě rány osudu: Ve znamení Smrtihlava a hluboká voda
První ránu těmto místům zasadilo zřízení výcvikového prostoru Waffen-SS. Výcvikový prostor SS u Slap souvisel s velkým nacistickým cvičištěm na Benešovsku, které vzniklo v roce 1942 a zahrnovalo území kolem Sázavy, Vltavy i Slap. Patřilo k největším cvičištím jednotek SS v tehdejších českých zemích a jeho stopy jsou v krajině dodnes patrné. Šlo o SS-Truppenübungsplatz Beneschau, později přejmenovaný na SS-Truppenübungsplatz Böhmen. Oblast byla vyčleněna pro vojenský výcvik jednotek SS a související německé armády, přičemž místní obyvatelstvo bylo vystěhováváno a řada usedlostí byla zabrána pro potřeby okupantů. Slapy ležely na okraji nebo v širším prostoru tohoto výcvikového území, proto se v pramenech často objevují jako jeden z bodů vymezujících jeho rozsah. Po válce se sem sice mohly vystěhované rodiny vrátit – bylo-li kam –, ale čekala je nakonec druhá rána, a to stavba přehrady.
Před zaplavením přišlo nejdřív vystěhování a postupný zánik některých osad, takže se vytratil běžný rytmus života i místní paměť krajiny. Zatopením v roce 1954 pak zmizely celé části starého údolí a s nimi i původní zástavba, cesty a hospodářské zázemí.
Mezi nejznámější zaniklé obce patřila Moráň. Malá osada, která čítala 14 stavení. Přesto to byla důležitá zastávka vltavských plavců před Svatojánskými proudy, takže tu fungovalo více hostinců a místních služeb. Během druhé světové války ji zasáhl již zmiňovaný výcvikový prostor, potom oblast zasáhly i velké povodně a ledová kalamita, než byla v roce 1954 zcela zalita přehradou.
První plán vznikl už v roce 1933, ale tehdy byl odložen. Nové projektování začalo během války a po roce 1949 se rozběhly přípravné práce, včetně ražby obtokového tunelu, který odváděl Vltavu mimo staveniště. V roce 1952 začaly vlastní stavebně-montážní práce na hrázi. Nádrž se začala napouštět v dubnu 1954, v červenci téhož roku už čelila mimořádné povodni a slavnostně byla otevřena 7. listopadu 1954.
Hráz je vysoká zhruba 60–70 metrů a dlouhá asi 260 metrů. Elektrárna byla uvedena do provozu v letech 1955–1956 a má tři Kaplanovy turbíny o výkonu 3 × 48 MW.
Slapská nádrž chrání okolí před velkou vodou, vyrábí elektřinu a zároveň je významným rekreačním místem pro koupání, lodní dopravu, rybolov a vodní sporty.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
