V řadě našich článků jsme psali o různých zvláštních jevech a věcech v naší krajině. Nelze se divit. Naše země má bohatou historii a ta často není zrovna mírumilovná. Na řadě míst se vraždilo ve velkém, ať už v bojích, nebo při odstraňování názorových či politických oponentů. A to není specifikum posledního století.
Když se neválčilo či se neumlčovali rebelové, loupilo se. To vše se do krajiny otisklo a zanechalo zde svou stopu. Místa, jako jsou popraviště či jiné lokace, kde někdo nedobrovolně vypustil duši, bývají naplněna negativní energií. Ta zase přitahovala duchovní bytosti s tímto nábojem či sloužila k černomagickým operacím nebo podobně laděným rituálům. Existují ale také místa, která mají návštěvníka odradit, jelikož cosi skrývají.
Otisky starých příběhů a legend v naší krajině nezmizely, jen je moderní lidé tolik nevnímají. Často na ně zapomněli, nebo jim prostě už nevěří. Častými svědky, někdy i jedinými, podobných jevů bývali trampové. Proč tomu tak bylo? Tyto toulavé duše často chodily na místa, kam běžný člověk nešel nebo se tam zdržel jen krátce. Jenže tito tuláci zde zůstávali třeba celý víkend. A když se sešly ty správné podmínky, byly k vidění věci, za které by jejich svědci byli často posláni do psychiatrické léčebny.
A protože se náš magazín jmenuje Tvoje příběhy, zase jeden váš příběh uvádíme. Opět se jedná o jeden paranormální zážitek z vandrů.
Návrat ke kořenům a starým stezkám
„Můj příběh je docela tuctový. Jako holka jsem jezdila na vandry. Říkalo se mi Angelika, podle těch filmů, jelikož jsme prý byla podobná té herečce. Pak jsem se vdala a s trampováním byl konec. Práce, manžel, děti, domácnost. No, znáte to. Jenže manžel odešel za jinou, děti jsou už velké a já najednou nevěděla co se životem. Když jsem po smrti tatínka vyklízela harampádí na půdě našeho starého domu, našla jsem některé své vandrácké věci. A osvítil mne Manitou. Proto jsem se rozhodla, že bych to mohla zase zkusit.
No, první rozčarování bylo, že jsem už nikoho nikde nepotkala. Asi ti zbylí trampové jeli někam jinam. Na Mezní louku a Jetřichovice, kam jsme jezdívali, už dnes nikdo nejede. Všude cedulky o zákazech a pokutách, ale rozjařených frajírků na čtyřkolkách si stráže Národního parku raději nevšímají.
Ačkoliv moje nové začátky nebyly valné, řada mých dávných kamarádů by mi řekla, že jsem mastňačka, jelikož s ohledem na věk jsem se dovybavila modernějšími věcmi, jako karimatka, usárnu také nahradil civilnější batoh, tak jsem to nevzdala. A sama jsem také tak docela nebyla. Jednoho parťáka jsem měla. Mám německého ovčáka Barona. Vzbuzuje respekt svou velikostí, i když je to spíše mazlivý moula.
Cílem je hrad Ostrý
A tak cca před rokem jsem se dostala do Českého středohoří na hrad Ostrý. Tyto zříceniny mne vždycky lákaly. Mají svůj příběh a kdo umí naslouchat, tak ten se ho dozví. Sedla jsem do auta a jela do Milešova. Odtud už pěšky. Nikdy před tím jsem tam nebyla, tak jsem netušila co mne čeká.
Ze samotného hradu toho moc nezůstalo. Doufala jsem v nějakou částečně zachovanou místnost nebo aspoň klenbu, kde se můžu schovat před případným deštěm. Nic takového tam nebylo, takže nakonec moje stará celta podepřená klackem mne kryla, kdyby se někdo na nebesích na mne rozhodl vylít kyblík s vodou. Jediné místo, kde se dalo utábořit, bylo v prostoru bývalé věže, kde byl plácek a nebyly tam kameny. Takže jsem tam rozložila svůj bivak, nasbírala nějaké klacky na ohýnek, abych si uvařila aspoň kafe.
Baronovi se na hradě moc nelíbilo. Byl neklidný, jakoby něco cítil, co já ne, ale přisuzovala jsem to zvěři. Přeci jenom jsem cestou viděla stopy divočáků. Když padla tma, přihlásila se únava a také bylo docela zima. Na déšť to nevypadalo, ale co já věděla, co přijde třeba v noci?
V noci mne Baron probudil vrčením. Díval se někam do tmy a celý se chvěl. Snažila jsem se ho uklidnit, ale byl naježený a evidentně vyděšený. Svítila jsem baterkou do těch míst, kam se můj pes díval, ale nic jsem tam neviděla. Baron začal spíše kňučet a stahoval se pod celtu, jakoby se chtěl před něčím ukrýt. Začala jsem psa chlácholit, ale nedal si říct. Pořád ustupoval, jakoby tam viděl něco děsivého, co nepřepere a co pro něj znamená smrt. I já jsem byla vyděšená. Baron se nepletl. Neměl halucinace. To jen moje omezené smysly neviděly hrozbu, která se k nám blížila. No, na nic jsem nečekala. Vzala jsem psa a při baterce jsme chtěli utéct. Jenže nebylo kam. Museli bychom jít tudy, kde to Barona děsilo. Pořád jsem svítila do míst kam Baron koukal, kdybych třeba přeci jen něco zahlédla. Pořád jsem si říkala, že tam musí být nějaké zvíře. Celé to trvalo hodinu, dvě? Nevím. Na hodinky jsem se nedívala. Po nějaké době Baron přestal kňučet a vrčet. To „něco“ asi odešlo. Přesto byl pořád naježený. Ani já jsem nespala. Čekali jsme pod celtou do rána.
Svítání začalo naleptávat tmu a lesem se nesly hlasy ptáků. Já jsem zase udělala oheň a vařila vodu na kafe. Přemýšlela jsme co dál. Nevyspalá a co si budeme povídat, docela vystrašená. Co tam bylo? Co dokázalo Barona tak vystrašit? Maně jsem si vzpomněla na film Pán prstenů. Když do té vesnice Hobitů přijel jeden z Nazgûlů, ptal se jednoho z vesničanů na Froda. Pes toho Hobita se zachoval jako Baron dnes v noci. Ale Nazgûl tu nebyl. Tedy alespoň v to doufám.
Stopy, které neměly existovat
Ať tam bylo cokoliv, ráno, když vyšlo Slunce a já měla už zabaleno, tak jsem se šla podívat na to místo. V blátě tam byly šlépěje, co tam odpoledne nebyly. Byly psí a daleko větší, než měl Baron. Ten pes, co ty stopy udělal, by musel být velký jako odrostlé tele.
Je snad jasné, že jsem z tohoto hradu docela spěšně odešla a nikdy se tam nevrátila. A ani se tam vracet nehodlám.“
Tady příběh Angeliky končí. Co to ale bylo? Co tam pes Baron viděl? Na to jsme se zeptali našeho konzultanta, psychologa a mystika PhDr. Jindřicha Kuneše.
Názor odborníka
„Zvířata vidí a cítí více než lidé. Tedy než dospělí lidé, jelikož malé děti mají daleko více rozvinuté smysly, což ale výchovou a vzděláním důsledně ‚napravíme‘.
Hrad Ostrý má na sebe navázané některé legendy. A jedna z nich je o černém psu, který hlídá poklad. Jestli tam nějaký poklad je, či ne, to nevíme a asi ani nezjistíme. Ovšem ten černý pes by mohl být realita. Někdo se asi teď usměje, ale zkusím to vysvětlit, jak to vnímám já.
Již dříve jsme mluvili o bezpečné krajině. Tam jsem vysvětloval, že existují jevy, které jsou způsobené špatnými skutky lidí. Jsou ale i místa, která jsou střežena duchovními silami. Důvody mohou být různé, ale jedním z nich je třeba i portál do jiného světa. Okolo takových míst jsou jisté zóny, které vzbuzují špatné pocity, a bývá zde v podstatě poplašné zařízení v podobě děsivého přízraku. To vše má narušitele odradit a z toho místa vyhnat. Kdo a proč to tak vytvořil, nevíme. Možná jsou to pozůstatky něčeho opravdu dávného, nebo jsou to díla silných mágů z minulosti.
Řekl bych, že na Ostrém je něco takového. Pochybuji, že to bude dílo nějaké dávné entity, jelikož to by tam v pozdější době nejspíš nepostavili hrad, ale může se jednat o uzávěru vytvořenou nějakým mágem třeba v období renesance nebo pozdější. Onen černý pes má být zřejmě strašákem, hlídačem čehosi, co tam bylo, nebo možná ještě je. Ale nesnažil bych se to pokoušet. Nevíme, jak je takový systém nastaven a jak moc je funkční. Znovu ale opakuji, že to je jen můj názor. Realita může být i jiná.“
Co se tedy stalo na Ostrém? Má náš mystik pravdu, nebo je realita daleko děsivější?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
