Dávné lesy skrývaly mnohá nebezpečí. Hluboké hvozdy obývané vlky a medvědy, rokle, močály a temné hluboké tůně. To vše byla místa, kam noha člověka raději nevkročila, jelikož zde číhala smrt. Někdy měla podobu drápů a zubů medvěda, ale někdy její podoba byla méně děsivá. Možná o to nebezpečnější. Slovanské legendy, ostatně jako i jiné pohanské mýty, jsou plné různých bytostí z jiných světů, popřípadě bytostí, které světy propojují či jsou obsaženy jak ve světě astrálním, tak ve světě materiálním, tedy našem.
Říká se, že kdo zabloudil v noci v takových místech, mohl narazit na cosi zvláštního. Malá dřevěná chaloupka obklopená plotem z lidských kostí. Na prahu čekala žena, někdy stará, jindy mohla vypadat mladší, a nabídla pomoc, jídlo a nocleh. Běda tomu, kdo se chytil do této pavoučí sítě. Narazil totiž na Babu Jagu.
I naše dávné legendy na ni pamatují, ovšem v našem prostředí ji představuje Ježibaba. Tato postava ze slovanských legend je nejznámější, ale také nejzáhadnější. Baba Jaga se vždy objevuje především jako ošklivá, zpravidla zlovolná žena, žijící v lese v chaloupce na ptačích nohách.
Původ jména Baba Jaga není zcela jednoznačný a existuje několik teorií. Baba symbolizuje starou ženu. Druhá část jména „jaga“ se nejčastěji odvozuje od praslovanského kořene „(j)ęga“, který označuje „muku“, „mučení“, „hrůzu“ nebo „nebezpečí“. Podívejme se třeba na polské slovo „jędza“ – „jezinka“, „čarodějnice“.
Objevuje se i spojení s biblickou královnou Jezábel, která měla údajně obětovávat děti, nebo s polským jménem Jadwiga, z něhož by Jaga mohla být domáckou podobou. Teorie jsou to různé, a jelikož se často jedná o tzv. přirozený (materialistický) výklad, je v jeho základu nutnost ignorovat věci, které jsou nepohodlné. Takže třeba to, že tato legenda je stará a sahá do dob, kdy o Bibli tu ještě nikdo neslyšel.
První písemná zmínka o Babě Jaze pochází z roku 1755
Tehdy ji ruský učenec Michail Lomonosov zmiňuje ve své Ruské gramatice v souvislosti se slovanskými mytologickými postavami. Do té doby byla Baba Jaga, jako jiné bytosti pohanského šerého dávnověku, součástí ústní tradice.
Je tedy více než pravděpodobné, že se jedná buď o bohyni smrti a podsvětí nazývanou „Iagaia baba“, nebo o skytskou bohyni Tabiti, což byla bohyně ohně a domova. Problém je, že Baba Jaga má úplně jinou povahu.
S příchodem křesťanství došlo k degradaci původně významné mytologické postavy na pouhou „zlou čarodějnici“ z pohádek, což je typický proces christianizace pohanských bohů a bohyní.
Její obydlí je velmi zajímavé, a to nejen z etymologického hlediska, ale hlavně z magického. Chaloupka na kuřích nožkách: je obklopena plotem z lidských kostí, často s lebkami na kůlech, které slouží jako svíce. Co to znamená?
Chaloupka Baby Jagy jako brána do jiného světa
Duchovní pohanský svět starých Slovanů nebyl rozdělen na svět živých a mrtvých tak, jak to známe z křesťanského pojetí, nýbrž na propletený cyklus, v němž říše Nav (svět stínů, předků a skrytých tajemství) neustále prosakovala do světa živých. Postava Baby Jagy představuje jednoho z nejklíčovějších strážců této hranice mezi oběma světy. Její obydlí a artefakty nejsou pouhými pohádkovými bizarnostmi, nýbrž zhmotnělými relikviemi starobylých pohřebních praktik, které v sobě nesou hlubokou iniciační moudrost a psychologický klíč k proměně člověka.
Centrálním motivem podsvětní krajiny je chýše Baby Jagy, stojící na kuří, neboli muří nožce.
Tento obraz v sobě nese přímý odkaz na archaické pohřební zvyky našich předků, konkrétně na tradici mrtvých domků a stromových pohřbů. V předkřesťanské éře Slované často ukládali ostatky zemřelých do malých srubů umístěných na kůlech nad zemí, což mělo duši ochránit před kontaktem se zemí a usnadnit její odchod do vymezeného prostoru předků. Samotná muří nožka pak odkazuje k ptačí drůči, která v šamanské symbolice představuje psychopompa, neboli průvodce mrtvých na cestě.
Samotná chýše se otáčí zády k lesu, tedy ke světu divočiny a chaosu, a čelem k hrdinovi, čímž představuje bránu, práh, na němž se živý člověk ocitá tváří v tvář transcendentnu. Otáčení chýše na povel ukazuje, že Nav se řídí jinými zákony než lidská realita a vstup do ní vyžaduje dodržení přesných rituálních pravidel. Vzpomeňme na tuto scénu z pohádky Mrazík.
Oplocení kolem obydlí Baby Jagy je tvořené lidskými kostmi s lebkami na kůlech, z nichž jeden je prázdný. Tam je místo pro lebku příchozího. Toto představuje dokonalý obraz liminární zóny, což je místo přechodu, prázdnoty či mezičasu. V kontextu staroslovanských rituálů lebka a kosti nepředstavují pouze morbidní strašák, ale koncentrovanou esenci předků a síly rodu. Plot ohraničuje prostor posvátného od světského. Ukazuje, že přechod do podsvětí je konečný a neodvolatelný pro ty, kdo nedisponují duchovní čistotou nebo správným věděním.
Skutečnost, že chybí právě jedna lebka, přímo vybízí hrdinu k fatální konfrontaci – hrdina přichází jako ten, jehož osud je na vážkách a jehož vlastní identita musí projít destrukcí, aby mohla být znovuzrozena. Kosti zde symbolizují pradávnou paměť krajiny, kořeny, skrze něž se smrt mění v předpoklad nového života.
Jedním z nejmocnějších prvků spojených s Jagou je používání lebek s ohnivýma očima jako zdrojů světla. Tento motiv odráží staré obřady žárových pohřbů, kde oheň sloužil jako očistný a transformační element. Oheň v pojetí Slovanů spaluje hmotnou schránku, aby osvobodil duchovní podstatu.
V pohádkovém příběhu, jako je například Vasilisa Prekrasnaja, posílá Baba Jaga hrdinku pro oheň, a ta je konfrontována právě s hořícími lebkami. Jde o zkoušku, v níž musí člověk pohlédnout smrti a pravdě o vlastní smrtelnosti přímo do očí, aniž by podlehl strachu. Navíc světlo vycházející z mrtvých lebek není klasické světlo, ale je to plamen symbolizující poznání předků, které prosvěcuje temnotu nevědomosti.
Vasilisa tuto zkoušku ustojí, protože disponuje vnitřní pokorou a požehnáním v podobě matčiny loutky, což v rovině iniciační tradice znamená spojení s vnitřní silou a rodovou pamětí.
Zkoumané motivy vykazují přímou shodu s archeologickými a etnografickými prameny o slovanském pohřbívání. Zatímco žárové pohřbívání dominovalo velké části slovanského světa a zdůrazňovalo očistu ohněm, praxe umísťování ostatků do vyvýšených struktur odráží strach z návratu neklidných mrtvých a zároveň snahu o jejich bezpečné usídlení v Javorovém lese či v Navu. Baba Jaga tedy v sobě nese rysy staré pohanské bohyně smrti a zimy, možná někdejší vládkyně podsvětí, jejíž kult vyžadoval oběti a přísné dodržování tabu.
Pohádky tak fungují jako bezpečný trezor, v němž se uložily fragmenty starých mystérií dlouho poté, co byl panteon bohů zatlačen křesťanstvím do pozadí.
V kontextu tradiční lidové kultury nebyly tyto příběhy určeny k pouhému strašení dětí, nýbrž plnily hlubokou pedagogickou a iniciační funkci. Dítě v tradiční společnosti muselo projít vnitřním zráním, opustit bezpečí mateřského dvora a naučit se samostatnosti. Pohádka o Babě Jaze modelovala tento proces skrze metaforu symbolické smrti a znovuzrození. Hrdina, který vstupuje do lesa a k chaloupce, představuje nezkušené dítě, jež musí zemřít svému dětství, aby se vrátilo jako dospělý člověk obdařený moudrostí, schopností čelit strachu a respektem k řádu světa. Děti skrze tyto příběhy podvědomě chápaly, že růst bolí, že cesta k vlastní síle vede přes temnotu a že podpora předků a vlastní odvaha jsou těmi jedinými jistotami v neznámém světě.
Setkání s Babou Jagou bylo vždy výzvou. Když člověk přijde a chytí se do pavučiny její přetvářky, musí vynaložit velkou vynalézavost, aby uspěl a vyšel ven živý. Jinak jej Baba Jaga zabije a pozře. I to je jistá symbolika. Duše onoho člověka, který neuspěl, je spolknuta a on už dál nepokračuje.
U nás už prakticky nemáme ony hluboké hvozdy, kde se světy živých a mrtvých prolínaly. To ale neznamená, že zmizely a že se ztratily tyto dávné bytosti. Jen možná se projevují malinko jinak. Vizuálně jinak. Chaloupka na muří nožce může vypadat jako obyčejný domeček na kraji lesa, který jsme zrovna objevili, ke kterému nás zahnala nepřízeň počasí či nefunkční signál na telefonu, a my náhle nemůžeme najít svou polohu a nevíme, kde zrovna jsme. A ta stařenka na zápraží nás zve, ať se jdeme schovat…
Myslíte, že to tak není? Možná. Možná.
(redakce)
foto: Vytvořeno pomocí AI
