České dějiny mají své hrdiny, zrádce, intrikány i muže, u nichž dodnes není jednoduché rozhodnout, do které skupiny vlastně patřili. Jedním z nich je Záviš z Falkenštejna. Šlechtic z mocného rodu Vítkovců, odpůrce Přemysla Otakara II., milenec a později manžel ovdovělé královny Kunhuty, muž s obrovským vlivem na mladého Václava II. a nakonec vězeň, kterému pod hradem Hluboká srazili hlavu.
Byl bezohledným kariéristou, který chtěl ovládnout český trůn? Nebo schopným šlechticem, jehož moc začala být ostatním natolik nebezpečná, že musel být odstraněn? Jisté je jedno. Jeho život by obstál i jako námět historického románu.
Pán z rodu pětilisté růže
Záviš se narodil někdy kolem roku 1250 a patřil ke krumlovské větvi Vítkovců, jednomu z nejmocnějších šlechtických rodů tehdejších Čech. Vítkovci ovládali rozsáhlá území především na jihu země a jejich moc byla tak velká, že se zákonitě dostávala do konfliktu s rostoucí královskou autoritou.
Král Přemysl Otakar II. se snažil moc velkých rodů omezovat a současně posilovat vlastní postavení. Právě do oblasti ovládané Vítkovci zasadil některé ze svých nejvýznamnějších mocenských opěrných bodů, například České Budějovice a klášter Zlatá Koruna. Z pohledu krále šlo o logický krok. Z pohledu Vítkovců však o přímý zásah do jejich tradičního prostoru.
Napětí rostlo a Záviš se postupně zařadil mezi nejvýraznější představitele šlechtické opozice. Nebyla to doba, kdy by politika probíhala v parlamentu a spor končil hlasováním. Moc se měřila půdou, hrady, ozbrojenými družinami, rodovými vazbami a schopností získat spojence. A Záviš měl všechno potřebné k tomu, aby se stal velmi nebezpečným protivníkem.
Proti králi železnému a zlatému
Přemysl Otakar II. patřil k nejsilnějším evropským panovníkům své doby. Jeho moc sahala daleko za hranice Čech a Moravy a po určitou dobu se zdálo, že právě on by se mohl stát římským králem.
Nestalo se.
Na římský trůn byl roku 1273 zvolen Rudolf Habsburský a mezi oběma panovníky začal konflikt, který nakonec vyústil v bitvu na Moravském poli roku 1278.
Část české šlechty se postavila proti Přemyslovi. Mezi jeho odpůrci byli i Vítkovci a Záviš z Falkenštejna. Právě tento okamžik mu pozdější tradice nikdy úplně neodpustila. Český král padl a Záviš zůstal jedním z mužů, na které bylo možné ukázat prstem a říct: zrádce.
Jenže středověká politika nebyla jednoduchým příběhem dobra a zla. Šlechtické rody nehájily abstraktní ideu národního státu tak, jak ji chápeme dnes. Hájily především vlastní majetek, práva, rodové zájmy a postavení. Záviš tedy nemusel sám sebe považovat za zrádce země. Mohl se považovat za člověka, který brání svůj rod proti králi, jenž příliš zasahuje do jeho moci.
Po Přemyslově smrti se však situace v Čechách dramaticky změnila.
Král je mrtev a země se propadá do chaosu
Přemysl Otakar II. padl 26. srpna 1278 na Moravském poli a český trůn zůstal v rukou jeho nezletilého syna Václava. České země se dostaly do období nestability. Správy se ujal Ota Braniborský a mladý Václav byl držen mimo běžný politický život. Také královna-vdova Kunhuta se ocitla v mimořádně složité situaci. Nakonec odešla na Opavsko, kde se kolem ní vytvořil vlastní dvůr.
A právě tam se její život protnul se Závišem z Falkenštejna. Byla vdovou po králi, proti němuž Záviš stál. On byl mužem, kterého mnozí považovali za nepřítele jejího mrtvého manžela. Přesto se mezi nimi vytvořil vztah.
Nevíme samozřejmě, co přesně mezi nimi proběhlo při prvních setkáních. Kroniky nám nezachovaly jejich soukromé rozhovory ani okamžik, kdy se politická blízkost změnila v milostný vztah. Ale změnila se. A velmi zásadně.
Láska, která otřásla českou politikou
Kunhuta nebyla obyčejná žena a Záviš nebyl obyčejný šlechtic. Jejich vztah měl proto od první chvíle politický rozměr. Narodil se jim syn Jan a vztah byl později stvrzen manželstvím. Záviš se tím dostal mimořádně blízko k samotnému centru královské moci. Stal se manželem královny-vdovy a zároveň mužem, který získával stále větší vliv na jejího syna Václava II.
Právě tady začíná skutečný problém. Dokud byl Záviš pouze mocným Vítkovcem, byl jedním z mnoha velkých hráčů. Jakmile však vstoupil do bezprostředního okolí mladého krále, jeho odpůrci mohli začít tvrdit, že jeho ambice sahají mnohem dál.
A možná sahaly.
Záviš byl nepochybně ctižádostivý. Bylo by zvláštní, kdyby nebyl. Ve středověké vysoké politice se bez ctižádosti příliš dlouho nepřežívalo. Otázkou zůstává, zda chtěl pouze upevnit moc svého rodu a vlastní postavení, nebo zda skutečně uvažoval o něčem ještě větším. To už dnes s jistotou nevíme.
Více než sedm století po jeho smrti jsme odkázáni na kroniky, pozdější interpretace a politicky zabarvené zprávy lidí, kteří sami nebyli nezúčastněnými pozorovateli.
Záviš po boku mladého Václava II.
Po návratu Václava II. do země začal Závišův vliv stoupat. Stal se jedním z nejdůležitějších mužů v králově okolí a podílel se i na jeho výchově a politickém formování.
Pro Záviše to byl vrchol. Muž, který stál v opozici proti Václavovu otci, se nyní nacházel po boku jeho syna. To muselo jeho protivníky děsit.
Záviš nebyl jen šlechtic se statky a družinou. Měl přístup ke králi. Mohl ovlivňovat jeho rozhodování, personální politiku i to, kdo se dostane k panovníkovi a kdo nikoli. A v každém mocenském systému je přístup k vládci jednou z nejcennějších věcí vůbec.
Čím větší Závišův vliv byl, tím větší skupina lidí musela mít pocit, že ztrácí vlastní postavení. A časem začal být Záviš problémem i pro samotného Václava II.
Mladý král dospíval. Potřeboval se osamostatnit, vybudovat si vlastní okruh lidí a především ukázat, že skutečná moc leží v jeho rukou. Vedle něj však stál muž, který byl zkušenější, měl vlastní mocenskou základnu, rozsáhlé rodové vazby, silné spojence a navíc byl po léta spojen s královskou rodinou tak těsně, že mohl působit téměř jako alternativní centrum moci.
Václav jej proto mohl stále více vnímat jako hrozbu. Ne nutně proto, že by Záviš už otevřeně připravoval převrat, ale proto, že jeho moc, postavení a vliv byly samy o sobě nebezpečné. Panovník, který chce vládnout skutečně sám, nemůže mít vedle sebe člověka, jehož autorita je s jeho vlastní téměř srovnatelná.
A právě tady se jejich vztah začal měnit.
Smrt Kunhuty všechno změnila
Roku 1285 Kunhuta zemřela. Bylo jí přibližně čtyřicet let. Pro Záviše to nebyla jen osobní tragédie. Přišel také o člověka, který představoval jeho nejsilnější spojení s královskou rodinou.
Dokud žila Kunhuta, byl manželem královny-vdovy. Po její smrti zůstal pouze velmi mocným šlechticem, jehož nepřátelé dobře věděli, jak velký vliv dokázal získat.
Přesto se Záviš nevzdal vysoké politiky. Později se oženil s uherskou princeznou Alžbětou, sestrou uherského krále Ladislava IV. Znovu tedy vstoupil sňatkem mezi nejvyšší aristokracii střední Evropy.
Pro jeho odpůrce to muselo působit jako potvrzení nejhorších obav. Záviš z Falkenštejna zkrátka odmítal být bezvýznamný.
A pro Václava II. to mohlo být další varování. Záviš měl své vlastní mezinárodní kontakty, opíral se o mocný rod a dokázal navazovat vztahy s panovnickými dynastiemi. Z člověka, který byl kdysi královým rádcem a téměř členem rodiny, se mohl stát soupeř, jehož další kroky nebylo možné bezpečně předvídat.
Past se zavírá
Postupně Záviš ztratil přízeň Václava II. a byl nakonec obviněn z úmyslu zmocnit se královské moci. Zda skutečně připravoval převrat, nebo šlo o politickou konstrukci jeho nepřátel, zůstává jednou z velkých otázek jeho příběhu.
Jisté je, že byl zatčen. A tím začala poslední kapitola jeho života.
Královská moc se rozhodla využít vězně jako nástroje proti jeho příbuzným. Záviš měl být voděn k vítkovským hradům a jejich držitelé měli být vyzýváni, aby se vzdali. Pokud odmítnou, bude jejich příbuzný potrestán.
Byla to středověká politika v jedné ze svých nejtvrdších podob. Žádné vyjednávání u konferenčního stolu. Před hrad přijede královské vojsko a s ním spoutaný člen vašeho vlastního rodu. Volba je jednoduchá. Otevřete bránu, nebo zemře.
Hluboká
Nakonec přišla na řadu Hluboká. Právě zde se Závišův osud naplnil. Před hradem byl v srpnu roku 1290 popraven stětím.
Tradičně se uvádí, že poprava proběhla na louce pod Hlubokou, později nazývané Pokutní. Způsob popravy se stal součástí legendy. Podle tradice měl být použit takzvaný ostré prkno, někdy popisované jako zvláštní způsob stětí. Historické podrobnosti se v různých podáních rozcházejí a právě kolem Závišovy smrti vznikla řada pozdějších příběhů.
Jistý je výsledek.
Muž, který se dostal téměř na samotný vrchol české politiky, ležel bez hlavy pod hradem.
Zrádce, nebo oběť mocenského boje?
Záviš z Falkenštejna je dodnes problematickou postavou. Pohled z pozice Přemysla Otakara II. jej snadno promění ve zrádce. Postavil se proti vlastnímu králi a spojil svůj osud se šlechtickou opozicí.
Pohled z pozice Vítkovců však může vypadat úplně jinak. Král zasahoval do jejich tradičního mocenského prostoru, budoval vlastní opěrné body uprostřed jejich držav a snažil se jejich sílu omezit. Záviš pak mohl být jednoduše člověkem své doby, který dělal přesně to, co dělali ostatní: hájil rod, majetek a vlastní politické postavení.
Stejně obtížná je otázka jeho vztahu ke Kunhutě. Byla pro něj jen cestou k moci? Nebo ji skutečně miloval? Mohl samozřejmě obojí. Středověcí aristokraté nebyli stroje bez emocí a politický význam sňatku nevylučoval skutečný cit. Záviš a Kunhuta spolu měli dítě a jejich vztah vydržel až do její smrti.
Romantická tradice z nich později vytvořila téměř osudový pár. Historická skutečnost byla nepochybně složitější, ale právě to činí jejich příběh tak přitažlivým.
Závišův kříž
Po Závišovi nezůstaly jen kronikářské spory. S jeho jménem je spojen mimořádný relikviář známý jako Závišův kříž, uložený ve Vyšším Brodě. Jde o jeden z nejcennějších předmětů tamního klášterního pokladu. Podle tradice jej Záviš získal z uherského královského prostředí v souvislosti se svým druhým sňatkem.
Kříž je nádherným symbolem jeho života. Muž, kterého dějiny často líčí jako ctižádostivého intrikána, je současně spojen s jedním z nejvzácnějších středověkých sakrálních předmětů v českých zemích.
Tak jednoduché dějiny nikdy nejsou.
Také Závišovo tělo mělo být po popravě převezeno do vyšebrodského kláštera a podle tradice zde našlo poslední odpočinek. Vítkovci následně klášter obdarovali za spásu jeho duše.
Muž, kterého bylo třeba odstranit
Možná je nakonec nejzajímavější právě otázka, proč musel Záviš zemřít.
Pokud by byl pouze bezvýznamným dobrodruhem, nebylo by nutné zacházet tak daleko. Pokud však disponoval skutečnou sítí spojenců, rodovou mocí, mezinárodními vazbami a zkušeností s ovlivňováním královského dvora, mohl pro Václava II. představovat velmi skutečnou hrozbu.
A právě Václavův pohled je tady důležitý.
Mladý král potřeboval po letech poručnictví, chaosu a cizího vlivu konečně začít vládnout sám. Záviš byl mužem, který byl možná až příliš zvyklý stát blízko trůnu. Měl své přívržence, svůj rod, své ambice a zkušenost s mocí. To všechno dohromady mohlo v očích Václava II. znamenat něco velmi jednoduchého: tento muž je nebezpečný.
Nemuselo být ani nutné čekat, až skutečně něco provede. Ve středověké politice někdy stačilo, že mohl.
Václav tedy mohl dojít k závěru, že Záviše nelze jen odsunout. Dokud zůstane naživu a svobodný, vždy bude existovat možnost, že kolem sebe znovu shromáždí Vítkovce, získá podporu v Uhrách nebo využije některé další krize.
Záviš tak měl zemřít nikoli proto, že byl slabý, ale právě proto, že byl příliš silný.
Po jeho smrti začala samostatná vláda Václava II. nabírat úplně jiný směr. Z mladíka, kterého ovlivňovali jiní, postupně vyrostl jeden z nejvýznamnějších přemyslovských panovníků.
A Záviš?
Ten zůstal ve stínu jeho vlády jako muž, který se dostal ke koruně tak blízko, až se jí možná dotkl.
Ale nikdy ji nemohl mít.
A co když byl příběh jiný?
Dnes už nemůžeme vejít do komnaty, kde Záviš hovořil s Kunhutou. Nemůžeme poslouchat jeho rozhovory s mladým Václavem ani zjistit, co skutečně plánoval v posledních letech svého života.
Máme jen střípky. Zprávy kronikářů, politické následky, rodové zájmy a popravu.
Zbytek doplňujeme.
Možná byl Záviš nebezpečným intrikánem, který chtěl českou korunu ovládat prostřednictvím mladého krále. Možná byl pouze příliš úspěšným šlechticem, kterého jeho protivníci dokázali označit za hrozbu. A možná v sobě nesl obojí.
Člověka, který skutečně miloval královnu, a zároveň muže, který věděl, že láska ke královně otevírá dveře, jimiž se obyčejný šlechtic nikdy nedostane.
Když v srpnu 1290 stál pod Hlubokou a čekal na smrt, musel vědět, že hra skončila. Muž, který dokázal přežít pád Přemysla Otakara II., chaos po Moravském poli, politické boje i smrt své královské manželky, tentokrát žádnou další cestu nenašel.
O několik okamžiků později dopadl nástroj kata.
A z jednoho z nejmocnějších mužů Českého království se stala legenda.
(redakce)
foto: Neznámý autor
