Už od počátku věků provází lidstvo smrt a to je mezní hranice. Smrt bývala v lidových představách hranicí, ale nikoli vždy hranicí neprostupnou. Mrtví odcházejí do jiných světů a lidé pro ně truchlí. Přesto se vždy obávali jejich návratů. Proč? Vždyť se jim po nich stýská. Jenže lidé věděli, že ten kdo prošel branou smrti a vrátil se byl jiný. Už to nebyl dědeček, tatínek, či milující manželka. Byl to cosi co jen mělo jejich podobu.
„Pěkná noc, jasná — v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž,
má milá, nic se nebojíš?“
Pověsti o návratech mrtvých patří k nejstarším a nejrozšířenějším lidovým vyprávěním. Najdeme je téměř v každém kraji, v každé staré obci a často i u míst, kolem nichž dnes lidé procházejí bez povšimnutí. U křížku za vesnicí, u opuštěné cesty, na kraji lesa, v blízkosti zříceniny nebo tam, kde kdysi stával dům, z něhož už nezbylo vůbec nic.
Taková místa bývají na první pohled obyčejná. Teprve pověst jim vrací paměť.
Mrtví se v těchto příbězích nevracejí bez důvodu. Něco je drží mezi světem živých a světem těch, kteří už odešli. Může to být násilná smrt, nesplněný slib, vina, křivda, ukrytý zločin, nenaplněná láska nebo touha po spravedlnosti. Někdy mrtvý přichází varovat, jindy žádat o pomoc. A někdy se vrací jen proto, že nedokáže opustit místo, k němuž byl za života připoután.
V lidových pověstech se často objevuje duše člověka, který nebyl řádně pohřben. Pohřební obřad nebyl pouze rozloučením živých s mrtvým. Měl duši bezpečně odvést z tohoto světa a současně ochránit živé před jejím návratem. Pokud byl obřad zanedbán, pokud tělo zůstalo bez požehnání nebo pokud mrtvý spočinul v neznámém hrobě, mohlo se podle starých představ stát, že nenalezl klid.
Takové duše bloudily kolem cest, na místech své smrti nebo v blízkosti domova. Lidé je prý vídali za soumraku či hluboko v noci. Někdy měly lidskou podobu, jindy byly jen stínem, světlem, mlhou nebo neurčitým obrysem. Často nemluvily. Pouze stály, dívaly se nebo opakovaly stále stejný pohyb, jako by byly uvězněny v jediném okamžiku své smrti.
Zvláštní místo v pověstech zaujímají zavraždění. Jejich návrat bývá spojen s touhou odhalit pachatele nebo upozornit na místo, kde bylo ukryto tělo. V některých vyprávěních se mrtvý zjevuje ve snu příbuznému. Ukáže mu cestu, popíše znamení v krajině nebo vysloví jméno svého vraha. Jindy se na místě zločinu ozývá nářek, kroky, údery nebo volání o pomoc.
Dokud není pravda odhalena, přízrak se vrací.
Pověsti tím vyjadřují starou lidskou víru, že zločin nelze navždy skrýt a že země sama odmítá mlčet o prolité krvi. Mrtvý se v nich stává hlasem spravedlnosti, kterou živí nedokázali nebo nechtěli vykonat.
Velmi silné jsou také příběhy o návratech mrtvých milenců. Člověk, který zemřel před svatbou, krátce po ní nebo byl od svého milovaného násilně odloučen, se podle těchto pověstí nedokáže odtrhnout od světa živých. Přichází v noci k oknu, usedá na okraj postele, volá jménem nebo žádá, aby ho milovaný následoval.
Takové pověsti bývají krásné i děsivé zároveň. Láska v nich překonává smrt, ale ne vždy jako útěcha. Někdy se mění v nebezpečnou sílu, která chce živého odvést tam, odkud není návratu. Mrtvý milenec si nepřeje zlo. Jen nedokáže přijmout odloučení. Jeho touha je však silnější než hranice mezi světy.
Podobně se vracejí i matky k dětem, děti k rodičům nebo mrtví hospodáři ke svému domu. V noci je slyšet, jak procházejí chodbou, kontrolují dveře, usedají na své obvyklé místo nebo vykonávají práci, kterou dělávali za života. Nikomu neublíží, ale jejich přítomnost je těžká. Dům jako by si uchovával jejich zvyky a odmítal přijmout, že jeho obyvatel už nežije.
Mrtví se však nevracejí pouze jako duchové. Ve starších pověstech se objevují také revenanti, tedy mrtví, kteří se vracejí téměř tělesně. Opouštějí hrob, navštěvují své příbuzné, vyčerpávají je nebo přinášejí nemoc. Někdy vypadají stejně jako za života, jindy jsou bledí, nateklí, studení nebo nesou známky rozkladu. Některé pověsti mluví i o kostlivcích, někdy se vracejí v podobě upírů.
Strach z návratu mrtvého vedl k různým ochranným opatřením. Tělo bývalo zatíženo kamenem, probodnuto, položeno tváří k zemi nebo pohřbeno mimo posvěcenou půdu. Nešlo pouze o krutost či pověru. Pro tehdejší lidi to byl způsob, jak obnovit narušený řád a zabránit mrtvému, aby překročil hranici, kterou měl respektovat.
Významnou roli v pověstech hraje také čas. Mrtví se zpravidla nevracejí kdykoli. Objevují se o půlnoci, za úplňku, v den výročí své smrti nebo během nocí, kdy se podle lidových představ svět živých přibližuje světu zemřelých. Zvláštní význam mívaly Dušičky, Vánoce, noc před svátkem svatého Jana i další období, kdy se běžný řád světa na okamžik uvolňuje.
„Pěkná noc, jasná — v tento časmrtví s živými chodí zas.“
O půlnoci se otevírají hroby, zaniklé cesty znovu ožívají a dávno mrtví procházejí krajinou, kterou kdysi znali.
Stejně důležitá jsou místa jejich návratu. Křižovatky byly odedávna pokládány za neklidné, protože se na nich protínají cesty a člověk se musí rozhodnout, kudy pokračovat. Proto se zde často pohřbívali lidé, kteří neměli spočinout mezi ostatními. Mosty a brody zase spojovaly dva břehy a symbolicky i dva světy. Lesy skrývaly lidské stopy, zříceniny uchovávaly vzpomínky na násilí a opuštěné domy jako by nadále čekaly na své někdejší obyvatele.
Pověst dokáže změnit podobu krajiny. Cesta už není jen cestou, pokud se na ní v noci zjevuje mrtvý forman. Studna už není jen zdrojem vody, pokud v ní zahynula nevěsta. Strom přestává být obyčejným stromem, pokud se pod ním našlo tělo. Místo se stává nositelem paměti.
A právě paměť je možná tím nejdůležitějším.
Mrtví se v pověstech vracejí tam, kde živí zapomněli, zamlčeli nebo nedokončili něco podstatného. Jejich zjevení připomíná dávnou křivdu, provinění nebo tragédii. Pověst udržuje jméno mrtvého, i když se už neví, zda skutečně existoval. Uchovává příběh místa, i když jeho původní podoba dávno zanikla.
Některé přízraky nechtějí nic jiného než odpuštění. Jiné žádají, aby živí splatili dluh, vrátili ukradenou věc, odhalili zločin nebo dokončili práci, kterou mrtvý nestihl. Pokud je jejich přání splněno, už se neobjeví. Nastane klid.
Jiné pověsti však konečné vysvobození nenabízejí. Přízrak se vrací stále, v přesný čas a na stejném místě. Nezáleží na tom, kolik let uplynulo. Jako by některé události byly tak silné, že se otiskly do krajiny a opakovaly se v ní znovu a znovu.
Lidé, kteří se s přízrakem setkali, často popisují podobné věci. Náhlý chlad, ticho, které nepůsobí přirozeně, neklid zvířat, kroky bez viditelného původce, stín pohybující se proti světlu nebo pocit, že je někdo sleduje. Někdy se mrtvý neukáže vůbec. Stačí jeho přítomnost.
Je přitom zajímavé, že pověsti o návratech mrtvých nebývají jen děsivé. Často v sobě nesou zvláštní smutek. Přízrak není vždy zlá bytost. Může být osamělý, ztracený nebo zoufalý. Nemá kam odejít a nemůže zůstat. Patří dvěma světům, ale ani jeden ho už nepřijímá.
Možná právě proto tyto příběhy přežívají. Nemluví pouze o strachu ze smrti. Mluví také o strachu ze zapomenutí, o vině, která přetrvá člověka, o lásce, jež se nedokáže vzdát, a o naději, že mezi živými a mrtvými přece jen existuje nějaké spojení.
„Pěkná noc, jasná — v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž
má milá, nic se nebojíš?“
Moderní člověk může podobné pověsti považovat za zbytky dávných pověr. Přesto stále navštěvujeme hroby, zapalujeme svíčky, mluvíme s těmi, kteří už zemřeli, a někdy máme pocit, že jsou nám nablízku. Rozdíl mezi starou pověstí a dnešní vzpomínkou možná není tak veliký, jak si chceme namlouvat.
Mrtví se vracejí v našich snech, ve slovech, která po nich opakujeme, v předmětech, jichž se dotýkali, i v místech, kde žili. A možná se občas vracejí i jinak.
Když se za tiché noci ozvou na prázdné cestě kroky, nemusí to znamenat vůbec nic. Vítr si pohrává s větvemi, starý dům pracuje a lidská mysl dokáže ve tmě vytvořit téměř cokoli.
Ale co když někdy skutečně někdo přichází?
Třeba ne proto, aby nás vyděsil, ale jen proto, že ještě nebylo řečeno poslední slovo.
(redakce)
citace: K.J.Erben – Svatební košile
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
