Motiv pactum cum diabolo („smlouva/úmluva s ďáblem“) má kořeny v raně středověkém křesťanském myšlení a v průběhu staletí prošel od teologické představy o moci ďábla k dramatickému literárnímu a folklórnímu motivu, který se rozšířil po celé Evropě – včetně českých zemí. V křesťanské nauce se předpokládalo, že ďábel získává „právo“ na člověka skrze jeho dobrovolné přistoupení ke hříchu; tím vznikla idea, že člověk může s ďáblem uzavřít jakousi „úmluvu“.
Ve středověkých traktátech a kázáních se o takovém paktu mluvilo v souvislosti s magií, věštěním, rouháním, kacířstvím a později především s čarodějnictvím. Pakt byl často chápán jako parodie na Boží smlouvu (stará smlouva s Bohem vs. stará úmluva s ďáblem); někteří teologové zdůrazňovali, že se jí člověk stává „ďáblovým společníkem či dítětem“.
Podle dochovaných představ (zejména v pozdním středověku a raném novověku) mohla mít smlouva s ďáblem různé podoby, například:
Výslovná písemná smlouva – popisovaná jako listina podepsaná vlastní krví, někdy s diabolským „otiskem“; obsahovala slib služby, popření víry a často i slib účasti na sabatech.
Nevýslovná dohoda – uzavřená samotným praktikováním zakázaného umění, uctíváním démonů, věštěním apod.
Podle teologů smlouva obsahovala tyto závazky:
Zapření křtu a víry,
Zasvěcení dětí ďáblu (především v obviněních proti porodním bábám a léčitelským ženám),
Účast na sabatech,
Sexuální styk s démony (inkubus/sukubus), někdy i symbolické „dary“ při vyvolávání (chléb, sůl, kovové předměty, jako třeba hřebíky atd.).
Tyto představy sehrály klíčovou roli při procesech s čarodějnicemi, kde existence takové smlouvy figurovala jako jeden z hlavních důkazů spojenectví s ďáblem.
Již ve středověkých legendách se objevují postavy, které „obchodovaly s ďáblem“ – například mágové, alchymisté i jiní vzdělanci, jejichž poznání nesouznělo s oficiální církevní „pravdou“, ale nejznámějším se stal na přelomu 15. a 16. století doktor Faust. Tento učenec představuje v německé tradici prototyp člověka prodávajícího duši za vědění, moc a slávu; v této linii vznikl nejen lidový Faustbuch, ale i pozdější Goethovo drama, jež motiv posunulo do roviny filozofického a existenčního konfliktu.
Motiv smlouvy s ďáblem se rozšířil i do folklóru a pověstí: například do místopisu, kde existují místní názvy odkazující na čerty nebo ďábla, pověsti o hudebnících (např. Tartini, Paganini) získávajících mistrovství díky smlouvě s ďáblem, příběhy o vesničanech, kteří ďábla „přechytračili“, nebo například Johann Josef Antonius Eleazar Kittel ze Šumburka, řečený ďáblův doktor.
Pakty s temnou mocí měly různou podobu. Katolické země zdůrazňovaly písemnou smlouvu a sabaty, protestantské oblasti často démonologické spisy a svědectví z tribunálů, ve východní Evropě pak silněji lidové pověsti a magické praktiky.
V našem prostředí se motiv smlouvy s ďáblem objevoval hlavně v protireformační a barokní literatuře jako kazatelské texty, moralizující příběhy, v lidových pověstech, kde hráli hlavní roli čerti, kouzelníci, lidé, kteří „prodali duši“, a v divadelní a loutkové tradici, kde byly uváděny čertovské hry a postava čerta jako „exekutora“ takové smlouvy.
Jak taková smlouva s ďáblem měla vypadat?
Podle historických záznamů a textů, které se dochovaly z období honů na čarodějnice, měla smlouva s ďáblem velmi specifickou formu i obsah. Nejznámější dochovaný exemplář takové smlouvy je ten, který byl údajně sepsán katolickou církví v případě kněze Urbaina Grandiera a který byl použit jako „důkaz“ jeho čarodějnictví.
Podle představ teologů měla mít následující atributy:
Napsána pozpátku – text byl obrácený, aby byl těžko čitelný pro běžného smrtelníka.
Zapečetěná krví – signatář (člověk, který smlouvu uzavíral) měl vlastní krví stvrdit svůj závazek. Někdy byla i krví psána.
Obsahovala okultní symboly – různé magické znaky a sigily měly smlouvu posilovat a svazovat s démonickými silami.
Adresována démonům – smlouva byla určena konkrétním démonickým bytostem, nejčastěji Luciferovi, Satanovi, Belzebubovi, Leviathanovi, Astarothovi a dalším.
Zde je přepis jednoho z dochovaných textů, který byl označen jako smlouva s ďáblem:
„My, všemohoucí Lucifer, přijali jsme dnes za pomoci Satana, Beelzebuba, Leviathana, Elimiho, Astarotha a jiných do spolku Urbaina Grandiera, který s ním uzavíráme a slibujeme, že bude neodolatelný všem paním, že získá květy panen, že se mu splní všemožná přání, že dosáhne rozkoší, vyznamenání a bohatství.
Stane se pustým svůdcem, obžerství nezanechá, jednou za rok nám přinese vlastní krví podepsaný holdovací projev, bude šlapat po svátostech oltářních a modlit se bude jen k nám.
Silou této smlouvy bude po dvacet let okoušet všech pozemských radostí a slastí. Pak vejde do naší říše, aby se zde s námi vespolek Bohu rouhal.
Tak sjednáno v pekle na radě démonů.
Podepsán: Lucifer, Beelzebub, Satan, Elími, Astaroth, Leviathan, Visa.
Za signaturu a pečeť ďábelského mistra a všechny vůdce démonů podepsal a potvrdil sekretář Baalberith.“
Tato inkvizicí podvržená smlouva měla usvědčit kněze Grandiera z čarodějnictví. Ten byl nakonec odsouzen a upálen na hranici, přestože muselo být každému jasné, kdo a kde tuto „smlouvu“ sepsal. Během honů na čarodějnice v Evropě bylo podobných „smluv“ vyprodukováno velké množství – často jako důkaz „spolupráce s ďáblem“ u obviněných z čarodějnictví. Smlouva s ďáblem se tak stala jedním z nejznámějších symbolů středověké a raně novověké démonologie a její podoba odráží dobové představy o pekelném paktu mezi člověkem a démonickými silami.
A jak pakt s ďáblem uzavřít? Návodů je spousta a dají se různě najít buď v literatuře, nebo na internetu. Říká se, že pro takový akt je nejlepší místo zasvěcené zlu. Staré hřbitovy, zříceniny hradů s děsivou pověstí, hluboké lesy nebo křižovatky cest daleko od lidí. Prostě místa, ze kterých jde mráz po zádech.
Adept takové smlouvy tam má přijít hodinu před půlnocí a připravit se. Měl by vědět, co chce, a podle toho zavolat správného démona. Měl by věřit tomu, co chce učinit, a být připraven na to, co se stane. Na zem pak svěcenou křídou namalovat rovnostranný trojúhelník a všechny vrcholy propojit kruhem. Na každý vrchol dát kostelní svíci a hostii. O půlnoci by měl rozžehnout svíce a začít volat potřebné démony. Zaříkání se dají najít, nebo si adept vytvoří vlastní, což je nakonec lepší, jelikož se ho nemusí učit a může ho pronášet plynule.
Když se začnou dít zvláštní věci, nesmí přestat. A jaké věci? Může přijít vítr. Nebo náhle začne pršet. Může přijít i bouře. Nebo okolo „vymře“ veškerý život, neb naopak se náhle ozývají zvuky nebo jsou cítit pachy, které tam před chvílí nebyly. A nebo se také nestane nic.
Po skončení zaříkání se zjeví démon a adept s ním uzavře smlouvu. Jenže vše má svá úskalí a ďábel se skrývá v detailu.
Kolik lidí tomu ve středověku věřilo? A kolik se jich o to pokusilo tehdy i nyní? A byli úspěšní? Ne? A co když ano?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy



