Kdysi to byly výstavní lázně evropského formátu, „výkladní skříň“ Rakousko-Uherské monarchie. Městu krému se říkalo „Malá Paříž“, a to pro jeho kulturní rozměr a vznešenost. Město, ve kterém si podávaly ruce hlavy korunované, ale kde pobýval i Goethe, Mozart nebo Alexander von Humboldt. Město, které zrodilo několik vynikajících lidí, jako třeba objevitele Julia Payera. O jakém městě mluvíme? Teplice.
Historie Teplic nevznikla na rýsovacím prkně urbanistů, nýbrž v hlubinách zemské kůry, odkud už před miliony let začaly vyvěrat horké, minerály nasycené prameny. Tato geologická anomálie v severočeské kotlině, obklopené majestátními a poněkud tajemnými vrcholky Českého středohoří a Krušných hor, předurčila osud místa jako útočiště lidských kroků od nepaměti. Současné Teplice jsou slepenec několika obcí a měst. Nejprve to bylo město Šanov, co se spojilo s Teplicemi do dvojměstí Teplice – Šanov, neboli Teplitz – Schönau. Pak přibyly Trnovany, obec Prasseditz, Řetenice, Hudcov, Sobědruhy a Nová ves.
Nejstarší stopy osídlení v teplické oblasti sahají do mladší doby kamenné. Archeologické nálezy v okolí dokládají, že krajina přitahovala lidi svou úrodností a především přítomností termální vody, která skýtala úlevu v chladných měsících a byla vnímána jako dar bohů. V dobách, kdy krajinu obývali Keltové a později germánské kmeny (například kmen Markomanů), se prameny stávaly posvátnými místy. Lidé sem přinášeli obětiny božstvům vod a země, prosíce o uzdravení, plodnost a ochranu. Voda, která vyvěrala z hlubin s konstantní, příjemnou teplotou (teplické prameny dosahují až 44 °C), musela na tehdejšího člověka působit jako živoucí zázrak, jako krev matky Země protékající skalními zlomy.
Zatímco archeologie hovoří řečí střepů a koster, ústní tradice předávala příběhy z dávných dob, kdy ještě nebyl nikdo, kdo by je sepsal. Nejznámější pověst o založení Teplic se datuje do roku 762. Podle pověsti se zde rozkládaly bukové a dubové lesy. A zde na luku u těchto lesů pasáčci vyháněli stáda vepřů vladyky Kolostuje. Jednoho dne se jedno z prasátek rochnilo v malé tůni, ze které stoupala pára. Vepři, kteří do ní spadli, se prý nejen neopařili, ale brzy ukázali podivuhodnou čilost a hojily se jim stará zranění. Zpráva o podivuhodné vodě se roznesla kraji a lidé začali místo vyhledávat.
Historicky doložitelná éra města však začíná až o několik staletí později a nese ženskou stopu. Klíčovým mezníkem je rok 1160. V této době vstupuje na scénu královna Judith (Jitka), manželka českého krále Vladislava II. Ta rozpoznala potenciál místa a rozhodla se zde založit benediktinský klášter zasvěcený svatému Janu Křtiteli. Klášter, stojící v místech dnešního zámku, se stal centrem duchovního života i počínající péče o nemocné. Samotné jméno města – Teplice – je čistě slovanského původu a vyvinulo se ze starého výrazu pro teplou vodu. Kolem kláštera a pramenů pomalu vyrůstala poddanská osada, jejíž obyvatelé žili z obhospodařování půdy, lesů a postupně i z prvotní poutní a léčebné turistiky. Ve zdejší rotundě byla Judita dokonce i pochována, alespoň jak nasvědčuje nález kosterních ostatků v dochované kryptě dnes již neexistujícího kostela.
Poklidný středověký vývoj netrval věčně. Klášter vypálila nejprve německá vojska vracející se z bitvy na Moravském poli. Tehdejší abatyše kláštera musela prodat dvě vesnice, aby získala peníze na opravu. Později se klášter a město ocitly ve víru dramatických událostí husitských válek. V roce 1426 proběhla nedaleko Teplic slavná bitva u Ústí nad Labem (často řazená do širšího kontextu husitských tažení v severních Čechách) a samotné Teplice byly zastiženy vlnou násilí. Míšeňské vojsko klášter pobořilo, jeptišky odešly do Prahy. Klášter sice existoval i nadále, ale už v něm nikdo nebyl. Nakonec nad zdejším panstvím zavlála korouhev Jakuba z Vřesovic, jehož rod se zde usídlil na nedalekém Doubravském hradě.
Mezitím se na teplickém panství rychle střídali držitelé. Královna Johana z Rožmitálu nechala klášter přestavět na hrad. Po její smrti zdědil tuto državu Hynek z Poděbrad, po něm se zde usídlili bratři Fictumové z Fictumu. Na počátku 16. století sem přišel Albrecht Libštejnský z Kolowrat, ale o tři roky později jej vystřídali Valdštejnové. A tak to šlo i nadále.
V roce 1543 se sem vrátili Vřesovci. Wolf z Vřesovic zahájil přestavbu hradu na renesanční zámek. Dokonce i tento velmož byl pohřben v zámecké kapli (dnes pravoslavný chrám Povýšení svatého Kříže).
Potomci pana Wolfa již nedokázali panství udržet, a tak se zde opět střídali majitelé. Nakonec roku 1585 Teplice získal Radslav starší Vchynský ze Vchynic a Tetova. Radslav zámek přestavěl. Vchyničtí byli muži činu – pragmatičtí, vzdělaní a mající smysl pro ekonomický rozvoj.
Teplice se začaly pomalu nadechovat k tomu, aby se staly lázněmi, kam bude jezdit evropská smetánka, jenže přišla třicetiletá válka. Radslavův synovec Vilém moderně opevnil Doubravskou horu, čímž uchránil na čas město i okolí před nájezdy vojsk. Sám se podílel na stavovském povstání, ale příliš se politicky neangažoval. To byl také důvod, proč mu byl majetek ponechán i po porážce českých protestantských stavů. Jedinou podmínkou bylo, že přestoupí na katolickou víru.
Vilém Vchynský ze Vchynic byl nakonec zavražděn roku 1634 v Chebu spolu s Albrechtem z Valdštejna v důsledku zákulisních her proti císaři Ferdinandu II. Majetek mu byl skonfiskován a Teplice darovány polnímu maršálovi Janu z Aldringenu. Ten si však zdejší horké prameny neužil, jelikož černá fortuna si nevybírá – ať už jde o obyčejného soldáta, nebo generála. Dne 22. července 1634 byl při pokusu o ústup přes řeku Isar u Landshutu zasažen švédskou střelou. Původně byl pohřben v nedalekém Řezně, později byly jeho ostatky převezeny do františkánského kostela sv. Anny v Pasově, kde spočinuly vedle jeho předčasně zemřelé manželky.
Panství i zámek byly opakovaně vypleněny jak saským, tak švédským vojskem. Správy majetku se ujala Janova sestra Anna, která se provdala za plukovníka Jeronýma de Clary. Vlády nad Teplicemi se nakonec ujal jejich syn Jan, který se už psal jako Clary-Aldringen.
Pod vedením tohoto rodu se Teplice zvedly z popela. Hrabata z Clary-Aldringenu pochopila, že budoucnost panství neleží v zemědělství, ale v lázeňství. 17. a zejména 18. století přineslo velkolepou barokní přestavbu města. Vznikaly nové léčebné domy, parky, kolonády a kostely. Architektura získala vznešený ráz a Teplice začaly přitahovat šlechtice z celé Svaté říše římské i habsburské monarchie. Clary-Aldringenové nejenže přestavěli zámek, ale také nechali postavit velký morový sloup z dílny Matyáše Brauna, který zdobí Zámecké náměstí doposud.
Výstřely třicetileté války již dávno odvál čas, stejně tak dým z jejich bojišť. Ale i tak se válka vrátila. Válka o rakouské dědictví, nebo-li válka sedmiletá. Jedna z jejích bitev se odehrála 2. srpna 1762 u nedaleké obce Hudcov. Prusko-saské vojsko zde dostalo lekci od rakouské armády.
Přelom 18. a 19. století představuje vrcholnou kapitolu teplických dějin. V roce 1793 byla převážně dřevěná zástavba Teplic zachvácena zničujícím požárem. Město se podařilo obnovit, a to moderně v klasicistním stylu. Městu se tehdy s hrdostí říkalo „Malá Paříž“ nebo „Salón Evropy“. Teplické lázně nebyly jen místem kůry, ale především centrem vysoké politiky, diplomacie, literatury a hudby.
V létě roku 1813 se Teplice staly dějištěm události evropského formátu. Probíhala zde tajná i veřejná jednání panovníků Svaté aliance (ruského cara Alexandra I., pruského krále Fridricha Viléma III. a rakouského císaře Františka I.), kteří zde v zámeckých salónech kuli plány na konečnou porážku Napoleona Bonaparte. Atmosféra města byla nabitá napětím, uniformami generálů a diplomatickým šumem.
V letech 1812 a 1813 zde pobýval Ludwig van Beethoven, který v Teplicích hledal úlevu pro svůj sluch. Právě zde, v lázeňském pokoji, dopsal svou Sedmou symfonii a prožil slavné, byť názorově bouřlivé setkání s Johannem Wolfgangem Goethem. Goethe, okouzlen krásou Krušných hor a teplických parků, zde psal svá díla a vedl dlouhé rozhovory s lázeňskými hosty.
Krajina Českého středohoří s kužely vyhaslých sopek fascinovala malíře německého romantismu. Caspar David Friedrich sem směřoval své kroky a jeho plátna zachycující mlžný opar nad severočeským pohořím nesou otisk teplických pobytů.
Druhá polovina 19. století přinesla do teplického příběhu hluboký rozpor. Na jedné straně dál kvetl lázeňský svět, stavěly se honosné secesní budovy (včetně nádherného Krušnohorského divadla otevřeného v roce 1909), na druhé straně se podhůří Krušných hor začalo radikálně měnit. Objev obrovských ložisek hnědého uhlí v severočeské hnědouhelné pánvi nastartoval průmyslovou revoluci. Teplice a jejich okolí se rychle měnily. Do města proudily tisíce dělníků, vznikaly továrny, hutě a železnice (v roce 1858 dorazila do Teplic Ústecko-teplická dráha). Došlo k bizarnímu kontrastu: na jedné straně aristokraté v hedvábných šatech korzující v zámeckém parku, na druhé straně čoudící komíny, hlubinné i povrchové doly a těžký průmysl měnící tvář krajiny. Přesto si lázeňská čtvrť dokázala udržet svůj exkluzivní ráz a dál lákala hosty z celého světa, včetně britské královny Viktorie, která Teplice navštívila ještě jako princezna.
První světová válka přetrhala staré vazby. První republika přinesla demokratizaci lázeňství, ale také rostoucí národnostní napětí mezi českým a německým obyvatelstvem, které tvořilo v Teplicích (Teplitz-Schönau) většinu. Mnichovská dohoda v roce 1938 znamenala připojení města k Třetí říši. Druhá světová válka pak přinesla utrpení, nucené práce a konec starého světa.
Rok 1945 přinesl zásadní demografický zlom – odsun původního německého obyvatelstva a příchod nových dosídlenců z vnitrozemí i ze zahraničí, například volyňských Čechů a Romů z východního Slovenska. Teplice ztratily svůj středoevropský, kosmopolitní ráz a začaly psát novou kapitolu v rámci socialistického Československa.
Význam města upadal. Noví obyvatelé město nikdy vnitřně za svůj domov nepřijali. Pořád to bylo „dobyté území“. Co generace místních budovaly, to bylo takřka zapomenuto. Vznikaly nové modly. Město ztratilo pro nové poválečné obyvatele svůj kulturní význam. Nynější kultura se točila kolem fotbalu a Tuzexu. Bolševický režim a nezájem místních o své veřejné prostranství vedly k všeobecnému úpadku.
Naděje přišla s rokem 1989. Ale o tom si povíme příště.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
