Dne 9. září 1437 se Staroměstské náměstí (které politické popravy nějak přitahuje) proměnilo v divadlo poslední scény husitské revoluce. Katův meč zde ukončil jednu etapu českých dějin. Ale vraťme se o nějaký čas zpět.
Dým z bitvy u Lipan odnesl vítr, třeskot zbraní a odhodlaný bojový křik se rozplynul pod oblohou a vše ztichlo. Husitská sirotčí vojska a vojska Táboritů byla poražena, a jejich duchovní i světský vůdce Prokop Holý padl na bitevním poli. Byl aspoň ušetřen trestu, který měl být pomstou za předchozí porážky z rukou kališnických bojovníků. Česká země prožila otřes, z něhož se už nikdy docela nevzpamatovala. Lidé, kteří věřili, že boží království lze budovat tady na zemi, teď leželi v hromadných hrobech, či byli zaživa upáleni v okolních stodolách.
Proč se ale lidé, kteří spolu prošli tolika ohni, najednou obrátili proti sobě a utkali se v bratrovražedném boji ruku v ruce s katolickým nepřítelem? Odpověď leží v lidské únavě a v touze po klidu za každou cenu. Většina národa, včetně kališnické šlechty a měšťanů, usoudila, že radikalismus už zemi ničí. Přistoupili na Basilejská kompaktáta, podali si ruku s dřívějším úhlavním nepřítelem králem Zikmundem Lucemburským a rozhodli se vyměnit radikální víru za diplomatický mír a uznání svých majetků.
Bylo po válce. Všichni kolem už spočítali ztráty, uzavřeli výhodné dohody s mocnými a vyměnili své někdejší ideály za tiché pohodlí všedních dnů. Zůstal jen jediný člověk, který odmítl pochopit, že pravda se dá splácet na splátky. Jan Roháč z Dubé nestál na hradbách Sionu jen jako vojevůdce bránící hromadu kamene. Stál tam jako poslední strážce lidského svědomí v dějinné epoše, která se naučila ohýbat hřbet
Jan Roháč z Dubé byl jedním z mála, pro které to všechno byla zrada nejčistšího druhu. Pro něj nebylo husitství politickou stranou, kterou lze opustit, když se změní poměr sil. Byla to absolutní pravda, smlouva s Bohem, již nelze vypovědět. V jeho očích nebyl mír se Zikmundem nic jiného než kapitulace před temnotou. Zůstat věrný znamenalo postavit se celému světu, dokonce i vlastnímu národu, který ho začal označovat za buřiče a zrádce pokoje. Dnes bychom řekli dezoláta, abychom to přiblížili modernímu slovníku. V tom je Roháčova tragédie i jeho obrovská velikost: byl mužem jednoho rozměru v době, která přestala být jeho.
Kořeny a povaha radikálního husity
Kdo vlastně byl tento muž, jehož jméno se stalo synonymem neústupnosti? Jan Roháč pocházel z panského rodu pánů z Dubé, jedné z větví mocného rodu Ronovců. Na rozdíl od mnoha jiných šlechticů, kteří k husitství přilnuli spíše z pragmatických důvodů nebo proto, aby získali církevní majetky, Roháč do hnutí vstoupil celou svou bytostí. Už od počátků husitských válek stál věrně po boku Jana Žižky z Trocnova. Slepý vojevůdce v něm našel spolehlivého velitele, který se nezalekl žádného úkolu a dokázal vést muže tam, kde jiní couvali.
Roháčova povaha nebyla jednoduchá. Byl to člověk přísný, nekompromisní, možná až zatvrzelý. Jeho svět byl rozdělen na dvě jasné barvy – na boží pravdu a na lež. V jeho myšlení neexistovalo nic jako šedá zóna kompromisu.
Když Žižka zemřel, Roháč přirozeně převzal štafetu radikálního křídla. Účastnil se klíčových tažení, pomáhal budovat vojenskou sílu táboritů a střežil čistotu jejich učení. Když však viděl, jak se po Lipanech radikální směr rozpadá a jeho druhové buď umírají, nebo sklánějí hlavy, neuchýlil se k pláči ani k prosbám o milost. Vzal to, co mu zbylo – své přesvědčení a skupinu nejvěrnějších přátel – a odešel budovat poslední baštu.
Sion: Pevnost vyvolených
Někdy kolem roku 1426, v době, kdy husitské války ještě zuřily plnou silou, začal Jan Roháč budovat hrad Sion nedaleko Kutné Hory. Nevznikl náhodně. Byla to promyšlená svatyně vzdoru, pevnost postavená na obtížně přístupném místě nad potokem Vrchlicí, kde chtěl Roháč žít podle svých představ, stranou od zkaženého světa, který podle něj spěl k zániku. Po roce 1434 se Sion proměnil v azyl pro ty, kteří odmítli přijmout novou politickou realitu. Sjeli se sem zabloudění táborští kněží, radikální bojovníci, ale i prostí lidé, kteří v Roháčovi viděli posledního ochránce starých pořádků.
Představme si tu atmosféru uvnitř hradeb. Malá komunita žila v neustálém napětí. Venku zuřil svět, který s nimi skoncoval. Za hradbami vnitř Sionu vládlo ticho protkané modlitbami, kováním mečů a očekáváním. Lidé zde žili s hlubokým eschatologickým vědomím – vnímali se jako poslední zbytek věrných před blížícím se božským soudem. Všichni věděli, že zemřou. Vnímali čas už jen jako přímku, která má svůj jasný cíl a závěr bez iluze budoucnosti. Nešlo však pouze o pasivní čekání na zánik, ale o specifický způsob prožívání přítomnosti. Člověk s eschatologickým vědomím nahlíží na svůj aktuální život a rozhodnutí skrze perspektivu věčnosti a konečného smyslu existence.
S každým dnem sílilo i ticho kolem nich. Zvěsti o tom, že královská vojska se sbíhají, na sebe nenechaly dlouho čekat. Sion se stával ostrovem uprostřed oceánu, nad kterým se stahovala mračna.
Obléhání a pád Sionu
Na jaře roku 1437 bylo rozhodnuto. Král Zikmund nemohl strpět, aby mu v srdci Čech, nedaleko bohatých kutnohorských dolů, vzdoroval hrad plný nepokorných rebelů. Proti Sionu vytáhly síly zemského landfrýdu, vedené zkušenými veliteli a podpořené i moravskými oddíly. Velitelem obléhacích sil se stal Hynce Ptáček z Pirkštejna, schopný politik, a do bojů zasáhly i žoldnéřské oddíly, v jejichž řadách vynikal nekompromisní Jan Jiskra z Brandýsa.
Obléhání Sionu bylo nelítostné. Nebyla to jen rytířská tahanice, ale moderní, brutální válka. Zikmundova vojska přivezla těžká obléhací děla, která den co den v rámci svých technických možností tloukla do kamenných hradeb Sionu. Ten byl naštěstí postavený velmi moderně na tehdejší dobu, takže stejně jako Žižkův hrad Kalich v Českém středohoří dokázal tomuto odolávat. Roháč a jeho lidé se bránili s divokou urputností. Věděli, že nemají kam ustoupit; vzdát se pro ně znamenalo zradu vlastní duše a potupnou krutou smrt na kolenou. Odráželi útok za útokem, opravovali rozbité hradby pod krupobitím šípů a střel, trpěli hladem a žízní, když nepřátelé přerušili přísun vody.
Zlom nastal s příchodem uherských posil v září 1437. Po čtyřměsíčním obléhání byly hradby poškozeny, zásoby vyčerpány a obránci byli odříznuti od vody.
Když nepřátelé nakonec pronikli dovnitř, našli Roháče a zbytek jeho věrných schoulený v tom nejpevnějším jádru hradu, připravený zemřít se zbraní v ruce. Pevnost padla, ale její obránci se nevzdali dobrovolně – byli přemoženi přesilou, kterou nešlo zastavit.
Pražská poprava: Triumf ducha nad mečem
Zajatci ze Sionu byli v poutech odvezeni do Prahy. Proč je Zikmund nechal převézt celou zemi až do hlavního města? Nešlo o obyčejnou justici. Šlo o politické divadlo, o snahu ukázat celému národu, že odpor byl definitivně potlačen a že s nikým nebude mít slitování. Jan Roháč z Dubé a jeho nejvěrnější byli vězněni v prostorách Staroměstské radnice. Tam prožili své poslední dny, vystaveni výslechu, mučení i snahám zlomit jejich vůli.
Dne 9. září 1437 se Staroměstské náměstí ( které politické popravy nějak přitahuje) proměnilo v jeviště tragédie. Byla připravena popravčí hranice a šibenice. Podle tradice prý král Zikmund, starý a unavený panovník, zvažoval milost pro starého šlechtice vzhledem k jeho věku a dřívějším zásluhám. Roháč však jakoukoliv milost, která by byla podmíněna zradou jeho osobního přesvědčení odmítl.
Když ho vezli na káře k popravišti, dav v Praze prý oněměl hrůzou i podivnou úctou. U kostela Matky Boží před Týnem prý k němu přistoupil kněz s křížem a prosil ho, aby zachránil svou duši a kál se. Roháč se na něj podíval a podle svědectví kronikářů odpověděl s nezlomnou hrdostí. Když ho kat popravil mečem – jako šlechtice, nikoliv oběšením jako běžného zločince –, zemřel s pocitem, že on jediný zůstal věrný tomu, co mělo skutečnou hodnotu. Jeho druhy popravili spolu s ním; krev stříkala na dlažbu náměstí a lidé v tichu sledovali, jak odchází poslední velký muž starého hnutí.
Ze Sionu zůstaly jen trosky. Zůstaly po něm jen zarostlé valy v lese nad potokem, tiché místo, kde dnes šumí stromy a kde málokdo tuší, jaké drama se tu kdysi odehrálo. Ale Jana Roháče z Dubé vymazat nedokázali. Jeho příběh se stal legendou, která po celá staletí fascinovala ty, kdo odmítali přijmout svět takový, jaký je. V 19. století, v době národního obrození, se Roháč proměnil v bájného hrdinu, symbol nezdolného českého ducha, který raději shoří v plamenech, než by se zaprodal mocným tohohle světa.
Co nám má tento příběh říct dnes?
V době, kdy se všechno kupuje a prodává, kdy se názory mění podle toho, kam fouká vítr, a kdy morální kompromis je považován za projev moudrosti, nám Jan Roháč z Dubé posílá z hloubky 15. století ostrý vzkaz. Připomíná nám, že existují hodnoty, které mají cenu jen tehdy, když je člověk nezradí ani tváří v tvář smrti, protože zradit můžeme hlavně jen sami sebe.. Jeho Sion možná lehl popelem, ale jeho vztyčená hlava je symbolem odhodlání je příkladem, který stojí za zamyšlení. Ať už si o jeho osobě a tomu čemu věřil, myslíme cokoliv.
(redakce)
foto: vytvořeno pomocí AI
