Žádná z planet Sluneční soustavy není tolik opředena legendami a záhadami jako Mars. Je to poslední terestrická planeta obíhající Slunce v průměrné vzdálenosti 230 milionů kilometrů. Záměrně říkáme průměrné, jelikož jeho oběžná dráha je silně excentrická a vzdálenost planety kolísá mezi 206 644 545 km (1,3815 AU) v periheliu a 249 228 730 km (1,666 AU) v afeliu. S poloměrem 3 390 kilometrů má Mars zhruba poloviční velikost Země.
Na Mars mířilo nejvíce sond, které kdy lidstvo poslalo. Čím je tato planeta tolik přitažlivá? Vždyť je to prašný, chladný, pouštní svět s velmi řídkou atmosférou. Ovšem tato planeta má roční období, polární čepičky, vyhaslé sopky, kaňony a počasí.
Mars pojmenovali starověcí Římané po svém bohu války, protože jeho načervenalá barva připomínala krev. I jiné civilizace pojmenovaly planetu podle této vlastnosti – například Egypťané jej nazývali „Her Desher“, což znamená „rudý“. I dnes se mu často říká „rudá planeta“, protože jeho povrch je doslova prosycen prachem bohatým na železo. Zdejší půda, regolit, obsahuje obrovské množství oxidů železa, křemíku, hořčíku, hliníku nebo vápníku, přičemž samotné železo tvoří zhruba 12 až 15 % marťanské kůry, což je výrazně více než na Zemi. Tyto minerály v průběhu věků oxidovaly, lidsky řečeno zrezivěly, a propůjčily celé planetě její ikonický rezavý kabát.
Mars je v mnoha věcech velmi podobný Zemi. Už jsme zmínili, že má počasí. Na pólech má své pověstné polární čepičky, což je ledová pokrývka skládající se hlavně ze zmrzlého CO₂ a vody. Další podobnost spočívá v délce dne. Mars vykoná jednu otáčku každých 24,6 hodiny, což je velmi podobné jednomu dni na Zemi, který trvá 23,9 hodiny. Marťanské dny se nazývají soly – je to zkratka pro „sluneční den“. Rok na Marsu trvá 669,6 solu, což je totéž co 687 pozemských dnů.
Osa otáčení Marsu je nakloněna o 25 stupňů vzhledem k rovině jeho oběžné dráhy kolem Slunce. To je další podobnost se Zemí, která má axiální sklon 23,4 stupně. Stejně jako Země má i Mars již zmiňovaná zřetelná roční období, ale trvají déle než roční období zde na Zemi, protože Marsu trvá oběh kolem Slunce déle, jelikož je dále. A zatímco zde na Zemi jsou roční období rovnoměrně rozložena po celý rok a trvají tři měsíce, tedy čtvrt roku, na Marsu se roční období liší délkou kvůli jeho eliptické, vejčité oběžné dráze kolem Slunce.
Jaro na severní polokouli, tedy podzim na jižní, je nejdelším ročním obdobím se 194 soly. Podzim na severní polokouli, tedy jaro na jižní, je nejkratší se 142 soly. Severní zima, tedy jižní léto, trvá 154 solů a severní léto, tedy jižní zima, 178 solů.
Povrch Marsu je velmi zajímavým místem. Je pozoruhodné, že ačkoliv má Mars zhruba poloviční průměr než Země, jeho povrch má téměř stejnou plochu jako zemská souš. Jeho sopky, impaktní krátery, pohyby planetární kůry a atmosférické podmínky, jako jsou prachové bouře, v průběhu mnoha let změnily krajinu Marsu a vytvořily některé z nejzajímavějších topografických útvarů Sluneční soustavy.
Podíváme-li se na fotografie planety z jejího orbitu, uvidíme bývalá řečiště, oceánské dno, mohutné sopečné kužely a krátery. Mars má dnes velmi řídkou atmosféru složenou převážně z oxidu uhličitého. Dále jsou v ní zastoupeny dusík, kyslík, oxid uhelnatý, argon a vodní pára. Atmosférický tlak je dnes stokrát menší než na Zemi. Ale vždycky tomu tak nebylo. Mars byl Zemi daleko podobnější, než je dnes. Podle vědeckých zjištění zde byla tekoucí voda v řekách a jezerech. Byl zde i velký oceán a planeta nejspíš hostila i život. Zmagnetované horniny ukazují, že Mars měl i silné magnetické pole, které jeho povrch chránilo před smrtícím zářením z vesmíru.
Co se stalo, že Mars vypadá dnes tak, jak vypadá? Objevily se teorie, že si kvůli své nízké hmotnosti nebyl schopen atmosféru udržet. Jenže jak si potom vysvětlit Saturnův měsíc Titan, který je menší než Mars a má atmosféru dokonce hustší, než je ta pozemská? Navíc ještě v přítomnosti tak významného gravitačního hráče, jakým je Saturn?
Možná nám napoví největší geologický útvar na Marsu, a tím je Valles Marineris neboli Údolí Marineru. Jedná se o obrovskou soustavu velmi strmých a hlubokých kaňonů táhnoucích se přes více než šestinu marťanského povrchu. Její šířka se pohybuje mezi dvěma sty až pěti sty kilometry a hloubka dosahuje přibližně deseti kilometrů. Grand Canyon v USA je proti tomuhle takové malé údolíčko, spíše jen příkop u cesty. Údolí je tak dlouhé, že nad jedním koncem Slunce zapadlo a nad druhým ještě svítí. To způsobuje rozdíly teplot, jelikož v létě v poledne teploty na rovníku vystupují na příjemných +20 °C, kdežto večer už padají k −80 °C. Kaňonem proto duje vítr, jelikož teplý vzduch stoupá vzhůru a na jeho místo se tlačí ten ledový. Leckdy to také bývá počátek silných prachových bouří, které mohou mít i globální charakter.
O vzniku tohoto útvaru existuje řada teorií, od tektonických zlomů až po pohyb litosférických desek. Ale existuje jedna, která by mohla osvětlit, proč je Mars takový, jaký je. Impakt. Valles Marineris je možná tečným kráterem. Jizvou na povrchu planety, kterou způsobila nějaká planetka svým průletem marťanskou atmosférou. Nastalo kataklyzma. Podle této teorie se nejen změnila rychlost rotace planety, ale také se zastavilo dynamo v jádře, které generovalo magnetické pole podobně jako na Zemi. Část atmosféry byla od planety „utržena“ a vyvržena do vesmíru. Když se vše uklidnilo, z Marsu zbylo to, co vidíme dnes.
Na povrchu této planety nacházíme ještě další zajímavé útvary. Pokud bychom mohli letět nad marťanským povrchem a pohybovali se ve směru Údolí Marineru, dostali bychom se k sopečné planině Tharsis, která má rozlohu 4 000 kilometrů a výšku nad okolním terénem 10 kilometrů. Na ní jsou v zástupu na přímce seřazeny tři obří sopky: Arsia Mons, Pavonis Mons a Ascraeus Mons. Jsou to útvary, které na Zemi nemají obdoby. Téměř v rovnostranném trojúhelníku s Arsia Mons a Ascraeus Mons leží nejvyšší hora Sluneční soustavy, Olympus Mons. Mount Everest je proti ní drobeček. Olympus Mons se zvedá do výše 25 kilometrů nad okolní terén. Základna tohoto kopce má průměr 600 kilometrů.
Burácení těchto vulkánů již dávno utichlo, ale dodnes můžeme žasnout nad jejich mocí a velikostí.
Mars ztratil velkou část atmosféry a své magnetické pole. Voda na jeho povrchu se částečně vypařila a částečně zmrzla. Usuzuje se, že pod vrstvami prachu, písku a kamení je něco jako permafrost, na což poukazují marťanské impaktní krátery. Když vznikal dopadový kráter na Měsíci, byla vyvržena hmota v proudech, které nakonec vytvořily vizuální paprsky, jako je tomu třeba u kráteru Tycho nebo Kepler. Jenže na Marsu to bylo jiné. Zde podle všeho meteority dopadaly do zmrzlého bahna.
Planeta Mars má dva souputníky. Jsou to zřejmě dva zachycené asteroidy, Phobos a Deimos. Oba měsíčky svým tvarem připomínají bramboru, navíc poznamenanou neskutečným množstvím srážek s jinými tělísky. Ovšem o původu obou družic doposud nebylo řečeno poslední slovo.
V průběhu lidských dějin byl Mars na dohled, ale nikdy nebyl v reálném dosahu – až do 20. července 1976, kdy přistávací modul NASA Viking 1 bezpečně přistál a začal vysílat první snímky z povrchu rudé planety. Viking 1 zahájil skutečný průzkum povrchu Marsu, a tím také úsilí, které pokračuje dodnes. Mise na Mars, které probíhají od té doby, i ty, které teprve přijdou, se snaží odhalit, zda bylo kdysi teplé a vlhké klima planety obyvatelné pro nějakou formu života. Naše objevy nám také poskytují informace o udržitelnosti lidského průzkumu v budoucnu. Tyto mise pokračují v budování toho, co sondy řady Viking začaly.
Co říkají mýty a legendy?
Když se lidstvo poprvé podívalo na Mars skrze objektivy sond, netrvalo dlouho a začaly se objevovat podivuhodné anomálie, které dodnes nedají spát záhadologům a milovníkům tajemna. Největším zdrojem rozruchu dodnes zůstává oblast Cydonia Mensae, kterou v roce 1976 vyfotografovala sonda Viking 1. Na jednom ze záběrů se totiž rýsoval útvar nápadně připomínající lidskou tvář hledící k obloze. Měřil téměř tři kilometry na délku a okamžitě rozpoutal bouřlivé debaty. Šlo o monumentální umělé dílo dávné marťanské civilizace, nebo jen o souhru stínů, eroze a lidské představivosti, která v náhodných tvarech vidí známé obličeje? Když o desítky let později přišly mnohem ostřejší snímky s vysokým rozlišením, ukázalo se, že „Tvář“ je ve skutečnosti jen obyčejný erodovaný kopec.
Tím ale legendy neskončily. V regionu Cydonia a na jiných místech planety objevili badatelé na snímcích také útvary připomínající pyramidy, zbytky základů staveb nebo pravidelné geometrické obrazce. Zastánci existence mimozemských civilizací argumentují tím, že příroda takto dokonalé pravé úhly a symetrii obvykle nevytváří. Dalším vděčným tématem jsou záhadné objekty, které v průběhu let zachytila vozítka jako Curiosity nebo Perseverance – od předmětů připomínajících úlomky kovu přes podivné koule vznášející se nad povrchem až po skály tvarované jako kosti nebo sošky.
Oficiální věda tyto jevy sice vesměs odbývá jako pareidolii – lidskou snahu nalézat řád a známé tvary v chaosu přírodních útvarů –, ale rudá planeta si i tak udržuje auru místa, kde se možná skrývá tajemství, které teprve čeká na své skutečné odhalení.
Když se ponoříme do nejstarších lidských mýtů, zjistíme, že příběh Marsu možná sahá mnohem hlouběji do minulosti, než si věda ochotně připouští. V klínových písmech starověkého Sumeru a v jeho eposech o stvoření světa nalezneme podivuhodné stopy vyprávějící o pradávných kosmických válkách. Podle těchto bájí byla naše Sluneční soustava svědkem gigantického střetu mezi bohy a planetárními silami. V místech, kde se dnes nachází rozsáhlý pás asteroidů – tvořený tisíci kusy kamene a prachu obíhajícími mezi Marsem a Jupiterem –, se prý kdysi nacházela planeta plná života, v mýtech často nazývaná Tiamat.
Oba světy – Mars a tato ztracená planeta – měly být podle sumerských legend zapleteny do ničivého konfliktu, který skončil totální katastrofou. Planetární těleso v pásu asteroidů bylo doslova rozmetáno na kusy a Mars utrpěl takovou ránu, která navždy změnila jeho tvář, připravila ho o hustou atmosféru, oceány i ochranné magnetické pole a zanechala na něm hluboké jizvy, jako je právě Údolí Marineru.
Je fascinující sledovat, jak se staré sumerské mýty o zničených světech podivně proplétají s tím, co dnes odhalují vědecké přístroje. Zda šlo jen o alegorii našich předků, kteří v proměnách oblohy viděli nelítostné bitvy bohů, nebo o vzpomínku na reálné kosmické kataklyzma, na to se názory různí. Jisté je jedno – Mars v sobě nese tajemství, která teprve začínáme odkrývat.
(redakce)
foto: NASA
