Naše vyprávění o nejslavnější vzpouře v dějinách mořeplavby skončilo ve chvíli, kdy se vzbouřenci rozhodli, že svou revoltu provedou.
V časných ranních hodinách 28. dubna 1789 plula Bounty asi 30 námořních mil (56 km) jižně od ostrova Tofua. Po převážně bezesné noci se Christian rozhodl jednat. Z rozhovorů s kadety Youngem a Stewartem pochopil, kteří členové posádky ho s největší pravděpodobností podporují, a poté, co se promluvil s lodníky Quintalem a Isaacem Martinoem, se dozvěděl jména dalších členů posádky, kteří již mají chování velitele lodi Bligha dost.
Vzpoura vypukla
S pomocí těchto mužů Christian rychle získal kontrolu nad horní palubou; těm, kteří zpochybňovali jeho činy, bylo nařízeno mlčet. Kolem 5:15 Christian sestoupil dolů, propustil Halletta (který spal na truhle s lodními mušketami) a rozdal zbraně svým stoupencům, než se vydal do Blighovy kajuty. Tři muži chytili kapitána a svázali mu ruce s výhrůžkou, že ho zabijí, pokud spustí poplach. Bligh toto nedbal a spustil křik. Rozruch probudil Johna Fryera, který ze své protější kajuty viděl, jak vzbouřenci odvádějí Bligha pryč. Nicméně pod pohrůžkou zabití v kajutě zůstal.
Bligh byl přiveden na zadní palubu k Fletcherovi Christianovi, který byl ozbrojen bajonetem. Další, které hluk probudil, opustili svá lůžka a připojili se k všeobecnému vřavě. V této fázi nebylo jasné, kdo se připojil ke vzpouře a kdo ne.
Bligh neustále křičel a požadoval propuštění, někdy oslovoval jednotlivce jménem a nabádal posádku, aby „srazila Christiana k zemi!“ a postavila se na stranu práva a pořádku. Chvílemi prý i prosil a sliboval amnestii všem, kdo se ke vzpouře připojili. Leč tohle mu už nikdo nevěřil. Fryerovi bylo krátce dovoleno na palubě promluvit si s Christianem, ale poté byl jeho bajonetem donucen sestoupit dolů mu prý Christian řekl: „Už týdny jsem byl v pekle. Kapitán Bligh si tohle přivodil sám.“
Bligh v člunu
Ačkoliv většína vzbouřenců chtěla Bligha pověsit, popřípadě hodit do moře, Christian rozkázal, že Bligha a jeho věrné nechá vysadit v malém člunu. Tento člun se ukázal jako nezpůsobilý k plavbě, a tak Christian nařídil spuštění většího lodního člunu s kapacitou asi deseti osob. Christian a jeho spojenci však rozsah vzpoury přecenili – nejméně polovina paluby byla odhodlána odplout s Blighem. Proto byl na vodu spuštěn největší 7metrový člun. Během následujících hodin si loajalisté sbalili své věci a vstoupili do lodice. Mezi nimi byl i Fryer, který se s Blighovým souhlasem snažil zůstat na palubě – v naději, jak později tvrdil, že se mu podaří loď znovu dobýt – ale Christian mu nařídil vstoupit do člunu. Brzy byla loď silně přetížená, více než dvacet osob a další stále soupeřili o místa. Christian nařídil dvěma tesařovým pomocníkům, Normanovi a McIntoshovi, a zbrojíři Josephu Colemanovi, aby se vrátili na loď, protože považoval jejich přítomnost za nezbytnou, pokud by měl navigovat Bounty se sníženou posádkou. Neochotně poslechli a prosili Bligha, aby si pamatoval, že zůstali na lodi proti své vůli. Bligh je ujistil, že pokud se mu podaří dostat do Anglie, podá o tom Admiralitě zprávu.
Samuel si zachránil kapitánův deník, dokumenty z provize a pokladníkovy dokumenty, kompas a kvadrant, ale byl nucen zanechat Blighovy mapy a schémata – patnáct let navigační práce – na Bounty. S osmnácti muži, kteří zůstali Blighovi věrní, byl člun zásoben jídlem a vodou asi na pět dní a Purcellovou truhlou s nářadím. Bligh ve svých denících zmiňuje, že vzbouřenci odmítli poskytnout sextant a jakéhokoli časoměřiče, ale lodní pomocník James Morrison uvedl, že Christian předal svůj osobní sextant se slovy:
„Kapitáne Blighu, tohle stačí na každý účel a víte, že sextant je dobrý.“
Lodní chronometr byl ponechán na Bounty, ale Peckover měl své vlastní kapesní hodinky, které Bligh používal k měření času. Na poslední chvíli vzbouřenci hodili do člunu čtyři šavle, což byly jediné zbraně, které posádka člunu dostala. Z posádky Bounty – 44 mužů po smrti Huggana a Valentina – se v člunu namačkalo 19 mužů, takže lodice měla velký ponor s pouhými čtrnácti centimetry volného boku Mezi 25 muži, kteří na Bounty zbývali, byli nejen vzbouřenci, ale také loajální členové posádky zadržení proti své vůli a další, pro které v člunu nebylo místo. Kolem 10:00 bylo přeříznuto lano spojující člun s lodí; o něco později Bligh nařídil zvednout plachtu. Jejich bezprostředním cílem byl nedaleký ostrov Tofua, jasně vyznačený na obzoru oblakem kouře stoupajícím z jeho sopky.
Christian hledá útočiště
Po odplutí Blighovy lodi Christian rozdělil osobní věci zesnulých věrných členů posádky a sazenice chlebovníku vyhodil do moře. Uvědomil si, že Bligh by mohl přežít a ohlásit vzpouru, ale i ztráta Bounty by stejně znamenalo zahájení pátrací mise s Tahiti jako prvním přístavem. Christian proto zamířil s Bounty k malému ostrovu Tubuai, asi 830 km jižně od Tahiti. Tubuai objevil a zhruba zmapoval James Cook. Ostrov byl až na jediný malý kanál zcela obklopen korálovým útesem a Christian se domníval, že by se dal snadno bránit proti jakémukoli útoku z moře.
Bounty se dorazila 28. května 1789. Přijetí ze strany domorodého obyvatelstva bylo ale nepřátelské. Když se k lodi vydala flotila válečných kánoí, posádka Bounty vystřelila z děl k odrazení útočníků. Nejméně tucet válečníků bylo zabito a zbytek se rozprchl. Christian a ozbrojená skupina se nenechali odradit od průzkumu ostrova a rozhodli se, že by byl pro jejich účely vhodný. K vytvoření trvalé osady však potřebovali poslušnou domorodou pracovní sílu a ženy. Nejpravděpodobnějším zdrojem těchto zdrojů bylo Tahiti, kam se Bounty vrátila 6. června. Aby si Christian zajistil spolupráci tahitských náčelníků, vymyslel si historku, že on, Bligh a Cook zakládají novou osadu v Aitutaki . Ačkoli byl Cook ve skutečnosti zabit o deset let dříve, použití jeho jména zajistilo štědré dary v podobě hospodářských zvířat a dalšího zboží. Domorodci si na velkého mořeplavce pamatovali a považovali jej za boha. Ačkoliv se mezi ostrovany proslýchalo, že byl zabit, Angličané tuto zvěst vyvraceli a tak jí zase tolik místních lidí nevěřilo. Boha přeci zabít nelze.
16. června se dobře zásobená Bounty vrátila zpět do Tubuai. Na palubě bylo téměř třicet tahitských mužů a žen, z nichž někteří se tam dostali lstí.
Tubuai se neukázal jako ráj
Během následujících dvou měsíců se Christian a jeho síly snažili usadit na Tubuai. Začali stavět rozsáhlé opevnění s vodním příkopem – zvané „Fort George“ po britském králi – aby poskytli bezpečnou pevnost proti útoku z pevniny i z moře. Christian se pokoušel navázat přátelské vztahy s místními náčelníky, ale jeho snaha se nesetkala s pochopením.. Docházelo k neustálým střetům s domorodým obyvatelstvem, zejména o majetek a ženy, které vyvrcholily bitvou, v níž bylo zabito 66 ostrovanů a mnoho zraněno. Také mezi lidmi z Bounty rostla nespokojenost a Christian cítil, že jeho autorita klesá. Svolal schůzi, aby projednal budoucí plány, a nabídl svobodné hlasování. Osm z nich zůstalo věrných Christianovi, tvrdému jádru aktivních vzbouřenců, ale šestnáct se chtělo vrátit na Tahiti a zkusit tam štěstí. Ačkoliv se je Christian snažil od tohoto rozhodnutí odradit, oněch šestnáct lidí zůstalo pevných ve svém rozhodnutí. Do budoucna ke své škodě, ale to bychom předbíhali.
Návrat na Tahiti
Když se Bounty 22. září vrátila na Tahiti, uvítání bylo mnohem méně bouřlivé než dříve. Tahiťané se od posádky britské lodi, která je mezitím navštívila, dozvěděli, že příběh o Cookovi a Blighovi, kteří založili osadu v Aitutaki, je výmysl a že Cook je už dávno mrtvý. Christian se obával, že by se jejich reakce mohla zvrhnout v násilnou reakci, a tak se tam dlouho nezdržel. Z šestnácti mužů, kteří hlasovali pro usazení na Tahiti, povolil patnácti vystoupit na břeh; Joseph Coleman byl na lodi zadržen, protože Christian potřeboval jeho dovednosti zbrojíře.
Toho večera Christian přemluvil skupinu Tahiťanů, převážně žen, k společenskému setkání na palubě Bounty. Během slavností přeřízl kotevní lano a Bounty odplula se svými zajatými hosty. Coleman unikl skokem přes palubu a dosáhl pevniny. Mezi unesenou skupinou bylo šest starších žen, o které Christian neměl zájem; vysadil je proto na břeh nedalekého ostrova Mo’orea. Posádku Bounty nyní tvořilo devět vzbouřenců – Christian, Young, Quintal, Brown, Martin, John Williams, John Mills, William McCoy a John Adams (posádce známý jako „Alexander Smith“) – a dvacet Polynésanů, z nichž čtrnáct bylo žen.
Muži, kteří zůstali na Tahiti
Šestnáct námořníků na Tahiti si začalo organizovat život. Jedna skupina, vedená Morrisonem a Tomem McIntoshem, začala stavět škuner , který pojmenovali Resolution po Cookově lodi. Morrison nebyl aktivním vzbouřencem a místo aby čekal na znovuzajetí, doufal, že s lodí dopluje do Nizozemské východní Indie a vzdá se tamním úřadům v naději, že takový čin potvrdí jeho nevinu. Morrisonova skupina udržovala lodní rutinu a disciplínu, dokonce do té míry, že každou neděli konala bohoslužbu. Churchill a Matthew Thompson se naopak rozhodli vést opilecký a obecně prostopášný život, který skončil násilnou smrtí obou. Churchilla zavraždil Thompson, kterého zase zabili Churchillovi rodní přátelé. Jiní, jako kadeti Stewart a Heywood, se usadili v tichém domácím životě. Heywood trávil většinu času studiem tahitštiny. Přijal domorodý oděv a v souladu s místním zvykem si nechal tělo bohatě potetovat.
Pitcairn – ostrov na konci světa
Poté, co 22. září 1789 Bounty odplula z Tahiti, se Christian snažil pro komunitu najít bezpečné útočiště. Vzpomněl si na ostrov Pitcairn který sice nebyl na mapě, ale slyšel o jeho přibližné poloze, i když ta nebyla nikdy před tím ověřena. Po měsících hledání Christian ostrov znovuobjevil 15. ledna 1790, 188 námořních mil (348 km) východně od jeho údajné polohy. Tato zeměpisná chyba přispěla k rozhodnutí vzbouřenců usadit se na Pitcairnu. Bylo totiž nepravděpodobné, že by tento ostrov někdo hledal.
Po příjezdu byla loď vyložena a zbavena stěžňů a ráhen, která mohla být použita na ostrově. Dne 23. ledna byla Bounty zapálena a zničena. Dodnes se reálně nebí, zda to bylo dohodnuté opatření proti odhalení, nebo to byl čin námořníka Quintala – v obou případech již nebylo možné uniknout.
Krvavý osud vzbouřenců
Ostrov Pitcairn se ukázal jako ideální útočiště pro vzbouřence – neobydlený a prakticky nepřístupný, s dostatkem jídla, vody a úrodné půdy. Vzbouřenci a Tahiťané nějakou dobu žili v míru. Christian se usadil s ženou jménem Mauatuy, narodil se jim syn, Thursday October Christian, a také další děti. Christianova autorita jako vůdce postupně slábla a stal se náchylným k dlouhým obdobím přemýšlení a introspekce.
Postupně vznikalo napětí a rivalita kvůli rostoucí míře, v jaké Evropané považovali Tahiťany za svůj majetek, zejména ženy, které podle Alexandra „přecházely od jednoho ‚manžela‘ k druhému“. V září 1793 se situace zvrhla v extrémní násilí, kdy několik vzbouřenců – pravděpodobně včetně Christiana, Williamse, Martina, Millse a Browna – bylo Tahiťany zabito v sérii vražd. Adams i jedna z tahitských žen, Teehuteatuaonoa, později tvrdili, že Christian byl při tomto masakru zabit. Adamsovy příběhy však byly nekonzistentní; v průběhu let také tvrdil, že Christian zemřel na nemoc nebo sebevraždu. Jeho hrob nebyl v každém případě nikdy nalezen. Podle Teehuteatuaonoa byl Christian zastřelen zezadu, když „čistil půdu pro zahradu“.
Vnitřní boje pokračovaly i poté a do roku 1794 bylo všech šest tahitských mužů mrtvých, buď zabitých vdovami po zavražděných vzbouřencích, nebo vzájemně. Dva ze čtyř přeživších vzbouřenců, Young a Adams, se ujali vedení a zajistili vratký klid, který byl narušen opilostí McCoye a Quintala poté, co první jmenovaný destiloval alkoholický nápoj z místního ovoce. Některé z žen se pokusily opustit ostrov v provizorním člunu, ale nepodařilo se jim ho úspěšně spustit na vodu. Život pokračoval neklidně až do McCoyovy sebevraždy v roce 1798. O rok později, poté, co Quintal pohrozil novou vraždou a chaosem, ho Adams a Young zabili a podařilo se jim obnovit mír.
John Adams a nová komunita
Poté, co Young v roce 1800 podlehl astmatu, John Adams převzal odpovědnost za vzdělání a blaho zbývajících devíti žen a devatenácti dětí. S využitím lodní Bible z Bounty učil ostatní gramotnost a křesťanství a udržoval na ostrově mír. Taková byla situace v únoru 1808, kdy americká velrybářská loď Topaz nečekaně přistál na Pitcairnu, a její posádka nalezla tehdy prosperující komunitu. Adams daroval azimutový kompas a námořní chronometr lodi Bounty kapitánovi Topazu , Mayhewu Folgerovi . Zpráva o objevu se do Británie dostala až v roce 1810, kdy mu admiralita zaneprázdněná válkou s Francií nevěnovala pozornost.
V roce 1814 narazily na Pitcairn dvě britské válečné lodě, HMS Briton a HMS Tagus. Mezi těmi, kdo je přivítali, byli Thursday October Christian a George Young (syn Edwarda Younga). Kapitáni, Sir Thomas Staines a Philip Pipon, uvedli, že Christianův syn „ve své dobrotivé tváři projevoval všechny rysy čestné anglické tváře“. Na břehu našli populaci 46 lidí – převážně mladých ostrovanů vedených Adamsem, na nichž podle zprávy kapitánů zcela závisel blahobyt ostrovanů. Po obdržení zprávy Stainese a Pipona se admiralita rozhodla nepodniknout žádné trestní kroky proti poslednímu vzbouřenci.
V následujících letech se na ostrově Pitcairn zastavilo mnoho lodí, které si vyslechly Adamsovy různé příběhy o založení osady Pitcairn. Adams zemřel v roce 1829 a byl uctíván jako zakladatel a otec komunity, která se v následujícím století stala oslavovanou jako příklad viktoriánské morálky.
Znovuobjevení pozůstatků Bounty
Po letech se ke komunitě na tomto zapomenutém ostrově obrátila pozornost.
Americký fotograf a cestovatel Luis Marden v lednu 1957 znovuobjevil pozůstatky lodi Bounty. Poté, co spatřil pozůstatky kormidla (které v roce 1933 nalezl Parkin Christian a je dodnes vystaveno ve Fidžijském muzeu v Suvě ), přesvědčil redakci National Geographic, aby mu dovolili potápět se u ostrova Pitcairn. Po několika dnech nebezpečného potápění Marden našel pozůstatky lodi: čep kormidla, hřebíky, veslo z lodi, kování a kotvu Bounty, kterou vytáhl. Později v životě nosil Marden manžetové knoflíčky vyrobené z hřebíků z Bounty.
Některé z pozůstatků Bounty, jako například balastní kameny, jsou stále částečně viditelné ve vodách zálivu Bounty. Poslední nález byl v roce 1998 bylo čtyřliberní dělo z Bounty. Nalezl je archeologický tým z australské Univerzity Jamese Cooka a odeslal do Queenslandského muzea v Townsville v Queenslandu, kde bylo stabilizováno dlouhodobou konzervační úpravou. Dělo bylo následně vráceno na ostrov Pitcairn, kde je vystaveno v nové společenské místnosti.
Souostroví Pitcairn je dodnes spravováno v rámci britské koruny.
Co čekalo Bligha?
Co se ale stalo s posádkou člunu poručíka Wiliama Bligha? To si povíme ve třetí části našeho strhujícího příběhu.
(redakce)
foto: Wikipedia
