„Šedivým ránem na řekou, ve skalách šlapou otevřenej den, zelenej kabát prastarej, usárnu, ešus – šlapou šerým dnem. Mlčky se záda kymácí, cestou co nikdy neztrácí, kouzlo dálek a kamarádskej slov. Kolik máš tříd a co jsi byl nehraje roli, mundůr všechno skryl, ukaž co umíš a jakej seš, zabal si věci, pojď s námi, když chceš.“ (Jan Nedvěd – tramp)
Potkáváme je na nádražích, vadí každému režimu, někdo z nich má i žaludeční vředy. O kom je řeč? O trampech. O lidech, kteří mají svůj způsob života, spojený s přírodou, cestami, romantizovanou představou o „Divokém západě“.
Tramping se u nás zrodil těsně po první světové válce. První trampové byli hodně vodáci, jelikož za vzor měli námořníky, co sloužili u C.a.k. Kriegsmarine. Posléze sem začaly proudit první westerny s Tomem Mixem a objevily se „šestákové podřadné“ romány o postavách z Divokého západu a to určilo další vývoj. Rané „dress code“ určily armádní přebytky: celtové plachty, torny, košile, kanady, ešusy; přidávají se přezdívky, osadní názvy a americké inspirace. Tramping fungoval jako únik válečně poznamenané generace z města do přírody, jako nový styl víkendové svobody a kamarádství. Vzniká jako nepolitické, volně sdružené hnutí mladých městských lidí, kteří se vymezují vůči „měšťáctví“ a přísné každodennosti. Měšťáci byli pro svou nabubřelost nazýváni paďoury, popřípadě mastňáky, jelikož po jejich návštěvách přírody zde zůstávaly umaštěné papírky od svačin či jiné podobné odpadky.
Trampové se rekrutovali hlavně z řad dělnické mládeže a studentstva. Jejich cesty do přírody podnítily vznik trampských osad. Nejprve podél Vltavy, pak Sázavy a Berounky. Osada nebyla jen místo, ale i parta; objevují se názvy jako Klondajk, Toronto či Zlatý kaňon, které vycházely z romantiky Divokého západu i indiánských motivů.
Vadí každému režimu
Už prvorepublikový režim neměl trampy rád. Společnost trampy často vnímala jako výstřední, někdy amorální; trampská komunita na to reagovala ironii, distancem od autorit a silnou vnitřní solidaritou. Velkým bojovníkem proti svobodomyslným trampům byl třeba Svojsík, který neviděl rád, že by mládež neměla být organizována. Časté stížnosti již zmiňovaných „paďourů“ na skupiny mladíků a děvčat v kovbojských kloboucích, chovajících se „nemorálně“ vedly k zásahům četnictva a nakonec k nechvalně známému policejnímu nařízeni zemského prezidenta Hugo Kubáta proti svobodnému táboření trampů v přírodě
Trampové postupně vyvíjeli své rituály, slang a styl oblékání. Postupně vznikla svébytná subkultura, která se vyznačovala způsobem života, myšlením, hudbou, i literární činností. Můžeme připomenout tvůrce jako Jenda Korda, který složil i trampskou hymnu „Vlajka“, ale i další. Trampská píseň byla od počátku jedním z nejdůležitějších nosičů identity, protože spojovala sdílené zážitky, emoce i mýtus osady. Literárně tramping inspiroval kroniky, vzpomínkové knihy a později také historické syntézy, z nichž zásadní roli sehrál Bob Hurikán a novější odborný výzkum. V českém prostředí tak nejde jen o volnočasovou aktivitu, ale o plnohodnotný kulturní fenomén, který se propsal do hudby, prózy i způsobu vnímání krajiny.
Následná válka a německá okupace byla velká rána pro tramping. Německá moc nehodlala tolerovat něco, co zavánělo svobodou. Řada trampů byla zatčena, umučena v koncentračních táborech, ale řada z nich také aktivně bojovala, a to buď jako dobrovolníci v řadách zahraniční armády, tak v partyzánských oddílech.
Po válce se tramping zase trochu proměnil. Ovlivnili ho morální vzory vojáků bojujících proti Němcům u Tobruku, Dunkerque, nebo čs. letců z Anglie. Do oblečení přibylo hodně vojenských věcí, kterých teď bylo spousta. Do tvorby se vmísily i prvky s válečnou tématikou a hodně trampů začalo jako nože nosit nabroušené bajonety.
Uplynulo pár let a moci se chopil naplno bolševik. Pro trampy to opět znamenalo nebezpečí. Hnutí, které nebylo organizované, nebylo pod kontrolou, nebudovalo socialistickou vlast a nekráčelo k lepším zítřkům, bylo opět trnem v oku. Navíc hnutí adorující Západ a Ameriku. Co na tom, že nikdo z trampů neměl za vzor bohaté rančery, magnáty a bankéře. Vzory byli vždy kovbojové, trappeři, zlatokopové, Indiáni. Takže všechno tvrdě pracující obyčejní lidé. Veřejná bezpečnost s lidovými milicemi často pod taktovkou StB prováděly zátahy na potlachy, zatýkání trampů už na nádraží, často i násilí a v některých případech i použití smrtící síly. Účelem bylo tramping zlomit a zničit, nebo aspoň dostat pod kontrolu. Představa byla i taková, že bude do každé osady dosazen šerif – komunista. Přesto i tato doba měla svou trampskou tvorbu. Asi nejvýznamnější jsou bratři Ryvolové, jejichž písně mají svou nezaměnitelnou atmosféru a jsou známé dodnes.
I tady tlak nakonec polevil
Během osmdesátých let se sice ještě dělaly policejní zátahy (autor si leckteré pamatuje) ale už se nestřílelo. Tramping přežíval na okraji společnosti, i když se z jeho řad rekrutovali i profesionální interpreti country, folku a trampské písně. Přesto jej vládnoucí režim pouze „toleroval“. Trampové byli stále pronásledováni jak VB tak i členy Státní ochrany přírody. I když o nějakou ochranu přírody v tomto případě nešlo. Tramp totiž měl přírodu v úctě a nepořádek v ní nedělal. Což se nedalo říci o jiných. Ti ale terčem zájmu nebyli. I zde ale byla trampská tvorba, nebo alespoň umělci z trampingu vzešlí. Můžeme jmenovat třeba skupiny Hop Trop, Pacifik a další.
Jistý zlom přišel po roce 1989. Trampové přestali být na indexu a tak bylo možno jezdit na vandry bez obav ze zadržení tehdejší policií, či jinému znepříjemňování života. Ale to netrvalo dlouho. Proti trampům začali opět vystupovat obnovení skauti. Ti se v řadě případech pasovali do neoficiální Stráže ochrany přírody, často likvidovali trampské osady, dokonce někteří skautští vedoucí měli tendenci trampy zadržet a předat patřičným orgánům. Naštěstí to byly ojedinělé případy. Tramping ztratil ale ten punc odporu proti totalitní státní moci.
Dnešní doba trampingu opět nepřeje
Opět jsou lidé, kterým svobodomyslné myšlení a způsob života jiných vadí. A to tak, že se rozhodli pomocí stávající legislativy tramping zničit. Vyhledávají místa trampských osad, útočí na úřady, že se jedná o nelegální činnost a že úřad má za povinnost konat. Na řadě míst, kam trampové jezdili, kde pomáhali s uklízením nepořádku po návštěvnících, kde čistili les, studánky a pomáhali s údržbou krajiny, je dnes třeba národní park a jeho stráž byla zaměřena jen na trampy. Turisté a vyznavači adrenalinové jízdy na čtyřkolce nevadili, byť po nich zůstávaly hory odpadků, či poničené biotopy.
Dnes tramping v té podobě kterou jsme popisovali víceméně zaniká. Nahrazuje jej outdoor, který sice dále vede lidi k pobytům v přírodě, ale postrádá již ony specifické rituály, kterými se vyznačuje tramping. Mezi mládeží je o klasický tramping zájem minimální, a tak na vandry pořád jezdí ti, kteří začali v těch 80 a 90 letech. Ale co si budeme povídat, svobodomyslné myšlení pořád prostě vadí.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.
