28 dubna 1789 došlo k jedné z nejslavnějších revolt v dějinách námořnictví. V Tichém oceánu se vzbouřila posádka lodi královského námořnictva Bounty. Nespokojení členové posádky v čele s druhým důstojníkem, poručíkem Fletcherem Christianem, převzali kontrolu nad HMS Bounty od kapitána, poručíka Williama Blighe, a nechali ho spolu s osmnácti věrnými členy posádky napospas osudu v otevřeném člunu.
Důvody vzpoury jsou dodnes předmětem debat a zároveň se staly vděčným tématem literatury i filmu. Ve skutečnosti by šlo jinak jen o poměrně bezvýznamnou epizodu. Bounty nebyla velká loď a její posádka se nevydala na pirátskou dráhu, na níž by ohrožovala jiné lodě.
Bligh a jeho muži, ztracení na širém moři v člunu, se zastavili na ostrově Tofua, aby doplnili zásoby. Tam však při potyčce s domorodci zahynul jeden z členů posádky. Přesto Bligh dokázal v otevřeném člunu urazit více než 3 500 námořních mil, tedy asi 6 500 kilometrů, a dostat se do bezpečí. Poté zahájil proces, jehož cílem bylo postavit vzbouřence před soud. Ti se mezitím usadili buď na Tahiti, nebo na ostrově Pitcairn.
HMS Bounty opustila Anglii roku 1787 s cílem nasbírat a přepravit sazenice chlebovníku z Tahiti do Západní Indie. Takřka půlroční pobyt mezi domorodci na Tahiti, kde mnoho mužů z posádky navazovalo vztahy s místními ženami, a také kontrast mezi svobodným životem Polynésanů a tvrdou disciplínou britského námořnictva vedly k postupnému rozkladu morálky posádky. Vztahy mezi Blighem a jeho námořníky se navíc zhoršovaly poté, co začal udělovat stále přísnější tresty, kritiku a nadávky, přičemž Christian se stal zvláštním terčem.
Po třech týdnech zpět na moři Christian a další muži donutili Blighe loď opustit. Na palubě pak zůstalo pětadvacet mužů, včetně těch, kteří byli Blighovi věrní, ale byli drženi proti své vůli, a také těch, pro něž v člunu už nebylo místo.
Poté, co Bligh v dubnu 1790 dorazil do Anglie, vyslala admiralita fregatu HMS Pandora, aby vzbouřence dopadla a dopravila do Anglie k soudu. Čtrnáct z nich bylo zajato na Tahiti a uvězněno na palubě Pandory, která poté bez úspěchu pátrala po Christianově skupině ukryté na Pitcairnu. Když se Pandora vracela do Anglie, najela na mělčinu u Velkého bariérového útesu, přičemž zahynulo jednatřicet členů posádky a čtyři vězni z Bounty. Deset přeživších zadržených dorazilo do Anglie v červnu 1792 a bylo postaveno před vojenský soud. Čtyři byli osvobozeni, tři omilostněni a tři oběšeni.
Christianova skupina zůstala na Pitcairnu neobjevena až do roku 1808, kdy k ostrovu připlula americká velrybářská loď. Tehdy byl naživu už pouze jediný vzbouřenec, John Adams. Ostatní, prý včetně samotného Christiana, byli mrtví – zabiti buď navzájem, nebo svými polynéskými společníky, které Christian nabral na Tahiti. Proti Adamsovi už nebyly podniknuty žádné kroky. Potomci vzbouřenců a jejich doprovodných Tahiťanů žijí na Pitcairnu dodnes.
Loď, která neměla být válečnou legendou
HMS Bounty byla postavena roku 1784 v loděnici Blaydes v Hullu v Yorkshiru jako uhelná loď pod jménem Bethia. Přejmenována byla poté, co ji v květnu 1787 zakoupilo Královské námořnictvo za 1 950 liber. Loď měla tři stěžně, celkovou délku 28 metrů, šířku 7,6 metru v nejširším místě a nosnost 230 tun.
Její výzbroj tvořila čtyři dlouhá čtyřliberní děla a deset otočných půllibrových falkonetů, doplněných ručními zbraněmi, například mušketami. Protože byla admiralitou klasifikována jako kutr, tedy nejmenší kategorie válečných lodí, jejím velitelem byl spíše poručík než kapitán a byl zároveň jediným důstojníkem na palubě. Na tak malou loď navíc nebyl umístěn obvyklý oddíl Královské námořní pěchoty, který sloužil jako ochrana velitele a jeho důstojníků právě pro případ vzpoury.
Výprava za chlebovníkem a levnou potravou pro otroky
Přestože byla HMS Bounty pod velením admirality, nebyla v pravém slova smyslu válečnou lodí. Její vystrojení a vypravení proběhlo na popud Královské vědecké společnosti a účelem celé plavby bylo převézt sazenice chlebovníku na Jamajku a do dalších britských karibských kolonií jako levnou potravu pro otroky a chudinu. Expedici organizoval předseda společnosti sir Joseph Banks.
Bounty byla pod Banksovým dohledem přestavěna v loděnici Deptford na Temži. Velká kajuta, obvykle určená pro kapitána, byla přeměněna na skleník pro více než tisíc květináčů chlebovníku. Byla vybavena prosklenými okny, střešními světlíky, palubou pokrytou olovem a odvodňovacím systémem, aby se zabránilo plýtvání sladkou vodou. Prostor potřebný pro tato opatření na malé lodi však znamenal, že posádka i důstojníci museli po celou dobu dlouhé plavby žít ve velmi stísněných podmínkách.
William Bligh: schopný navigátor, ale těžký velitel
Na Banksův návrh admiralita nakonec svěřila velení poručíku Williamu Blighovi. Banks ho znal z poslední Cookovy výpravy, během níž se Bligh osvědčil jako zdatný navigátor. Někteří lordi admirality sice upozorňovali na jeho povahové vady, jako byla vznětlivost a tvrdohlavost, ale nakonec rozhodlo, že danou oblast dobře znal. Pro Blighe to byla sice pocta, ale zároveň finanční ztráta.
Po skončení britsko-francouzské války se totiž řada námořních důstojníků ocitla mimo aktivní službu. Zůstávali sice ve stavu námořnictva, ale pobírali pouze poloviční plat. U poručíka činil čtyři šilinky denně, tedy asi 70 liber ročně. Z poloviny této částky se žilo těžko, zvláště pokud měl důstojník rodinu, jako právě Bligh. Aby si finančně polepšil, využil nabídky strýce své ženy a přijal místo v obchodních službách. Roku 1785 se stal kapitánem lodi Britannia, kterou vlastnil právě strýc jeho manželky Duncan Campbell. Zde si Bligh vydělal 500 liber ročně, což byl obrovský rozdíl.
Přesto přijal Banksovu nabídku na velení Bounty. Podle plavebních rozkazů měl prozkoumat důležitou, ale málo známou cestu: vplout do Tichého oceánu přes mys Horn kolem Jižní Ameriky, poté po sběru chlebovníku plout na západ přes Endeavourův průliv a následně překonat Indický a jižní Atlantský oceán do Západní Indie v Karibiku. Bounty by tak dokončila obeplutí Země na jižní polokouli. To bylo něco, čeho by na Britannii nikdy dosáhnout nemohl.
Posádka Bounty: mladí muži, velké ambice a skryté napětí
Posádku historické plavby Bounty tvořilo 46 mužů, z toho 44 příslušníků Královského námořnictva včetně Blighe a dva civilní botanici. Přímo pod Blighem stáli jeho praporčíci jmenovaní admiralitou, v jejichž čele byl mistr plachetnice John Fryer. Velitel lodi neboli mistr plachetnice byl historickou hodností námořního praporčíka vycvičeného v navigaci a manipulaci s menší plachetní lodí a odpovědného za ni.
V Královském námořnictvu byla hodnost mistra zařazena na úroveň poručíků, ale až za ně, tedy fakticky jako jakýsi podporučík. Později se z ní stala důstojnická hodnost a roku 1867 byla přejmenována na poručíka navigace. Od roku 1890 pak postupně zanikla, protože všichni poručíci už museli skládat stejné zkoušky.
Dalšími praporčíky byli lodní mistr, chirurg, tesař a střelec. K dvěma velícím lodním důstojníkům a dvěma praporčíkům se přidalo také několik čestných praporčíků – takzvaných mladých gentlemanů, tedy námořních kadetů. Ti byli sice oficiálně vedeni jako běžní námořníci, ale bydleli s praporčíky a bylo s nimi zacházeno jako s rovnými.
Většinu posádky Bounty si vybral Bligh sám nebo mu ji doporučili vlivní mecenáši. Dělostřelec William Peckover a zbrojíř Joseph Coleman sloužili už dříve s Cookem a Blighem na lodi Resolution, několik dalších se s Blighem plavilo v poslední době na Britannii. Mezi nimi byl i třiadvacetiletý Fletcher Christian, pocházející z bohaté cumberlandské rodiny, potomků manské šlechty. Christian si zvolil život na moři místo právnické kariéry, kterou si pro něj představovala rodina.
Do Západní Indie se s Blighem plavil dvakrát a mezi oběma muži vznikl vztah mistra a žáka, díky němuž se Christian stal zkušeným navigátorem. Christian byl ochoten sloužit na Bounty bezplatně jako jeden z mladých gentlemanů, ale Bligh mu přidělil jedno z lůžek kapitánova pomocného důstojníka, s platem, a jmenoval ho svým druhým důstojníkem.
Dalším z mladých gentlemanů doporučených Blighovi byl patnáctiletý Peter Heywood, a to jméno je důležité, rovněž z manské rodiny a vzdálený Christianův příbuzný. Heywood opustil školu ve čtrnácti letech, aby strávil rok na HMS Powerful, cvičné lodi kotvící v Plymouthu. Jeho doporučení Blighovi přišlo od Richarda Bethama, rodinného přítele Heywoodových, který byl zároveň Blighovým tchánem.
Dva botaniky neboli „zahradníky“ vybral Joseph Banks. Hlavní botanik David Nelson byl veteránem Cookovy třetí expedice, během níž navštívil Tahiti a naučil se některé místní jazyky. Nelsonovým asistentem byl William Brown, bývalý praporčík, který se účastnil války proti Francouzům. Banks také pomohl zajistit oficiální místa praporčíků pro dva ze svých svěřenců, Thomase Haywarda a Johna Halletta. Celkově byla posádka Bounty poměrně mladá, většina mužů byla mladší třiceti let. V době vyplutí bylo Blighovi třiatřicet.
Stísněný život na palubě
Obytný prostor na lodi byl přidělován podle hodnosti. Bligh, který byl vytlačen z velké kajuty přeměněné na skleník, obsadil soukromý spací prostor s přilehlou jídelnou nebo spíží na pravoboku lodi, zatímco Fryer dostal malou kajutu na opačné straně. Chirurg Thomas Huggan, ostatní praporčíci a botanik Nelson měli malé kajuty na podpalubí. Kapitánovi důstojníci spolu s mladými gentlemany bydleli společně v prostoru za kapitánskou jídelnou a jako mladší či budoucí důstojníci směli používat zadní palubu. Ostatní členové posádky byli ubytováni v přídi, v nevětraném prostoru bez oken o rozměrech 11 x 6,7 metru a s výškou stropu pouhých 1,70 metru.
Plavba začíná pod špatnou hvězdou
Dne 15. října 1787 Bounty opustila Deptford a vydala se do Spitheadu v Lamanšském průlivu, aby tam vyčkala na konečné rozkazy k plavbě. A právě tehdy začaly potíže, které ovlivnily celou výpravu a spustily řetězec událostí, jež nakonec vyvrcholily vzpourou.
Nepříznivé počasí zpozdilo příjezd do Spitheadu až do 4. listopadu. Bligh chtěl odplout co nejrychleji, aby dosáhl mysu Horn ještě před koncem krátkého jižního léta, ale admiralita lodi nepřisoudila vysokou prioritu a vydání rozkazů odložila o další tři týdny. Když Bounty konečně 28. listopadu vyplula, uvízla proti větru a nemohla ze Spitheadu odplout až do 23. prosince.
Vyhlídka na plavbu kolem mysu Horn byla nyní vážně ohrožena, a proto Bligh dostal od admirality povolení, aby se v případě potřeby vydal alternativní cestou na Tahiti přes Mys Dobré naděje. To se mu však nelíbilo, protože by tím padla jeho touha obeplout svět a zařadit se mezi elitní mořeplavce, kterým se to podařilo.
Porážka u mysu Horn a první otevřený konflikt
Bounty se tedy pokusila prorazit k mysu Horn, kde bouře zuří téměř po celý rok. Navíc bylo nutné doplout na Tahiti ve správný čas. Nevyšlo ani jedno. Po celý měsíc se loď probíjela zuřivými větry, které ji znovu a znovu srážely zpět do Atlantiku. Za tu dobu se dokázala posunout vpřed sotva o padesát námořních mil.
Právě tehdy došlo k prvnímu vážnému konfliktu mezi Blighem a jeho prvním důstojníkem Fryerem, který před mužstvem zpochybnil jeho velitelskou autoritu. Bligh reagoval okamžitě. Fryera zbavil velení, zařadil ho mezi ostatní praporčíky a na jeho místo dosadil Fletchera Christiana. Fryer navíc nechal zbičovat mladého námořníka Matthewa Quintala, ačkoliv Bligh doufal, že se k takovým opatřením během celé plavby nebude muset uchylovat.
Bligh přitom úzkostlivě dbal na hygienu a řádné stravování posádky. Obával se nemocí, které byly na tak dlouhých plavbách běžné. Změnil také systém hlídek tak, aby lodníci měli mezi směnami osm hodin odpočinku.
Dlouhá cesta k Tahiti
Když byla Bounty u mysu Horn poražena, obrátila se k východu a k radosti celé posádky doplula do False Bay nedaleko Mysu Dobré naděje. Tam kotvila pět týdnů, během nichž posádka loď opravovala. Poté vyplula jižním Indickým oceánem směrem k Austrálii. Počasí bylo chladné, protože jižní polární léto končilo. Tato trasa však byla nutná, protože další zastávkou byla Adventure Bay ve Van Diemenově zemi, dnešní Tasmánii.
Zde začalo docházet k dalším incidentům mezi Blighem a jeho muži. Přesto loď pokračovala dál, až konečně doplula na Tahiti.
Tato expedice byla pronásledována smůlou od samého začátku. Zdržení způsobené počasím a následně průtahy admirality vedly k tomu, že Bounty neproplula kolem mysu Horn. Tím nabrala další skluz, protože musela plout delší cestou na východ, a na Tahiti tak dorazila mimo vegetační období chlebovníku.
Tahiti: ráj, který rozložil kázeň
Blighovým prvním krokem po příjezdu bylo zajistit si spolupráci místních náčelníků a také tahitského krále Pōmareho I. Nejvyšší náčelník Tynah si Blighe pamatoval z Cookovy plavby před patnácti lety a přivítal ho velmi srdečně. Bligh náčelníkům předal dary a vysvětlil jim, že jejich vlastní král Jiří si na oplátku přeje pouze chlebovník. S touto jednoduchou žádostí souhlasili ochotně. Bligh pak pověřil Christiana vedením pobřežní skupiny, která měla vybudovat areál pro pěstování rostlin.
Ať už byli muži na pevnině, nebo na palubě, jejich povinnosti během pětiměsíčního pobytu Bounty na Tahiti byly poměrně snadné. Mnozí z nich vedli promiskuitní život mezi domorodými ženami – celkem osmnáct důstojníků a mužů, včetně Christiana, se léčilo s pohlavní infekcí – zatímco jiní si našli stálé partnerky. Christian navázal blízký vztah s Polynésankou jménem Mauatua, které dal jméno Isabella podle své bývalé milenky z Cumberlandu.
Bligh sám zůstal cudný, ale aktivity svých mužů toleroval a nepřekvapovalo ho, že podlehli pokušení, když „lákadla rozmazlování jsou nad cokoli, co si lze představit“. Přesto očekával, že budou své povinnosti plnit efektivně, a byl zklamán, když zjistil, že jeho důstojníci jsou stále nedbalejší a lhostejnější. Rozzuřeně napsal: „Věřím, že takoví nedbalí a bezcenní poddůstojníci nikdy nebyli na takové lodi, jako jsou na této.“
Kapitánův hněv a rostoucí odpor posádky
Navzdory svému někdejšímu privilegovanému postavení se Christian Blighovu hněvu nevyhnul. Kapitán ho často ponižoval – někdy i před posádkou a Tahiťany – za skutečnou či domnělou lenost, zatímco muži, jejichž nedbalost vedla ke ztrátě nebo krádeži vybavení, byli přísně trestáni. Bičování, které se během plavby udělovalo jen zřídka, se nyní stávalo stále běžnějším.
Dne 5. ledna 1789 dezertovali tři členové posádky – Charles Churchill, William Muspratt a John Millward – a odnesli s sebou malý člun, zbraně a střelivo. Muspratt byl nedávno zbičován za zanedbávání péče o svěřené věci. Mezi předměty, které Churchill na lodi zanechal, byl i seznam jmen, jež Bligh považoval za možný seznam spolupachatelů dezertérského spiknutí. Kapitán později tvrdil, že mezi nimi byla i jména Christiana a Heywooda. Přesto byl přesvědčen, že jeho chráněnec dezertovat neplánoval, a věc dále neřešil. Churchill, Millward a Muspratt byli po třech týdnech dopadeni a po návratu na loď zbičováni.
Morálka mužstva se mezitím rozpadala pod tíhou kontrastu mezi bezstarostným životem domorodců a světem, který na ně čekal po návratu do Anglie. Námořníci věděli, že doma budou mít společenskou cenu sotva vyšší než přístavní krysy – chudí, opovrhovaní, často bez domova a bez rodiny. Na Tahiti však poznali úplně jiný svět.
Cesta z ráje zpátky do pekla
Jak se na lodi množily květináče se sazenicemi chlebovníku, blížil se i čas odplutí směrem na Jamajku. Čekala je cesta trvající mnoho měsíců, lodní strava, tvrdá disciplína královského námořnictva, žádné krásné Tahiťanky, žádná láska. V tomto kontrastu to byla cesta z ráje přímo do pekla.
Bligh věděl, že bez disciplíny svou misi nesplní, a proto začal kázeň vynucovat stále tvrději. Bylo však už pozdě. Jeho tlak vyvolával mezi muži jen narůstající nenávist. Blighův hněv a netolerance začaly nabývat až paranoidních rozměrů. Christian se stal zvláštním terčem, protože se zdálo, že právě on nese hlavní tíhu kapitánových záchvatů vzteku. Bligh si přitom často neuvědomoval dopad svého chování na důstojníky a posádku – po výbuchu hněvu na vše rychle zapomněl a pokoušel se obnovit normální konverzaci.
Dne 4. dubna 1789 Bounty vyplula vstříc dramatu. Blighova povaha se už projevila naplno. Urážel a slovně napadal své podřízené i obyčejné lodníky.
Poslední dny před výbuchem
Po osmnácti dnech plavby dorazila Bounty k Nomuce na Přátelských ostrovech, dnešní Tonga, s úmyslem nabrat dřevo, vodu a další zásoby před poslední plánovanou zastávkou u Endeavourského průlivu. Bligh kdysi tento ostrov navštívil s Cookem a věděl, že místní obyvatelé se mohou chovat nepředvídatelně. Vedením zásobovací skupiny pověřil Christiana a vybavil ho mušketami, zároveň však nařídil, aby zbraně zůstaly v člunu místo toho, aby byli námořníci ozbrojeni.
Christianova skupina byla na břehu neustále obtěžována a napadána domorodci, kteří se chovali stále agresivněji, ale nesměla se bránit, protože jí bylo odepřeno použití zbraní. Christian se vrátil na loď s neúplně splněným úkolem a Bligh ho za to proklel jako „zatraceného zbabělého darebáka“. Další nepokoje na břehu vyústily v krádež malé kotvy a kladiva, za což Bligh Christiana a Fryera opět vulgárně napadl. Ve snaze získat ztracený majetek zpět zadržel na lodi místní náčelníky, ale bezvýsledně. Když konečně vydal rozkaz k odplutí, ani kotva, ani kladivo nalezeny nebyly.
Dny plynuly a William Bligh dál trestal posádku za každé sebemenší i domnělé provinění a zároveň stále šikanoval jediného přítele, kterého na lodi měl. To trvalo až do 27. dubna, kdy obvinil Christiana z krádeže kokosových ořechů. Za tento čin potrestal celou posádku – snížil jí příděly jídla na polovinu a zastavil vydávání rumu.
Christian poté uvažoval o dezerci. Chtěl ukrást člun a odplout na některý z ostrovů. Dva kadeti, George Stewart a Edward Young, mu však tento zoufalý nápad rozmluvili. Řekli mu, že na lodi už doutná vzpoura – ale že vzbouřenci potřebují vůdce.
Noc z 27. na 28. dubna 1789 tak na palubě Bounty neprobíhala v klidu, ale ve znamení napětí, vzteku a pocitu, že dál už to stejně jít nemůže. William Bligh si šel odpočinout v přesvědčení, že má loď stále pevně v rukou. Jenže pod jeho velením už dávno doutnalo něco, co se nedalo zastavit rozkazy ani tresty. Fletcher Christian stál na hraně mezi zoufalstvím, vzpourou a rozhodnutím, které mělo změnit dějiny námořnictva. K ránu 28. dubna už zbýval jen jediný krok.
Pokračování příště: Jak na Bounty vypukla slavná vzpoura a co čekalo Blighe i vzbouřence dál
(redakce)
zdroje: National Maritime Museum, Bounty (Caroline Alexander)
foto: Gemini
