Rok 1426 byl poněkud klidnější, než ty předchozí. Je to již dva roky po smrti hlavní ikony vojenského křídla husitského hnutí – Jana Žižky z Trocnova a Kalicha. Husitská vojska zničila své nepřátele takřka kdekoliv se s nimi střetla. Tento rok byl klidný. A tohoto klidu využili husité k přípravě velké ofenzívy, aby ovládli obchodní stezky vedoucí ze Saska a Horní Lužice do centra Českého království. Tak chtěli ovládnout opěrné body na našem území, které držely posádky saských žoldnéřů, které byly využívané jako základny pro německé výpady do srdce Čech.
Husité chystali úder v tichosti a s rozmyslem
Pro tuto operaci, které se měly účastnit všechny husitské frakce, včetně kališnické šlechty, se shromažďovaly síly na různých místech a to i proto, aby katolická strana neměla potuchy, že se něco chystá.
5. května v Mladé Boleslavi se uskutečnila závěrečná porada husitských hejtmanů. Jako první vytáhly sirotčí voje Jana Roháče z Dubé k České Lípě, kterou oblehly. K samotnému útoku na město sice nedošlo, ale Roháčovo vojsko vypálilo nedaleký Benešov nad Ploučnicí a obsadily Bělou pod Bezdězem. Mezi tím dorazily další vojska k České Lípě, která se bez dalšího odporu vzdala.
Hejtman Hynek Boček z Poděbrad směřoval s vojskem pražanů k Litoměřicím, kde se k němu připojili vojáci Hynka z Kolštejna. Cílem bylo zmást nepřítele, aby nebylo jasné, zda další cílem bude královské město Most, které císař Zikmund dal do zástavy saskému rodu Wettinů, Žitava, nebo královské město Ústí nad Labem.
Další husitské sbory se zmocnily Třebenic, Teplic a královského horního města Krupky. Teď již bylo jasné, kam povede další úder.
Před Ústím se schylovalo ke střetu, který měl rozhodnout o severu Čech
První husitské oddíly se objevily před Ústím 26. května. Již o několik dní později zde byly tři ležení a kruh vozové hradby, která obepínala město. Ležení Táborských velel Jan Blecha z Těšnice a Prokop Holý, ležení Pražanů vedl hejtman Zikmund Korybuta, a sirotčím vojům veleli Jan Roháč z Dubé a Kuneš z Bělovic. Korybutovo vojsko bylo navíc posíleno Litevskými žoldnéři a vojsky kališnické šlechty. Odhaduje se, že před Ústím stálo cca 20 až 24 tisíc husitských bojovníků.
Míšeňský markrabě Fridrich se o husitské ofenzívě dozvěděl již v ve fázi jejích příprav, jelikož jeho choť, Kateřina byla v dubnu informována, že hejtman Jakub z Vřesovic, řečený posměšně Jakoubek, shromažďuje na Bílině zbraně. Fridrich zrovna vyjednával na říšském sněmu vlastní ofenzívu proti husitům, tak Kateřina začala na svou pěst posilovat posilovat míšeňské posádky v severních Čechách. Zároveň se v u saského Freibergu shromažďovalo vojsko, které mělo vtrhnout do Čech. Podle soudobých kronikářů, zde mělo být pětkrát více německých vojsk, než kolik měli husité. Velení nad touto silou měl míšeňský zemský fojt Boso z Fictumu. 14. června vyrazilo německé vojsko do Čech, kam vtrhlo ve třech proudech. Jeden postupoval k Mostu, druhý k Oseku a třetí přes Krupku na Teplice. Všechny tři voje se setkaly u Chabařovic, kde přenocovaly.
Mezitím vojsko husitů se snažilo prolomit obranu ústecké posádky. Město bylo pod těžkou palbou z obléhacích děl a praků. 6. června byl odražen první velký útok na hradby. Odhodlání saských obránců bylo motivováno vědomím, že se blíží německé vojsko.
Když se o devět dní později husité dozvěděli o soustředění říšských sil asi 10 km od jejich pozic, přerušili obléhání města. Bylo rozhodnuto se nepříteli postavit západně od Ústí , na malém návrší nedaleko obcí Předlice a Hrbovice. Toto místo bylo později pojmenováno Na Běhání (dnes už výšina neexistuje, jelikož je zde obrovská skládka odpadu).
Bos z Fictumu, plánoval zničit jedno z husitských ležení, prolomit sevření města a spojit se s jeho obránci, kterým by také dodal zásoby. To mu ale husité překazili.
Co se tam událo, nám mohou přiblížit zprávy z dobových kronik. Tak například katolický kronikář a účastník bitvy Bartošek z Drahonic píše:
| Léta Páně 1426 po velikonočních svátcích přišli řečení lidé ku Praze a společně s pražany vytrhli k městu Ústí nad Labem. Město oblehli a snažili se je dobýt pomocí praků, děl a podkopů pod hradbami i příkopy, K obraně města postavila markrabata míšeňská své lidi, aby Ústecké osvobodili, a to jak se pravdivě říkalo až na deset tisíc jezdců a dvacet tisíc pěších. Mezi nimi byl jako velitel jakýsi pan Oks a pán z Vajdy a ze Schwarzburku i jiná hrabata, páni z družiny markrabat. Proti nim stál vévoda Zikmund Litevský, který byl velitelem pražanů, a s ním byl pan Boček z Poděbrad, pan Hynek z Kolštejna a někteří moravští páni, totiž pán z Tovačova a syn pana Petra ze Stráže a výše řečení hejtmané a zvláště kněz Prokop. A tak poblíž řečeného města proti sobě navzájem střídavě postupovali sem a tam s vozy, děly, pěšími i jezdci v šicích uspořádaných k boji. Na obou stranách mnozí padli a pak se Míšňané dali na útěk. Při jejich pronásledování pobila nepřátelská strana, říkalo se, dobře dva tisíce mužů a další dva tisíce, vyčerpány horkem a prachem, pomřely ve zbrani na místě i cestou, protože je pronásledovali na půl druhé míle a pobíjeli je či spíš vraždili. A to se stalo v neděli po »Sic mane«, protože Míšňané tak začali, neboť by žádný rozumný člověk nezahajoval boj v neděli. |
Nejprve se setkali vyjednavači obou stran. Česká strana navrhla podmínky braní zajatců a posunutí bitvy na pozdější dobu, jelikož byla neděle a tento den je zasvěcený Bohu, takže by bylo hříšné prolévat krev ve svatý den. To však katolíci odmítli. Můžeme polemizovat, zda husitům šlo skutečně o neděli, nebo snažili oddálit boje na dobu, kdy bude Slunce stát vysoko a vysoké teploty sníží bojeschopnost rytířů ve zbrojích. Oba návrhy však Němci odmítli. Bylo jasné proč. Německá armáda trpěla nedostatkem proviantu a proto si nemohla dovolit nějaké zdržení.
Ještě v dopoledních hodinách zaútočila německá těžká jízda která se snažila prorazit vozovou hradbu, ale nakonec sesedla z koní a bojovala jako pěchota. Útočila do mírného svahu a to ve dvou směrech. Ani po zkušenostech od Sudoměře a dalších míst nepochopili, že čelní útok proti vozové hradbě nemá smysl.
„Bijte je a nikoho neživte!“
Jakmile se Němci dostali na dostřel, zahájilo proti nim české vojsko silnou palbu. Přesto se mase německých vojáků v jednom místě podařilo převrhnout několik vozů a dostat se přes první prstenec vozové hradby. Ovšem obraných prstenců vozových hradeb zde bylo několik a tak byl tento útok zastaven na druhé linii. Za silné střelby z píšťal, hákovnic a dalších střelných zbraní se podařilo míšeňské vytlačit ven. Vzápětí husité provedli jízdní i pěší protiútok, který bitvu definitivě rozhodl.
Podle německých pramenů, míšenská pěchota složená z venkovanů a chudších měšťanů utrpěla silnou porážku a začala ve zmatku prchat z bojiště. Němečtí „železní páni“ se náhle ocitli v těsném boji s husitským vojskem.
Část říšské jízdy ustupovala na severovýchod k Hrbovicím a Předlicím. Zde ji ale Čechové obklíčili a pobili. Braní zajatců Sasové před začátkem bitvy odmítli.
Husité poražené německé vojsko pronásledovali až k hranicím, při čemž likvidovali opožděné hloučky přesně dle rozkazu:
„Bijte je a nikoho neživte.“
Jen několik německých šlechticů se dostalo do zajetí kališnických pánů.
Dobové údaje o ztrátách se liší, ale na sasko-říšské straně se uvádějí stovky až tisíce padlých, zatímco husitské ztráty byly mnohem menší. Pro posádku města Ústí to byla zdrcující podívaná. Naděje na vysvobození z husitského obklíčení zmizela a stejně tak se rozplynula možnost vítězství. Prokop Holý chtěl, aby byli nepřátelé pronásledování i za hranicemi, ale to ostatní hejtmani odmítli. Cílem bylo Ústí nad Labem, z něhož část měšťanů a vojska utekla. Oslabené město se nemohlo již účinně bránit a bylo vzápětí dobyto. Vládu nad městem převzal hejtman Jakub z Vřesovic a podržel ji dalších deset let.
Počty ztrát se různí dle pramenů. Herman Corner udává 12000 mrtvých míšeňských vojáků, Kronika pražského kolegiáta zase 18000. Historikové se nejvíc přiklánějí k již zmiňovanému Bartoškovi z Drahonic, který udává 4000 padlých. Mezi nimi byla i taková jména jako Jindřich z Hartenšteina a hrabata Fridrich a Ernst z Gleichenu. Asi tři stovky mrtvých rytířů byly nalezeny u vodní tvrze Starý dvůr v u Krupky. Jejich ostatky byly pohřbeny do hromadného hrobu poblíž místa nálezu.
Ztráty na straně husitů byly zanedbatelné. Dobové prameny zmiňují zhruba třicet mužů.
Bitva opět ukázala účinnost husitské obranné taktiky, zejména vozové hradby v kombinaci s palbou a protiútokem. Současně výrazně posílila prestiž husitů v severních Čechách a měla velký psychologický i politický dopad, jelikož ovládnutí severních Čech otevřelo cestu k výpadům do Saska a Lužice.
A jen tak mimochodem, zítra to bude rovných 600 let od této události.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
