Příběhy čtenářů: Zamiloval se do mrtvé?

Doteky tajemna jsou pro leckteré lidi velmi lákavé. Některé nabízejí naději, že existují síly, které by nám mohly pomoci, jiné zase budí strach, že existuje cosi, co je na naše chápání a síly. O takových věcech často hovoří staré legendy a vyprávění našich babiček. Pro někoho jsou to pohádky, které nestojí ani za poslech, a kdo by jim snad věřil, měl by vyhledat odbornou péči psychiatra. Jistě, to si můžeme myslet a často si to i myslíme. Ovšem jen do té doby, než nám taková pověst překříží cestu a my náhle zjistíme, že to možná není ani tak pověst, jako skutečný příběh.

Krušné hory jsou opředené spoustou takových podivných příběhů. Nelze se divit. Častokrát zamlžený, ponurý kraj plný zapomenutých slojí po středověkých prospektorech, hlubokých tmavých lesů a zrádných rašelinišť jakoby varoval nezvané návštěvníky, že je zde nic dobrého nečeká. Navíc i místní duch hor (bytost obdobná s krkonošským Krakonošem) dokáže pěkně potrápit. Ale také pomoci.

V Krušných horách takto prý působí Marzebilla, duch ženy zavražděného šlechtice. Leč jiné pověsti hovoří o tom, že řada osídlenců Krkonoš byla původně z Krušných hor a ti znali bytost, které říkali Rübezahl.

Rašeliniště u Božího daru: Podivný příběh

Jeden z oněch příběhů se vztahuje k rašeliništi, které se nachází nedaleko Božího daru na Jáchymovsku. Tento kraj je prodchnut špatnou energií. Možná je to dané radioaktivními materiály, které se zde těžily, nebo utrpením lidí, kteří je byli nuceni těžit. Jejich často kruté umírání přitahovalo temnotu a ta se projevovala dalším utrpením a také podivnými zjeveními právě v mlhách oněch rašelinišť, kde se zjevovaly mlžné mátohy volající na vyhlédnutou oběť a zvoucí ji do chladného mokrého hrobu rašelinového močálu.

Pověst? Povídačka? Nesmysl? Možná. Ale třeba také ne. Už jsme před časem říkali, že svědkové událostí mezi nebem a zemí bývají často trampové. Není divu. Tyto dobrodružné povahy bývají občas ve správnou dobu na správném místě. Ale někdy i na špatném, jak píše ve svém dopise pan Martin, zvaný Sokol.

Dopis pana Martina (Sokola)

„Byl jsem z Karlových Varů, ostatně jako většina naší party. Kluci, holky no, jak to koncem osmdesátých let bylo. Bylo nás všude plno. Na nádražích se přidávaly v pátek odpoledne další a další party a za chvíli se vlak podobal spíše vojenskému trénu, Jen místo pušek jsme měli kytary.

Občas s námi jezdil kamarád Vilík. Kluk který schytal přezdívku po kamarádu včelky Máji. Byl mu tak nějak podobný. I když byl jiný, tak jsme ho měli rádi. Byl to takový zasmušilý klučina, poslední panic v Poohří, děvčetem nepolíbený. No, bylo mu sedmnáct. Měl ještě čas. Ale tak jsme to tehdy nevnímali. Holky z něj měli legraci, jak se je snažil neuměle balit. Věděly, že on to myslí čistě, bez postranních úmyslů. A to nechtěly. Nechtěly kluka na vodění za ručičku. Chtěly si užít.

Krušné hory jsme měli za humny tak jsme často jezdili na vandry tam. Nebyly tam převisy jako na Děčínsku, nebo i jinde v pískovcích. Museli jsme brát tzv. brdskou výbavu, to znamenalo celty navíc nebo igelity na přístřešek. Pokud jste ovšem nejeli na srub, nebo na osadu kde nějaký přístřešek už byl.

Tenkrát jsme vyjeli do lesů okolo Božího daru. Bylo to tam zvláštní. Močály a vřesoviště nás lákaly pro svou jistou ponurou až morbidní krásu. Usadili jsme se na takovém kopečku nedaleko Černého rybníka. Klasika, postavily se přístřešky kdyby v noci chtělo pršet, a udělal se oheň. Bylo tam docela fajn. Tedy až na toho sýčka, co nám začal houkat přímo nad hlavou. Nechci být pověrčivý, ale nevím jestli to celé nebylo spojené se vším, co se stalo.

Vilík seděl stranou, jelikož mu opět nějaká holka zlomila srdce a díval se na bažiny. Pak nás jen upozornil ať se jdeme na něco podívat. Svítil Měsíc a my viděli čarodějnou krásu. V je svitu se nad rašeliništěm začaly tvořit chomáčky mlhy. Vypadalo to jakoby tancovaly ve vánku který pofukoval. Chvíli jsme se dívali ale únava nás přemohla. Byl pátek a my chtěli dospat to týdenní ranní vstávání do školy a někdo už i do práce. A ostatně již byla značně pokročilá hodina po večerníčku.

Probudil jsem se okolo třetí ráno. Prostě příroda volala ven ze spacáku. S překvapením jsem zjistil, že Vilík sedí pořád na tom místě a civí do bažiny. Co mne zarazilo, byl fakt, že mlha naplnila celé údolí pod námi a její kousky se ploužily okolo našeho kamaráda. Posvítil jsem na něj baterkou. Nereagoval. Šel jsem tedy k němu Vilík spal v sedě a byl už pěkně prochladlý. Cáry mlhy, které Vilíka obepínaly tu samozřejmě nebyly. Ale byl to zajímavý zrakový klam. Alespoň to jsem si tehdy myslel.

V sobotu ráno jsme šli na průzkum okolí. Přemýšleli jsme i o tom, že půjdeme spát jinam. Dělalo se to tak. Vilík sice nebyl pro, ale nakonec se podřídil. Sbalili jsme naše tábořiště s tím, že vyrazíme. Jenže on pořád koukal na bažinu jako uhranutý s tím, že je tady hezky. Ano, to mu nikdo neupíral. Bylo tu fakt hezky, ale chtěli jsme jít i jinam. Vyrazili jsme směrem na Ryžovnu a dál na Pískovou skálu. Odtud to nebylo daleko k nádraží v Potůčkách.

Večer jsme zase seděli u ohně a já se ptal Vilíka, proč na tu bažinu tak vejral. Co se mu na ní tak líbilo. Kluci si z něj dělali legraci že mu uhranula jak nahá baba. Vilík koukal do ohně a pak řekl.

„Oni tam jsou.“

Chvíli jsme byli ticho až Pedro vyprskl: „Kdo tam je, ty vole? Nahý baby?“

„Lidi,“ odpověděl Vilík.

„Jaký lidi?“ zeptal jsem se opatrně. Nepochyboval jsem o Vilíkově duševním zdraví, na rozdíl od ostatních. Moje teta vyvolávala duchy a velice úspěšně.

„Němci. Utopili je tam. Říkala mi to.“

To už jsme byli ticho všichni. I rejpal Pedro zmlknul.

„Kdo ti to říkal, Vilíku?“ zeptal jsem se opatrně a už jsem tušil odpověď.

„Gerda. A je krásná. A hodná. Nedělá si ze mne legraci.“

Ani snad nemusím říkat, že nám běhal mráz po zádech. Znal jsem ten pocit od tety. Vždy když naší mámě říkala, co vzkazuje babička s dědou. Co máme a nemáme dělat. Je fakt, že táta tehdy s despektem držkoval o tom, že se mu tchyně bude srát do života i po smrti, ale tetiny zvěsti nás často uchránily před různými maléry.

Co se týče Vilíka, tak jsem viděl veliký problém. Ten kluk se zamiloval do mrtvé. A vymlouvejte mladému klukovi lásku k bytosti, která mu ji opětuje, když to samé nenašel u lidí?

Po návratu domů jsme začal trochu pátrat po lidech co jsem znal a co ještě pamatovali rok 1945. Nikdo nic nevěděl a nebo nechtěl mluvit. Až jedna bývalá kamarádka mojí babičky ze strany otce promluvila. V té době byl v Jáchymově sovětský generál Michajlov s doprovodem. V něm prý bylo i pár jaderných vědců, jelikož měli zájem, stejně jako před tím nacisti o zdejší uranové doly. Díky pobytu sovětských vojáků takového ranku nebyli zdejší Němci žádoucí. A tak se začalo s divokými odsuny. Gerda Schmidt byla dcera Wilhelma Schmidta a jeho manželky Anežky. Ona dostala možnost zde zůstat, jelikož byla Češka a její dcera z poloviny také. On ale musel jít. To samozřejmě odmítli a tak jednou večer u nich před domem zastavilo auto se třemi příslušníky RG a malý nákladní vůz řízený dalšími dvěma.. Schmidtovi dostali deset minut na sbalení osobních věcí. Naložili je na ten náklaďák a odvezli neznámo kam. Víc jsem nezjistil.

Na dalším vandru jsem tohle řekl Vilíkovi. Jeho odpověď mne málem porazila.

„Já to vím. Dovezli je k Abertamské zatáčce. Pak s nimi šli do bažin, že tamtudy mohou odejít do Německa. Prvního zastřelili pana Schmidta. Pak paní Anežku a nakonec Gerdu.“

Měl jsem před sebou ucelený příběh jedné nešťastné rodiny a jednoho bláznivého kluka, co miloval ducha mrtvé.

Asi už není co dál povídat. Vilík na Božídarské rašeliniště jel co já vím ještě několikrát. Pak poslední zprávu jsem o něm měl, když se mne ptali policajti kdy jsem ho viděl naposledy. To bylo někdy v roce 1993. Vilík totiž zmizel a já jsem přesvědčený, že si ho Gerda odvedla do svého studeného, mokrého hrobu. Nebo tam šel Vilík dobrovolně sám za svou mrtvou milou. A nebo… Já nevím.“

Historické souvislosti a vyjádření odborníka

České pohraničí skrývá mnoho bolesti, zmaru a nenapravených křivd. Tato špatná energie evokuje různá zjevení a další podivné jevy jako byl třeba tento.

Jak je u takovýchto příběhů běžné, necháme se vyjádřit i pana Jindřicha Kuneše, psychologa a mystika.

„Platilo a platí pravidlo, že živý nemá milovat mrtvého. Když nám zemře milovaný partner, tak se od něj nedokážeme odloučit a svou láskou jej držíme pořád zde. O tom jsme se již jednou bavili. Tohle ale bylo jiné. A pro mne velice děsivé. Ta dívka byla zavražděna. V pořádku. Její cesta byla volná. Proč zde zůstala? Co ji k tomu místu poutalo? Řekl bych že nic. Mám trochu jiný závěr příběhu.

Schmidtovi, a ne zřejmě jen oni, zde byli zavražděni. To je zlý úmysl, zlá energie a ta vždy otvírá cestu dalšímu zlu. To je ta paměť krajiny. Už naši předkové se báli bažin. Věděli, že se zde skrývá smrt a ta měla vždy konkrétní podobu. V bažinách se ukrývaly zlé čarodějnice, tajemná světýlka vedly nešťastníky do bažin, rusalky zde tančily a koho večer laply, ten živý nevyvázl. Smrt z bažin měla v lidové slovesnosti různé podoby, ale jednu společnou. Vždy to byla duchovní bytost ženského principu, která lovila živé chlapce. Jsem si jistý, že se onen Vilík stal obětí něčeho podobného. Jeho srdce toužící po lásce a tolikrát poraněné výsměchem a odmítnutím bylo jako maják pro takovou bytost. Ten kluk byl snadná kořist.

Na takové bytosti pozor. Dokážou vzbudit různé pocity. Od smutku, hluboké deprese až třeba po tu zamilovanost. Účelem je zmanipulovat vyhlédnutou oběť k jednání jaké je požadováno . Dříve to nebylo tak časté. Lidé v dávných dobách „krmili“ tyto bytosti různými oběťmi a to i lidskými. Jenže to s nástupem křesťanství pominulo a tak tito démoni bažin začali lovit sami. Lstí lákali lidi do močálů. Někdo šel za vědmou která tam údajně žila, někdo se rozhodl si sáhnout na život, někdo si chtěl zkrátit cestu, někdo utíkal před vrahem. To všechno se dá. Takováto bytost, která je ve skutečnosti velmi stará vám dokáže udělat v hlavě pěkný guláš, pokud ji necháte. Záleží na tom, která emoce je pootevřená jako dveře do vašeho nitra. Máte problém s manželkou a jste s ní na výletě u takového močálu? A najednou máte třeba i myšlenky na vraždu. Vždyť bažina tělo ukryje. Jinde by vás to ani nenapadlo a tady jakoby vám to najednou někdo našeptával.

Něco vás trápí? A tady je to najednou velký problém a ta bažina nabízí možnost úniku… To je jen nadhození určitých možností. Emoce jsou prostě dveře do duše, kterými může zlo vstoupit. Anděl se vás zeptá, ďábel vklouzne sám a potichu. Ale tohle je na větší povídání.

Pokud se na výletě dostanete k nějaké takové bažině která je skutečně stará, buďte ta pozoru. Jakmile se u vás začne projevovat nějaká nálada, cokoliv co by vás lákalo ke vstupu do močálu, seberte se a utíkejte pryč. Stali jste se totiž obětí útoku takové bytosti. A že tam něco takového žije si můžete být jistí.“

Závěr: Varování před starými močály

Příběh Vilíka je jen jedním z mnoha, který ukazuje, že staré pověsti mohou mít reálné základy. Krušné hory, se svými močály a mlhami, dodnes lákají dobrodruhy i milovníky tajemna. Ale jak říká Jindřich Kuneš: „Buďte opatrní. Emoce jsou dveře do duše, kterými může zlo vstoupit.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy



Vero eos et accusamus et iusto odio dignissimos ducimus qui blanditiis praesentium voluptatum deleniti atque corrupti quos dolores et quas molestias excepturi sint occaecati cupiditate non provident
Lexie Ayers
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquip ex ea commodo consequat. Duis aute irure dolor in reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur.

The most complete solution for web publishing

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquip ex ea commodo consequat. Duis aute irure dolor in reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquip ex ea commodo consequat. Duis aute irure dolor in reprehenderit in voluptate velit esse cillum dolore eu fugiat nulla pariatur. Excepteur sint occaecat cupidatat non proident, sunt in culpa qui officia deserunt mollit anim id est laborum.
Podobné články