Zítra si připomeneme výročí korunovace Jiřího z Poděbrad, který byl korunován 7. května 1458 českým králem. Do dějin nevstoupil jen jako schopný panovník těžké doby po husitských válkách, ale také jako muž, který se pokusil dát rozdělené zemi řád a Evropě nabídnout myšlenku míru.
Jsou králové, kteří zůstali v paměti národa kvůli velkým bitvám, slavným vítězstvím nebo lesku svého dvora. Ale jsou i tací, jejichž velikost spočívala spíše v rozumu, odvaze a schopnosti nést odpovědnost ve chvíli, kdy jiní selhávali. Jiří z Poděbrad patří právě k nim. Nebyl králem, který by přišel na trůn obklopen starobylou dynastickou samozřejmostí. Naopak. Byl to muž z domácí šlechty, který se stal českým králem v zemi vyčerpané husitskými válkami, náboženským napětím a mocenskými střety. A už to samo o sobě z něj činí postavu výjimečnou. Jiří z Kunštátu a Poděbrad vládl v letech 1458 až 1471 a bývá připomínán jako jediný český král, který nepocházel z panovnické dynastie, nýbrž z domácího panského stavu.
Jeho cesta na trůn nebyla náhodná. Jiří z Poděbrad se už dříve výrazně prosadil jako schopný zemský vůdce a politik. Po smrti Ladislava Pohrobka byl 2. března 1458 českými stavy jednomyslně zvolen králem a o něco později, 7. května 1458, byl korunován v Praze. V tom je ukrytá jedna důležitá symbolika: české země si tehdy nevybraly cizího vladaře, ale muže z vlastního prostředí, člověka, který znal zdejší poměry, jejich bolest i nebezpečí. V době, kdy byla země stále rozdělená mezi utrakvisty a katolíky, to byl krok odvážný a zároveň nesmírně riskantní. Jiří totiž nevstupoval na trůn jako panovník klidné a jednotné říše, ale jako muž, který měl uhasit dlouho doutnající požár.
Právě v tom spočívá jeho skutečný význam. Jiří z Poděbrad nebyl jen „husitský král“, jak bývá někdy zjednodušeně označován. Byl především panovníkem smíru. Snažil se vládnout tak, aby vedle sebe mohli existovat lidé různých vyznání a aby se země po desetiletích otřesů konečně nadechla k normálnímu životu. Nebyla to lehká úloha. Papežská kurie mu nikdy plně nedůvěřovala, domácí katolická šlechta proti němu vystupovala a později se proti němu vytvořila i otevřená opozice. Přesto se snažil držet stát pohromadě, obnovovat pořádek a zachovat mír tam, kde bylo snadnější vytáhnout zbraň. I proto se s jeho jménem pojí označení „král dvojího lidu“ a „přítel míru“.
Možná ještě víc než domácí politika ale fascinuje jeho evropský rozměr. Jiří z Poděbrad totiž patřil k těm panovníkům, kteří dokázali přemýšlet za hranicemi vlastní země i své doby. Jeho návrh na vytvoření svazu evropských křesťanských panovníků, který by společně řešil spory a bránil mír, bývá dnes vnímán jako jeden z prvních historických předobrazů evropské spolupráce. Samozřejmě nelze do 15. století mechanicky promítat dnešní Evropskou unii. A přesto je na tom cosi pozoruhodného. V době, kdy Evropa řešila dynastické zájmy, církevní konflikty a mocenské spory, přišel český král s myšlenkou, že válkám by bylo lépe předcházet společným jednáním. To není jen zajímavost z učebnic. To je důkaz mimořádného politického rozhledu. (
Právě proto bývá Jiří z Poděbrad často označován za panovníka, který předběhl svou dobu. Nebyl bezchybný, jeho vláda byla tvrdě zkoušená a jeho život provázela nepřátelství, která nakonec přerostla i v otevřený boj. Roku 1466 byl papežem Pavlem II. exkomunikován a zbaven královské důstojnosti, což podnítilo další konflikt s domácí i zahraniční opozicí. Přesto dokázal až do své smrti v roce 1471 zůstat jednou z nejvýraznějších osobností českých dějin. Ne jako vládce bez problémů, ale jako muž, který se pokoušel řešit problémy rozumem, ne jen silou.
Dnešnímu člověku může Jiří z Poděbrad připomínat něco, na co se často zapomíná: že skutečná síla panovníka, politika i státníka nespočívá jen v tom, kolik má vojáků nebo jak hlasitě mluví. Někdy je větší odvaha pokusit se smířit rozhádanou zemi, ustát nenávist obou stran a hájit myšlenku, která ještě nemá čas dozrát. Jiří z Poděbrad byl posledním skutečně domácím českým králem, ale také jedním z mála, kteří si zaslouží, aby na ně bylo vzpomínáno nejen jako na vladaře, nýbrž jako na státníka. A právě proto stojí za to si výročí jeho korunovace připomínat. Ne jen jako datum v kalendáři, ale jako připomínku, že i z české země kdysi vzešla myšlenka, že Evropa nemusí být jen bojištěm, ale také prostorem pro dohodu.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
