Smrt je jednou z mála jistot, které v životě máme. Přesto o ní víme překvapivě málo. Co se odehrává v posledních okamžicích lidského života? Končí všechno posledním úderem srdce, nebo existuje něco, co přesahuje hranice našeho chápání?
Podobné otázky si lidstvo pokládá od nepaměti. A čas od času se objeví někdo, kdo tvrdí, že na ně možná našel odpověď. Jedním z nich je i muž, který byl několik minut podle lékařských záznamů klinicky mrtvý. Měl ale štěstí (nebo smůlu?) a vrátil se. I se svým zážitkem.
Je jím třiapadesátiletý muž, jménem Petr Hovorka. Tady je jeho příběh.
„Jmenuji se Petr Hovorka a je mi 53 let. Jsem celkem běžný člověk, mám stavební průmyslovku a jsem věrný své profesi. Děti už vyrostly a manželka postavila svůj život, do kterého už já nepatřím. Takže asi tak běžná situace. Jezdil jsem ráno do práce, dělal stavební dozor, byl tam kam mne poslali. Na život jsem už tehdy celkem rezignoval. V mém věku už člověka moc hezkých věcí nepotká, spíše musí platit za to hezké, co ho potkalo v mládí. A ta platba obvykle nebývá příjemná. Ať už je to zdraví, nebo psychika, či obojí dohromady.
Můj příběh se odehrál v říjnu. Předávali jsme hotovou stavbu a klient byl poněkud nervózní. Čekal, že bude muset doplatit vše, co naší firmě dlužil a to je vždycky nápor na nervy. Večer mi volal ředitel, abych se postaral o klidný průběh a pana klienta moc neprovokoval, jelikož se jednalo o regionálně vlivného člověka. Nevěděl jsem, proč bych toho pána měl nějak šetřit. Všechny náležitosti byly v pořádku, jediné co mělo zpoždění, byly peníze. Ale to byl vada na kráse klienta a ne naše.
To ráno jsem vyjel včas, abych na místě byl dostatečně dříve, než byla smluvená schůzka. Cestou jsem ucítil tlak na hrudi a špatně se mi dýchalo. Nejsem lékař, ale bylo mi jasné, že se blíží malér. Stačil jsem zabrzdit, sjet ke krajnici a zapnout výstražné blinkry. Víc si nepamatuji. No, nepamatuji. To bych nebyl přesný. Stál jsem najednou vedle auta a díval se sám na sebe. To už za mnou stálo policejní auto a jedna policistka mi asi šla vynadat, proč tu stojím. Viděl jsem ji, dokonce bych ji i dnes dokázal popsat, ale neslyšel jsem nic. Viděl jsem, jak chvatně volá na kolegu. Chtěl jsem jít blíž, ale nešlo to. Svět se začal zmenšovat, tak divně zakřivovat a přede mnou se vytvořilo cosi, co vypadalo jako vír. A je to tady. To je konec. Pomyslel jsem na děti, které jsem od jejich studií neviděl, jelikož odjeli do ciziny. Vtáhlo mne to a já letěl tunelem. Jo, přesně tak se to přeci popisuje, ne? Ten tunel zmizel a já stál někde. Nedokážu to popsat, jelikož slova na to nestačí. Byl to prostor bez rozměrů jak je známe či definujeme my. Okolo bylo měkké světlo, které neoslňovalo. Necítil jsem strach, spíše zvědavost. Nejprve nic nebylo, ale pak jsem viděl pohyb. Přicházeli. Kdo? Málem jsem začal brečet. Byla tam moje babička, dědeček, tatínek, který před třemi roky umřel na rakovinu. Byla tam moje první láska, kterou si Smrt odvedla ještě před maturitou. Přicházeli a usmívali se. Slyšel jsem je, jak mne vítají. A pak tu byl ještě NĚKDO. Jinak to asi vystihnout nemohu. Někdo by řekl Bůh, někdo by řekl, já nevím co. V Boha totiž nevěřím. Alespoň ne v toho křesťanského. Tahle bytost ale byla něco jiného. Něco, nebo spíš někdo, koho jsem se nemusel bát. Cítil jsem lásku. Cítil jsem něco, co jsem snad ještě nikdy nepoznal. Něco, si člověk ani nedovede představit. Cítil jsem se být milován. Ne pro něco, jako to děláme my lidé, ale pro samou podstatu bytí. Byl jsem milován, jelikož jsem. Těžko se to popisuje, když nemáte slova. To je strašné. My nemáme slova, která popisují skutečnou lásku. Ať sem to svět dopracoval.
Ta Bytost mne vzala za ruku a i když jsem neviděl žádný obličej, věděl jsem, že se usmívá. Že je ráda, že tu jsem. Že jsme spolu. Cítil jsem, jakoby moje podstata vycházela z ní. Ukázala mi můj život a já pochopil spoustu věcí. Ukázala. Nesoudila. Já sám jsem soudil. Viděl jsem své skutky v jiném světle, ale věděl jsem, že jsem to musel udělat jak jsem to udělal, jelikož bych jinak nepochopil. Všechno jsme viděl v jiném světle. I svou bývalou ženu. A odpustil jsem. Není třeba se tahat s dávnými křivdami. Jenže to člověk pochopí a dokáže až ve světle té čisté a všeobjímající lásky. Pak mne ta Bytost pustila s tím, že se musím ještě vrátit. Ale že nemám mít strach z věcí budoucích.
Když jsem se probudil, věděl jsem, že jsem se vrátil z nádherného místa do prostředí plného bolesti a chaosu. Nakládali mne do sanitky a odváželi.
Trvalo to několik dní, než jsem byl schopný s někým komunikovat. Snažil jsem se říct, co jsem zažil, ale většinou se mi buď smáli, nebo mi vysvětlovali, že to byly halucinace vytvořené odumírajícím mozkem. Jen jeden člověk mi věřil a to byla moje maminka. Tatínek mi totiž pro ni řekl zprávu. Ale to není pro veřejnost důležité.
Po propuštění z nemocnice jsem přehodnotil svůj život. Infarkt jsem měl ze stresu a stylu života. Za práce do práce a proč vlastně? Za čím jsem se honil? Pochopil jsem, že tu jsme jen na chvíli a ne proto, abych kvůli cizím ziskům umřel. Člověk k životu potřebuje daleko méně, než si myslí. Je to jen o prioritách. A říkám naprosto zodpovědně: nebojte se smrti. Smrt není strašná a pak jdeme domů. K těm, kteří tam už odešli. Jdeme do náruče lásky. Žádné peklo. Žádné zatracení. Jen láska. Copak někdo kdo vzešel z lásky může být v jádru špatný?“
Co na podobné zážitky říká věda?
Příběhy lidí po klinické smrti fascinují odborníky již desítky let.
Vědci se snaží vysvětlit, proč mnozí pacienti popisují podobné pocity – opuštění těla, světlo, hluboký klid nebo setkání se zemřelými blízkými.
Jedna z teorií předpokládá, že mozek během kritického nedostatku kyslíku vytváří mimořádně intenzivní vjemy. Jiní odborníci upozorňují na možné působení chemických látek, které se v těle uvolňují v extrémních situacích.
Ale žádná z vědeckých teorií nedokázala vysvětlit, jak je možné, že tito lidé vidí své oživování, popisují věci které se udály v jejich okolí v době, kdy byli mrtví a lidi, kteří se tam v danou chvíli vyskytovali.
Právě tyto případy vedou některé badatele k otázce, zda lidské vědomí skutečně zaniká okamžitě se zástavou srdce, nebo zda skutečně zaniká.
Tajemství, které stále čeká na rozluštění
Příběhy podobné tomu Petrovu rozdělují společnost na dva tábory. Jedni v nich vidí důkaz existence něčeho, co přesahuje náš hmotný svět. Druzí hledají odpovědi výhradně v biologii a fungování lidského mozku.
Kdo má pravdu teď nerozhodneme.
Jisté je pouze jedno. Lidé, kteří se z klinické smrti vrátili, často popisují zkušenost, která navždy změnila jejich životy. Ať už se za těmito zážitky skrývá cokoli, připomínají nám, jak málo toho stále víme o největším tajemství lidské existence.
Odpověď na otázku, co se děje po smrti, tak zůstává otevřená.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
