Domácí násilí ať už ze strany partnera, či partnerky, rodiče, nebo jiné podobně postavené osoby je vždy trauma na celý život. A to jak pro oběť, tak pro „svědky“ třeba děti. Tito lidé často nevědí jak o tom mluvit a položme si i otázku, zda chceme o něčem takovém slyšet. V dnešní společnosti, kdy je tlak na výkon a kdo není výkonný a úspěšný je prostě lempl a lenoch. Přitom realita je daleko složitější a proto je nutné o tom mluvit, aby tato stereotypní a jednoduchá tvrzení když ne vymizela, tak aspoň aby se o nich přemýšlelo.
Dlouhodobé vystavení domácímu násilí a psychickému teroru může zanechat následky, které přetrvávají mnoho let po skončení samotného utrpení. Odborníci hovoří o takzvaném komplexním traumatu, které vzniká tehdy, když člověk dlouhodobě žije ve strachu, nejistotě a bezmoci. Oběti často trpí úzkostmi, depresemi, poruchami spánku, sebevražednými myšlenkami, sebepoškozováním nebo problémy s důvěrou k druhým lidem. Zvláště citlivé jsou děti, jejichž osobnost se teprve vyvíjí. Dítě nemusí být přímou obětí násilí, aby neslo jeho následky. Stačí, že násilí dlouhodobě sleduje nebo žije v prostředí plném strachu a manipulace. Takové zkušenosti mohou narušit schopnost vytvářet zdravé vztahy, poškodit sebevědomí a vést k přesvědčení, že svět není bezpečné místo. Následky traumatu se často projevují i na těle v podobě chronického stresu, vyčerpání, bolestí nebo různých psychosomatických obtíží. Přestože mohou být tyto rány hluboké, současná psychologie potvrzuje, že uzdravení je možné. Vyžaduje však čas, bezpečné prostředí, podporu okolí a často také odbornou pomoc. A o tom je příběh naší čtenářky, která si z pochopitelných důvodů přeje zůstat v anonymitě. Redakce její jméno zná, ale říkejme jí třeba Jitka.
„Každý z nás si nese svůj životní příběh. Dovolte mi proto podělit se o ten můj.“
Věřím, že když se vzájemně podělíme o to, co nám život naložil, můžeme se navzájem podpořit a inspirovat.
Můj táta byl ideální manžel, táta, rodinný příslušník a kamarád… Tedy alespoň navenek. Ve skutečnosti to byla jen maska, kterou prohlédl jen málokdo. Pod ní se totiž ukrýval manipulátor, který dokázal obelstít i psychiatry, psychology a soudní znalce. Zkrátka téměř všechny, včetně svého okolí.
Proto je můj otec v mém životním příběhu spíše zápornou postavou.
Moc vzpomínek na rané dětství nemám. Myslím, že mě můj mozek jen chrání. Pamatuji si ale, že jsem byla psychicky i fyzicky týraná.
Pamatuji si manipulaci. Nikdo to mamince nevěřil. Otec všechny obrátil proti ní. Báli jsme se. Maminka se bála odejít, protože měla strach o naše holé životy. K jídlu dostávala otrávené psí maso. Mé nevlastní sestře, maminčině dceři z prvního manželství, dával prášky do pití, aby ji přiotrávil. Časem jsme se doma báli jíst i pít.
Když mi bylo devět let, maminka z domu utekla. Otec mě zamkl doma. Pamatuji si, že jsem omdlela.
Pak přišly soudy. Chodili jsme po soudech a psychotestech. Maminka vyšla všude jako psychicky nestabilní člověk a on jako ideální otec.
Když mi bylo deset let, začaly se u mě projevovat sebedestruktivní sklony. Začalo to škubáním vlasů a kousáním nehtů, později přišlo řezání a pálení. Následovaly sebevražedné myšlenky.
Když mi bylo šestnáct, rozhodla jsem se, že půjdu spát a už se neprobudím. Naštěstí mě maminka zastavila a byla jsem odvezena do psychiatrické nemocnice.
Mezitím dostal otec trestní oznámení za pedofilii a probíhal soud.
Po návratu jsem začala brát Neurol a stala jsem se na něm závislou. Po roce jsem si ale řekla, že takhle žít nechci. Posbírala jsem zbytky svých sil a začala se léčit. Ne léky, ale svou mysl a svou duši.
Do každého svého traumatu jsem si sáhla znovu, protože věřím, že člověk se nemůže skutečně uzdravit, pokud se svým traumatem neprojde a nepostaví se mu tváří v tvář.
Dnes jsem úplně bez úzkostí i depresí. Neberu žádné léky a jsem zdravá.
A co je s otcem?
Sedí ve vězení.
Ještě během svého pobytu ve vězení se mě snažil „prodat“ ostatním vězňům. Volali mi a zvali mě na rande. Proto jsem pokaždé, když jsem slyšela cizí mužský hlas v telefonu, okamžitě zavěsila. Dnes už mám od nich naštěstí pokoj.
Proč to vlastně píšu?
Mnoho lidí řeší svá traumata tak, že je v sobě zazdí a dělají, že neexistují. Jenže pak přijde situace, která jim trauma připomene, a oni se před ním snaží utéct. Takové situace se pak opakují stále dokola a člověku je čím dál hůř.
Já jsem se uzdravila tím, že jsem si sáhla do každého svého traumatu a ve svých myšlenkách uzdravila vztah s otcem. Jinak to podle mě ani nejde.
Chci, abyste vy co to budete číst a máte nějaké trápení, že to můžete dokázat také. Stačí sebrat všechnu odvahu, která ve vás ještě zůstala, a nevzdat se.
Není ostuda požádat o pomoc“
Slovo psychologa
„Popravdě, ten příběh je závažnější, než jsem čekal. V případě paní Jitky nejde jen o domácí násilí. Mluvíme o dlouhodobém psychickém teroru, fyzickém týrání, izolaci, manipulaci, pokusy o vraždu, nebo minimálně pokusu o ublížení na zdraví, sexuální kriminalitě a prostředí permanentního strachu,“ říká PhDr. Jindřich Kuneš.
„Z psychologického hlediska bych u takového člověka očekával především následky komplexního traumatu (C-PTSD). Na rozdíl od jednorázového traumatu vzniká komplexní trauma tehdy, když člověk žije měsíce nebo roky v prostředí, kde není bezpečí a odkud nemůže uniknout. To přesně odpovídá tomu, co autorka popisuje.
Zaujalo mě, že nepíše o pomstě. Nepíše ani o nenávisti. Přitom by k ní měla víc důvodů než většina lidí. Celý závěr je postavený na něčem jiném — na převzetí kontroly nad vlastním životem.
Jako psycholog bych byl opatrný s její větou, že člověk musí projít každým traumatem znovu, aby se uzdravil. To není univerzálně pravda. Některým lidem by takový postup mohl naopak ublížit. Ale rozumím, co tím myslí. Nepopírat, neutíkat, nesnažit se trauma zazdít.
A právě to je podle mě nejsilnější část jejího dopisu. Ne to, co jí udělal otec, ale to, že navzdory všemu nenechala jeho činy rozhodnout o tom, jaký bude její další život.
To je na tom příběhu možná nejcennější. Není o zlu, ale o přežití. A nakonec i o uzdravení. Lidé kteří mají nějaký problém, by ho měli řešit, bez ohledu na to, co tomu řeknou ostatní. Ti ostatní jejich život žít nebudou. Držím palce nejen této paní, ale všem lidem, kteří prošli takovou zkušeností.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
