Jeho hudba byla fenomenální. Jeho hra na housle taktéž a říká se, že ho dodnes nikdo nepřekonal. A také se říká, že za to vše vděčil smlouvě s ďáblem, proto se mu také říkalo „ďáblův houslista“. O kom je řeč? O Niccolò Paganinim.
Narodil se 27. října 1782 jako syn janovského lodního dodavatele a už od útlého věku projevoval velké hudební nadání. Studoval u Alessandra Rolly, Ferdinanda Paera a Gaspara Ghirettiho. Jako teenager hodně cestoval po severní Itálii v doprovodu svého otce. V roce 1805 vstoupil do služeb Elisy Bonaparte, sestry Napoleona Bonaparta, která tehdy vládla Lucce, kde Paganini hrál na první housle. Od roku 1809 se vrátil ke koncertním turné a v následujících dvou a půl desetiletích dosáhl kontinentální slávy. Vybudoval si pověst díky technické brilantnosti a způsobu hry, stejně jako extravagantnímu a záletnickému životnímu stylu. Paganini ukončil svou koncertní kariéru v roce 1834 kvůli zhoršujícímu se zdraví. Odešel do ústraní a zemřel v Nice, tehdy ještě součásti Sardinského království, roku 1840 ve věku 57 let.
Jeho kariéra byla pozoruhodná. Poznamenaly ji i napoleonské války. V roce 1796 vpadla francouzská vojska do severní Itálie a Niccolòva rodina hledala útočiště na venkově. Zde mladý Paganini přilnul ke kytaře a dokonce s ní i vystupoval, byť na komorních akcích.
V roce 1801 byl osmnáctiletý Paganini jmenován dvorním houslistou Luccké republiky, ale podstatná část jeho příjmů pocházela z práce na volné noze. Jeho slávu jako houslisty kalila pouze pověst hazardního hráče a záletníka.
V roce 1805 byla Lucca připojena k napoleonské Francii a region byl postoupen Napoleonově sestře Elise Bonaparte. Paganini se stal houslistou u dvora Baciocchiových a deset let dával soukromé lekce Elisině manželovi Felicemu. Během této doby měli podle některých zdrojů jeho žena a Paganini také romantický poměr. Tato aféra se později stala námětem operety Paganini od Franze Lehára. V této době zkomponoval řadu děl, jako třeba 24 Capriccií pro sólové housle, skladbu nazvanou Sonáta Napoleon či několik sonát pro housle a kytaru.
V roce 1807 se Elise Baciocchi stala velkovévodkyní Toskánska a její dvůr byl přemístěn do Florencie. Paganini byl součástí doprovodu, ale ke konci roku 1809 Baciocchiovy služby opustil, aby se vrátil ke své nezávislé kariéře.
Mladý Paganini koncertoval po celé Itálii. Palermo, Řím, Milán, Turín i Neapol mu ležely u nohou. Přestože byl u místního publika velmi oblíbený, ve zbytku Evropy stále nebyl příliš známý. Podle pověstí se v jeho životě objevil ďábel, který mu svou magickou mocí zajistil nejen umění, ale i publikum. Poprvé se to mělo výrazně projevit koncertem v milánské La Scale v roce 1813. Koncert měl velký úspěch. Díky tomu začal Paganini přitahovat pozornost dalších významných, i když konzervativnějších hudebníků po celé Evropě. Jeho raná setkání s Charlesem Philippem Lafontem a Louisem Spohrem vyvolala intenzivní rivalitu.
V roce 1827 poctil papež Lev XII. Paganiniho Řádem zlaté ostruhy. Jeho sláva se rozšířila po celé Evropě díky koncertnímu turné, které začalo v srpnu 1828 ve Vídni, zastavilo se ve všech větších evropských městech Německa, Polska a Čech a skončilo v únoru 1831 ve Štrasburku.
Následovala turné po Paříži a Británii. Jeho technické schopnosti a ochota je předvádět se setkaly s velkým uznáním kritiky. Kromě vlastních skladeb, z nichž nejoblíbenější byly témata a variace, Paganini také prováděl upravené verze děl, především koncertů, napsaných jeho ranými současníky, jako byli Giovanni Battista Viotti a Rodolphe Kreutzer.
Paganini trpěl depresemi a ačkoli neexistuje žádný definitivní lékařský důkaz, později se objevila teorie, že mohl trpět Marfanovým syndromem, což by mohlo být i důvodem toho, že zvládal tak bravurně hru na housle. Časté koncerty vedly právě k psychickému tlaku, který ventiloval oním zhýralým životem. Paganinimu byla již v roce 1822 diagnostikována syfilida a jeho lék, který obsahoval rtuť a opium, měl vážné fyzické i psychické vedlejší účinky. V roce 1834 byl v Paříži léčen na tuberkulózu.
V září 1834 Paganini ukončil svou koncertní kariéru a vrátil se do Janova. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, že si přál udržet svou hudbu a techniky v tajnosti, se Paganini věnoval publikování svých skladeb a metod hry na housle. Přijímal studenty, z nichž dva se těšili mírnému úspěchu: houslista Camillo Sivori a violoncellista Gaetano Ciandelli. Ani jeden z nich však nepovažoval Paganiniho za užitečného nebo inspirativního učitele. V roce 1835 se Paganini vrátil do Parmy, tentokrát pod záštitou arcivévodkyně Marie Luisy Rakouské, druhé Napoleonovy manželky. Měl na starosti reorganizaci jejího dvorního orchestru, ale nakonec se dostal do konfliktu s hráči i dvorem, takže jeho vize se nikdy nedočkaly naplnění. V Paříži se spřátelil s jedenáctiletým polským virtuosem Apollinairem de Kontskim, dal mu několik lekcí a podepsal mu doporučení. Podle některých nepodložených tvrzení byl Paganini dovednostmi de Kontskiho tak ohromen, že mu odkázal své housle a rukopisy.
V roce 1836 se Paganini vrátil do Paříže, aby si založil kasino. Jeho okamžitý bankrot ho přivedl k finančnímu krachu a on vydražil své osobní věci, včetně hudebních nástrojů, aby nahradil ztráty. O Vánocích roku 1838 odjel z Paříže do Marseille a po krátkém pobytu odcestoval do Nice, kde se jeho stav zhoršil. V květnu 1840 poslal nicejský biskup k Paganinimu místního faráře, aby mu udělil poslední pomazání. Paganini ho však odmítl.
O týden později, 27. května 1840, zemřel sedmapadesátiletý Paganini na vnitřní krvácení. Kvůli přesvědčení o jeho spojení s ďáblem církev Paganinimu odepřela pohřeb. Trvalo čtyři roky a odvolání k papeži, než církev povolila převoz jeho těla do Janova, ale ani tehdy ještě nebylo pohřbeno. Jeho tělo bylo nakonec pohřbeno až v roce 1876 na hřbitově v Parmě. V roce 1893 přesvědčil český houslista František Ondříček Paganiniho vnuka Attilu, aby povolil prohlídku houslistova těla. Po této události bylo Paganiniho tělo nakonec v roce 1896 znovu uloženo na novém hřbitově v Parmě.
Niccolò Paganini byl jedním z největších hudebních géniů lidstva. Předběhl svou dobu ne o roky, ale o staletí. Možná proto býval často nepochopen, zatracován a nenáviděn. Jeho avantgardní život byl rudým hadrem před očima společnosti sešněrované puritánskou morálkou.
Jestli jeho umění bylo darem od Boha, nebo pocházelo z pekla, je dnes už jen filozofická otázka. Ale jak už to u géniů, kteří předstihnou dobu, bývá, zemřel sám a v opuštění. Žádná z jeho milenek ani „přátel“ nebyla u jeho smrtelné postele.
O Paganinim se vypráví řada historek. Na jednom koncertě prý hrál jen na jednu strunu. Někdo říká, že hrál tak vášnivě, až se mu ostatní přetrhaly, jiný zdroj zase tvrdí, že mu je někdo záměrně poškodil. Dokonce existuje i varianta, že to udělal sám, aby dokázal svou genialitu.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
