S pojmy dobro či zlo se setkal již každý. Často o těchto věcech přemýšlíme a rekapitulujeme co se nám stalo dobrého, nebo zlého. A co si budeme nalhávat, většina společnosti dobrých věcí moc nevidí.
Jaký je ale skutečný význam dobra a zla? Co to vlastně je? O tomto si budeme opět povídat s mystikem a psychologem PhDr. Jindřichem Kunešem.
Jindřichu, první otázka, kterou jsem již nastínil v nadpisu. Co je dobro?
Trochu zapeklitá otázka kterou se snaží rozklíčovat již generace filozofů a teologů. U antických Řeků slovo „dobro“ znamenalo „prospěšný“. My dnes tento pojem ale chápeme trochu jinak.
Platón měl za to, že naše skutky se nakonec podílejí na jediné a společné idei dobra. Pokud by to tak skutečně bylo, přesně bychom věděli, co dobré je a co není. Jeho následovníci dokonce tvrdili, že dobro, bytí a pravost jsou jedno a totéž. Ve scholastické terminologii je to „bonum, ens a verum). Platónovi žáci tuto myšlenku rozvedli ještě dál a řekli, že samotná existence je dobrá, jen pokud je pravá. To znamená, že pokud bytí není pravé, je špatné, popřípadě že samotná existence není dostačující. Zlo je v tomto případě nedostatek dobra.
Tohle vše ale kritizoval Aristotelés. Dle jeho názoru, kdyby lidé byli ovládáni jedinou ideou dobra, v podstatě by všichni nakonec chtěli dělat to samé a ztratili by svou svobodnou vůli. Proto tento filozof předkládal „dobro“ jako soubor ctností. Sám také pojem „dobro“ rozdělil na tři druhy:
Bonum honestum, nebo-li dobro vznešené, což znamená dobro nejvyšší. To teologové přisuzují Bohu.
Bonum utile, což je dobro užitečné. To jsou skutky vedoucí k jinému dobru.
Bonum delectabile, což značí dobro příjemné. To jsou dobré skutky, které svému původci navozují pocit slasti. Tady bychom se ale mohli dostat až k hedonizmu, což je na samostatnou kapitolu.
Už Aristoteles si všiml, že pojem „dobro“ je celkem diskutabilní jelikož je značně subjektivní. Na toto navazoval asi největší evropský myslitel Emmanuel Kant, který říkal, že dobrá je jen dobrá vůle. Poněkud radikálnější byl v tomto ještě Friedrich Nietzche. Podle něj lidé co se odvolávají na „dobro“ odmítají přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí. Dle Nietzcheho teze pokud uděláme jakýkoliv skutek, tak nemáme říkat, že je dobrý, ale že to byla naše vůle.
A co je tedy zlo?
Zlo je hlavně teologický pojem. Znamená veškerou negaci, všechno co je špatné. Ale ani křesťanští teologové se nedokážou shodnout na samotném významu toho slova. Křesťané chápou „dobro“ jako projev Boží vůle, „zlo“ je činnost ďábla, nebo jak se říká v judaismu: Zlo je nedostatek dobra, nebo jeho úplná absence.
Neotomismus praví, že zlo je vázáno jen na bytí. Kde není bytí, není také zlo. Což značí, že zlo jako takové na duchovní úrovni vlastně neexistuje. Existuje jen zlo fyzické nebo mravní. Fyzické zlo je pak chápáno jako újma. Například jestli je někdo nevyléčitelně nemocný, nebo třeba zmrzačený. To takto postižený jedinec chápe jako zlo.
Mravní zlo zase máme chápat jako projev odporu k Boží vůli, jelikož ta je vždy dobrá a bezchybná.
Ovšem opět ne všichni s tímto souhlasí. Například barokní vědec a filozof Gottfried Wilhelm Liebniz říká, že Bůh není původcem zla, jelikož ze všech možností vybral to nejmenší zlo.
Křesťanští filozofové říkají, že „zlo“ je způsobené svobodnou vůlí člověka, kterou dal lidem Bůh z lásky. Jen svobodná vůle totiž umožňuje milovat, ale otvírá dveře také nenávisti a zlu.
Nikdy ovšem nedokázali a nebo nechtěli vysvětlit, proč se dějí zla jako nemoci, krutá úmrtí, genocidy, katastrofy. Vždy říkají, že tím Bůh sledoval jiné vyšší dobro.
Nadhodil jsi, že teologové takové věci vysvětlit nedokážou, nebo nechtějí. Vždyť oni přeci s Bohem komunikují. Říkají věřícím, že Bůh něco chce, vysvětlují Boží slovo. Proč tady najednou selhávají?
Vysvětlení může být daleko prozaičtější než si myslíme. Křesťanství vychází z teze, že Bůh je dokonalý a je podstatou dobra a lásky. Zároveň ale odkazuje na Bibli, kde, když si přečteme Starý zákon, tak zjistíme, že Bohu podobní lidé byli leda Pol – Pot, Mao Ce-Tung, Hitler, Stalin. Tihle všichni dohromady a ještě vynásobeno druhou mocninou je Bůh ve Starém zákoně. A kde je ta láska a dobro? Nikde ho tam nevidím. Nevidím dobro v Božích projevech, jak jsou v Bibli popsány. Od mého pojetí dobra a lásky se totiž diametrálně odlišují.
Pokud si ale křesťané odmítnou přiznat, že se v charakteristice Boha mýlili, nikdy nepochopí, proč Bůh dopustil třeba koncentrační tábory a nesmírné utrpení a hrůzy které se tam děly. Ve chvíli, kdy si toto přiznají a přijmou fakt popsaný v Bibli, že Bůh je sebestředný, despotický vládce, kterému nezáleží na míře utrpení a bolesti, jelikož jeho se to netýká, tak potom pochopí, proč se takové věci dějí.
Myslím, že toto nikdy nepochopí. Že se bojí si to přiznat, jelikož to by zbořilo veškerou věrouku. Ale pokud to tak je, a co si budeme nalhávat, Bible je toho jasným důkazem, má tedy vůbec něco smysl? Morálka, obecné dobro…?
Předně bychom si měli uvědomit, že jak pojem dobro, tak zlo je velice subjektivní. Představ si lidský pár. Ona a on. On se k ní chová hezky, mile, prokazuje jí lásku, nechlastá, vydělává, nedělá dluhy. Prostě hodný člověk. A ten přijde domů z práce o něco dřív a svou milovanou ženu chytne v posteli s jiným chlápkem, který těmito ctnostmi zrovna neoplývá. A oba se mu ještě vysmějí. Je to zlo? Nebo je to dobro?
No, je to zlé.
Vážně? A pro koho? Ano, tomu dotyčnému chudákovi se zhroutil svět a je celkem možné, že si i sáhne na život A povede se mu to. Zemře. Jednoznačné zlo.
A teď se na to podívejme optikou té paní. Ten trouba byl nudný. Byl na ní hodný, nosil domů peníze, ve všem ji podpořil, ať byl její nápad jakýkoliv. Ano, chvíli to bylo zábavné, ale všeho moc škodí. Naprosto elegantně se ho zbavila a ještě k tomu na věky. To je přece výhra, ne? Teď má život zase ve svých rukou a může si dělat co chce, což s jejím nudným milujícím partnerem nešlo tak dobře.
Ano je to poněkud drsný příklad, ale v ordinaci jsem několik takových lidí měl. Co je zlé a co dobré je jen dle úhlu pohledu. Pro něj to byla katastrofa, pro ní výhra. On se „utopil v slzách“ ona stála na stupni vítězů. Co je pro jednoho zlo, je pro druhého dobro.
Když vyhraješ ve sportce dvacet milionů, bude to fajn, ne? Bude to dobro? Asi jo. A když se to provalí, sám víš, kolik lidí se bude zalykat záští a nenávistí, jelikož tě chtějí vidět na dně. Pro ně to bude strašlivé zlo.
A to je to, o čem mluvil již Aristoteles.
Zmiňoval jsi dobrou vůli. Nejsou to dobré úmysly? Těmi je prý dlážděná cesta do pekla.
Asi bychom si měli říct co je vlastně peklo. Jestli jej máme chápat z hlediska křesťanské mytologie, nebo alternativní místo pro posmrtný život. Už jen v tomto bych byl opatrný, to slovo používat.
Žádné peklo třeba ani neexistuje. Pojem peklo byl vytvořen kněžími, aby udrželi ovečky v poslušnosti. Peklo je přece místo, kam milující a laskavý Bůh uvrhne ty, kteří pochybovali, hřešili, šli si vlastní cestou než byla ta, kterou jim stanovil. Je to místo kde budou tito zavržení jedinci trpět v plamenech pekelných, v mukách a bolestech po všechny věky, jelikož za prvních šedesát let své existence pochybovali, nebo prostě udělali něco, co nezapadá do Božího plánu. To je láska a dobrota srdce, že?
A teď se vraťme k těm dobrým úmyslům. Ano, i dobrý úmysl nemusí dopadnout dobře. Může se zvrtnout v něco, co se nám nebude líbit. Ale je to naše vina? Pokud ano, tak to nebyl dobrý úmysl. Šli jsem tu věc udělat proto, aby to dopadlo zle.
Jenže dobrý úmysl je něco jiného. Je to tvoje rozhodnutí udělat něco, co je z tvého pohledu dobré, co někomu prospěje, nebo odvrátí nějaké nebezpečí. A jednáš na základě informací, které máš v tu chvíli k dispozici. Mít dobrý úmysl značí morální vyspělost. Zlý člověk, který má potěšení škodit jiným, nemá dobré úmysly, pokud nepovažujeme za „dobrý úmysl“ jeho zvrácené nápady. Ano, z jeho pohledu, se jedná o „dobro“ jelikož mu to přinese potěšení. To jsou ovšem psychicky nemocní lidé.
Takže v podstatě dobro ani zlo neexistuje? Je to jen náš konstrukt? Může si za zlo člověk sám?
Pojem dobra a zla je obrazem našeho vnímání světa. Pro domorodce z pralesů Nové Guinei, kde se ještě donedávna praktikoval kanibalismus, bude náhled na dobro a zlo odlišný od našeho. Naše vnímání těchto pojmů vychází právě z myšlenek antických filozofů o kterých jsem mluvil, a židokřesťanského základu naší kultury. Obecně považujeme za dobro to, co je nám momentálně příjemné, prospěšné, nebo o čem si myslíme, že je příjemné či prospěšné okolí. Pokud se objeví událost která je nám nepříjemná, nebo má pro nás nějaký špatný důsledek, považujeme ji za zlo. Ale už jsem zde několikrát řekl, že se jedná vždy jen o subjektivní vjemy. Což ovšem neznamená, že utrpení daného jedince postiženého nepřízní je něco, co by se mělo přehlížet, nebo dokonce zesměšňovat.
Vždycky si za vše v podstatě můžeme sami. Pokud vkročíme do vozovky bez rozhlédnutí, nevíme, že se na nás řítí auto, které nás může zabít. I když se rozhlédneme, ale přecházíme kde bychom neměli, může se stát, že z místa kam nevidíme něco přijede. Tím chci říct, že abychom se vyhnuli událostem pro nás nepříznivým, museli bychom znát všechny informace a zpracovat je. A to není nikdy. Ale obecně vzato, za dobro i zlo si člověk může v důsledku sám, následkem svého konání. A to i u událostí, které v podstatě nemůžeme ovlivnit, jelikož je ovlivnilo konání jiných lidí. Bylo to přeci naše rozhodnutí jít tam nebo tam, mluvit s tím nebo oním. Myslivec vystřelí, netrefí se a jeho zbloudilá kulka letí třeba ještě tři kilometry. A tam někde může mne, nebo tebe trefit. Ale to, že tam v tom daném místě jsem, bylo moje rozhodnutí. Zní to krutě, ale je to tak. V opačném případě bychom byli jen bezduché loutky Boha, který s námi manipuluje podle svých potřeb a nálady.
Jsou lidé, kteří věří zase tomuto modelu světa. Já celkem osciluju mezi Aristotelem a Nietchem. Prostě co člověk to názor a přístup.
Jediný kdo v tom může udělat pořádek je Bůh, ale tomu se asi zrovna nechce. Otázka samozřejmě stojí, o jakém bohu mluvíme. Už jsem jednou říkal, že považuji tohoto Boha jen za égregora vytvořeného kolektivním myšlením. A ten skutečný Bůh? Ten tvůrce? Tomu je to asi celé zřejmě jedno. Ve Vesmíru je mnoho jiných světů a ten náš není nijak výjimečný. Proč by měl mít tedy tak zvláštní zájem o tuto planetu?
Suma sumárum ať už člověk věří v Boha, nebo bohy, plaveme tady sami a nikdo nám nehodí záchranný kruh, když se budeme topit. Máme svobodnou vůli a tou je i dělat fatální chyby, nebo být obětí fatálních chyb jiných lidí, nebo být obětí událostí jako třeba zemětřesení. Pokud nás nějaký génius (myšleno v duchovní rovině) má v oblibě, dá nám třeba výstrahu před událostí nebo skutkem vedoucím k naší újmě. Ale nezabrání samotné události. V Bibli je to zmíněno třeba když Josef a Marie byli varování před Herodotem. Ale vraždění miminek nikdo nezabránil. Prostě jsme jim ukradení.
Děkujeme za rozhovor.
Za redakci Tvoje příběhy se ptal Miroslav Neumaier
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy