Kdo kdy neslyšel o královnách oblohy – vzducholodích. Tato majestátní vzdušná plavidla známe z filmů, dobrodružných knížek. Asi nejznámější vzducholodě jsou německé zeppeliny, které v první světové válce sloužily jako bombardéry nesoucí hrůzu, jelikož něco takového nikdo nikdy nezažil. Absolutně mimo dosah pozorovatelů a tehdejších letadel se relativně potichu v noci objevily nad městem a jejich posádky svrhávaly bomby na nic netušící obyvatele, jako se tak stalo v Bruggách či později v Londýně.

Snaha o řiditelný balón je dlouhá tak jako jeho existence. Když se bratři Montgolfierové vznesli v roce 1783 ve svém balónu. Většina lidí si myslí, že vzducholoď vynalezl německý letecký konstruktér hrabě von Zeppelin. Ovšem opak je pravdou. První návrh vzducholodí přinesl Jean-Baptiste-Marie Meusier. V jeho době byla její stavba ovšem nerealizovatelná, jelikož lidé dosud neznali vhodný pohon. Motory ještě neexistovaly.

První opravdovou vzducholoď sestrojil v roce 1852 Henri Giffard. Vybavil ji lehkým parním strojem vlastní konstrukce, ale byla řiditelná jen za úplného bezvětří.

Dalším krokem vpřed byla vzducholoď La France. Byla poháněna elektromotorem, vzlétla roku 1884 a byla první, která se byla schopna vrátit i proti slabému větru.

V roce 1897 vzlétla první vzducholoď, poháněná spalovacím motorem. Zášleh plamene z motoru ale způsobil její požár a smrt vynálezce i posádky. Ve stejném roce se vznesla i unikátní celokovová (hliníková) vzducholoď Davida Schwarze. Ta ale krátce po startu havarovala vinou nezkušeného pilota. Další historie je pak spojena především s hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem. Inspiroval se úspěchy i nezdary svých předchůdců.

Německá akademie věd zařadila řiditelný balón mezi vědecké nesmysly a tak se německá vláda odmítla na vývoji podílet.

Využil především Schwarzova nápadu využití hliníkové kostry. První úspěšný let jeho 127 metrů dlouhé ztužené vzducholodi LZ 1 proběhl 17. října 1900 nad Bodamským jezerem. Bohužel, hrabě Zeppelin do vývoje své vzducholodi investoval takřka celé své jmění a po katastrofě LZ 4 kterou zničila bouře se ocitl na mizině. Projekt vzducholodí zachránila lidová sbírka a tak mohla stavba těchto unikátních letounů pokračovat.

Před první světovou válkou byly vzducholodi dále zdokonalovány. Od roku 1910 pak začaly sloužit i civilní letecké přepravě.

První světová válka, která záhy vypukla, však ukázala i stinnou stránku tohoto vynálezu. Ze vzducholodí se stala strašlivá zbraň, která rozsévala hrůzu mezi civilním obyvatelstvem.

Ve světě se proslavily tři vzducholodi. První byla LZ 104.

LZ 104 byla speciálně upravena k jedinečnému úkolu: dopravit zásoby pro německou armádu pod velením generála Lettow-Vorbecka, bojující v Německé východní Africe proti britským silám. Pro tento úkol byla ještě během stavby zvětšena, aby unesla kromě posádky a paliva i 14 (podle jiných zdrojů 15 či dokonce 50 tun) tun vojenského materiálu. Tím bylo 30 kulometů, 400000 nábojů, léky a další materiál. Původně měla tento úkol plnit LZ 102 (L 57), která však těsně po dostavění havarovala.

Z německého Friedrichshafenu vzducholoď pilotovaná Hugo Eckenerem vzlétla 3. listopadu a po 29 hodinách letu přistála v bulharském Jambolu. Zde doplnila zásoby a odpoledne 16. listopadu 1917 se vydala přes Turecko do Afriky. Posádku tvořilo 22 mužů, kteří po dopravení zásob měli doplnit africké jednotky. Se zpátečním letem se nepočítalo, jelikož vzducholoď by neměla dost paliva ani nosného plynu.

Když LZ 104 proplouvala poblíž Chartúmu v Angloegyptském Súdánu obdržela posádka rádiem rozkaz k návratu. Teprve později se ukázalo, že šlo o omyl, protože německé velitelství patrně obdrželo falešnou zprávu o beznadějné situaci svých koloniálních jednotek v Africe.

I tak uletěla vzducholoď 6 757 km za 95 hodin, což byl na dlouhou dobu rekord v nonstop letu.

Později provedla vzducholoď jeden nálet na Itálii, kde svrhla 6 350 kg pum.

7. dubna 1918 z nevysvětlených důvodů vybuchla nad Středozemním mořem nedaleko cíle při náletu na Maltu.

Další slavná kráska oblohy se jmenovala Italia. Ani její osud není šťastný. Její konstruktér byl italský generál,, objevitel a výzkumník Umberto Nobile. Ten v roce 1928 podnikl s touto lodí výzkumnou výpravu do severních polárních oblastí. Výprava byla financována italskou vládou na popud Benita Mussoliniho. Členem posádky této vzducholodi byl i český cestovatel Karel Běhounek. Při návratu z výpravy k severnímu pólu vzducholoď dne 25. května 1928 ztroskotala nedaleko Špicberk. Při záchraně přeživších trosečníků zemřel norský polárník Roald Amundsen.

Jako poslední byla civilní dopravní loď LZ 129 – Hindenburg.

Dne 3. května 1937 odstartoval Hindenburg z frankfurtského letiště na první z řady osmnácti plánovaných transatlantických letů. Kvůli protivětru nabral zpoždění již při přeletu oceánu. Při příletu k New Yorku byla nad New Jersey bouře, proto vzducholoď město dvakrát obkroužila a k letišti Lakehurst dorazila s půldenním zpožděním pozdě odpoledne 6. května. V 19:00 byla zahájena přistávací operace. V 19:21 bylo na zem shozeno první přistávací lano a pozemní personál začal s upoutáváním vzducholodi. O čtyři minuty později, když byl Hindenburg ve výšce asi 60 metrů, vzplanul v zadní části požár a během 34 sekund celá vzducholoď shořela. Z celkem 36 pasažérů a 61 členů posádky při katastrofě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky. O život přišel i jeden ze členů pozemního personálu. Rozsáhlé popáleniny utrpěl i kapitán Max Pruss, který navzdory svým zraněním ještě zachránil 5 lidí z hořících trosek.

Vzducholodi ustoupily ze scény a uvolnily místo letadlům. Ovšem ne na dlouho. V současné době tato obdivuhodná vzdušná plavidla zažívající renesanci. Samozřejmě že dnes jsou tyto stroje stavěné z moderních materiálů a daleko bezpečnější než jejich předchůdkyně. Využívají se na vyhlídkové lety, mapování a monitorování krajiny. Náklady na provoz vzducholodí jsou oproti letadlům minimální a o dopadech pro životní prostředí ani mluvit nemusíme.

Vzducholoď může neslyšně proplouvat nad krajinou a sledovat dění. Navíc nepotřebuje dnes již posádku a tak plynem naplněný dron může setrvat nad danou oblastí i několik dní.

Trend je takový, že doutníkové lodi budou nad našimi hlavami plout stále častěji.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy