Staré hřbitovy mají nevalnou pověst, zvláště ty velké. Při návštěvě takového místa leckomu běhá mráz po zádech a to i přes veškerý vědecký pokrok, který odsunul příběhy o záhrobních jevech do říše halucinací a pověr. Jenže…

Přestože většina lidí by svědka takové věci okamžitě odeslala do péče MUDr. Chocholouška, přesto se najdou tací, co se s takovými jevy setkali a nebyli to lidé na drogách či trpící duševní poruchou. Nevěříte?

My vám pár takových příběhů přineseme. Jsou to totiž příběhy lidí a tento magazín je o příbězích.

Nechme tedy mluvit jednoho z takových lidí. Vzhledem k tomu, že si nepřál abychom zveřejnili celé jméno, budeme toto respektovat. Říkejme mu třeba Petr.

„Rok 1990 byl docela skvělý. Komunisti pouštěli moc, esenbáci (tehdejší policie-pozn.red.) už neprudili a my nějak mohli svobodněji vydechnout. Byli jsme parta mladých kluků co nás zajímal metal, od toho se odvíjel rádobysatanismus a to i přes to, že jsme o tom nic nevěděli. Knížky ještě nebyly a to málo co se dalo sehnat přes knihovny bylo často rozkradené. No, nám to ale nevadilo. Bylo nám šestnáct, sedmnáct let. Krásné časy. Tehdejší moje kamarádka a platonická láska, jmenovala se Tereza, přišla s tím, že její babička a teta vyvolávají duchy. A že to fakt funguje. Byli jsme nadšení a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme také. Co se mohlo přeci stát? Terka nás od toho zrazovala, že to není zas taková legrace, ale my jsme byli neoblomní.

Pro místo seance jsem si vybrali jeden starý hřbitov. Říkalo se o něm že je prokletý a že tu duše nenacházejí pokoje. Ideální místo, nebo ne? Alespoň to jsme si mysleli. Nejprve jsme tam chtěli jít o půlnoci, jenže to by asi u našich neprošlo. Tak jsme se nakonec rozhodli, že tam půjdeme v sobotu v pravé poledne.

Ten hřbitov byl docela strašidelný i ve dne, natož v noci. Staré, často povalené či jinak poničené hroby dokreslovaly atmosféru místa, za kterou by se ani Dracula nemusel stydět. Navíc byla tehdy mlha. Došli jsme do zadní části, u lesa, kam nikdo nechodil. Tam byly právě ty staré hroby, co už nikomu nepatřily, ale také tam pod zemí leželi skuteční mrtví a ne jen popel. Přišli jsme tam čtyři. Já, jeden spolužák z gymplu, Terezka a její kamarádka Angelika. Ta přinesla takovou tu tabulku s písmeny, co si doma namalovala. Na to byla šikovná.

Pečlivě jsme se rozhlédli, jestli tam někdo někde není. Neměli jsme strach z nějakých úchylů, či bezdomovců, ale spíše z těch udavačských důchodkyň, popřípadě z hrobníka. Nepotřebovali jsme aby si na nás ještě esenbáci dělali čárky, když už se báli chytat skutečné zmetky. Nikde nikdo nebyl, tak jsme položili tabulku na jeden hrob s rovnou deskou, a s polednem začali vyvolávat, jak nám to Terka řekla. Angelika položila první otázku, jestli je tady nějaký duch co se s námi chce spojit. Nic. Tak znova. A zase nic. Zeptala se i potřetí. A pořád nic. Koukali jsme na sebe a pak i na Terku. Buď jsem něco dělali špatně, nebo nám kecala. Jak jsme si to tehdy mysleli. Tomáš, ten můj spolužák, pak ale trochu pohrdavě řekl:

„A co nějaká pořádná dušice? Třeba by mi mohla…“ Předpokládám že každému dojde co asi sedmnáctiletý puberťák mohl říct. V tu chvíli ale tabulka zareagovala a to kolečko na kterém jsme měli prsty se nejprve pomalu, ale pak rychleji přesunulo k ANO. Udělali jsme jedinou pochopitelnou, ale také nejhloupější věc. Rychle jsme dali ruce pryč a nechali tabulku tabulkou. Jenže to nebylo všechno. Na vedlejším hrobě seděla nějaká holka, alespoň dle toho, že měla šaty. Na tom by asi nebylo nic divného, až na to, že byla průhledná a poněkud nejasných obrysů. Nejděsivější ale byla její tvář. Byla a to tvář kostlivce. Tehdy jsem pochopil, co to znamená mít strach. Skutečný strach, kdy jenom sípete, tělo vás neposlouchá a máte pocit, jako když na vás leží pytel cementu. Ten přízrak ukázal na Tomáše a pokynul mu rukou. Pak zmizel s poryvem větru, který protrhal u tu mlhu.

Na nic dalšího jsme nečekali a prostě jsme utekli. Přes zeď. Nejkratší cestou. Jen abychom byli z toho děsivého místa pryč.

Po pár dnech jsem s Terkou a Angelikou šel pro tu tabulku, ale už jsme ji nenašli. Asi ji sebral správce hřbitova. Celá věc ale asi měla dohru. Tomáš od té doby chodil jako tělo bez duše. Začal mít problémy, často upadal do deprese a nakonec si sáhnul na život. Je fakt, že to celé změnilo můj pohled na život a svět vůbec. Nějak jsem s těmito věcmi už nechtěl nic mít a vyhýbal jsme se tomu. A pokud jde o mne, nikomu nedoporučuju se okultismem zabývat. Alespoň ne pokud o tom nic moc neví.“

Jak už to v těchto případech děláme, zeptali jsme se našeho konzultanta pana Jindřicha Kuneše, co si o celé věci myslí on.

„Budu vycházet z toho, že pan Petr mluví pravdu, jelikož nemám v ruce důkazy že lže. Lidé si myslí, že na hřbitovech se to duchy jen hemží, ale není tomu tak. Je pravda, že hřbitovy jsou místem smutku a špatných emocí. Pláčeme tam nad tím, že někdo nám drahý zemřel, nosíme tam svůj smutek a deprese. To je živná půda pro různé duchovní larvy a jiné astrální entity, které se přesně tímhle krmí. Ti mladí lidé byli otevření duchovnímu světu, jak už to tak v tomto věku často bývá, ale bez zkušeností a vedení. Navíc si zahrávali s démonickými entitami. To nemohlo skončit dobře.

Nevím co tam vyvolali. Mohla to být velmi silná astrální larva, která nakonec onoho Tomáše posedla a v podstatě jej uštvala k smrti, nebo to dokonce mohla být nějaká démonická entita. Nejsem schopen to určit. Každopádně, to co tam tato skupinka tehdy udělala byla veliká hloupost, která jednoho z nich stála život. Ponaučení pro ostatní. Již jsem mluvil o paměti krajiny (zde ). Tato místa do toho patří také. Všude, kde se událo něco co naplnilo okolí negativní emocionální energií, je možné otevřít bránu ke zlu,“ říká Jindřich Kuneš.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy