Srpen bývá považován za jeden z nejkrásnějších měsíců roku. Slunce ještě dokáže rozpálit pole i kamenné zdi domů, odpolední oblohu však mohou během několika okamžiků zakrýt bouřkové mraky. Rána už někdy bývají chladná, na trávě se objevuje těžká rosa a nad loukami či vodními toky se převalují mlhy. Léto ještě zdaleka nekončí, ale jeho bezstarostné mládí je pryč. Příroda začíná pomalu hledět k podzimu.
Naši předkové si těchto změn všímali velmi pozorně. Jejich obživa závisela na počasí, úrodě a správném načasování polních prací. Neměli meteorologické družice, radary ani dlouhodobé předpovědi. Měli však vlastní zkušenost, zkušenost předchozích generací a schopnost sledovat opakující se proměny krajiny. Z jejich pozorování vznikaly pranostiky – krátká lidová sdělení, která spojovala počasí, zemědělství, přírodu a jednotlivé dny kalendáře.
Slovo pranostika vychází z řeckého výrazu prognósis, tedy předpověď. V českém prostředí je doloženo nejpozději v 16. století, samotná tradice předpovídání počasí a budoucí úrody je však podstatně starší. Nejstarší známé písemné pranostiky na našem území se objevují už ve středověkých rukopisech. Původně se přitom prognostiky nemusely týkat pouze počasí, ale také postavení planet, nemocí, válek či osudů panovníků. Teprve postupem času začalo slovo pranostika označovat především lidovou předpověď počasí spojenou s kalendářem a hospodářským rokem.
Pranostiky nebyly vědeckou meteorologií v dnešním smyslu. Nebyly ani pouhou pověrou. Představovaly lidovou paměť, v níž se mísilo dlouhodobé pozorování přírody, zemědělská zkušenost, křesťanský kalendář, poezie a někdy také snaha odhadnout vzdálenou budoucnost podle jediného dne.
A právě srpen dal takovým pozorováním mimořádné množství příležitostí.
Srpen klasy sklidí a ovoce dospělé vidí
České jméno měsíce srpna připomíná srp, jeden z nejdůležitějších nástrojů používaných při žních. Srpen byl měsícem sklizně obilí, svážení snopů, stavění stohů, sušení sena i dozrávání ovoce. Na výsledku srpnového počasí často záviselo, zda rodina přežije zimu v dostatku, nebo bude muset šetřit každou hrstí mouky.
Proto vznikly pranostiky:
Srpen klasy sklidí a ovoce dospělé vidí.
Co červenec neuvaří, srpen nedopeče.
Co srpen neuvaří, to už září nedosmaží.
Tyto výroky připomínají, že srpen představoval poslední velkou možnost, aby obilí, ovoce a další plodiny dozrály. Slunce ještě mělo sílu, ale den se zkracoval a s postupujícím měsícem přibývalo chladnějších nocí. Jestli se úroda nestačila vytvořit během července a dozrát v srpnu, zářijové slunce ji už často nezachránilo.
Srpnový déšť byl přijímán rozporuplně. Vláhu potřebovaly zahrady, louky i pozdější plodiny, déšť během žní však mohl promáčet posečené obilí, znehodnotit zrno a znemožnit práci na poli.
Lidová zkušenost současně věděla, že srpnové přeháňky bývají prudké, ale krátké:
Srpnový déšť – jako ženský pláč.
Když v srpnu naprší, tak než se oběd pojí, všecko slunce vysuší.
Za dnešníma očima mohou některá přirovnání působit zastarale, přesto v sobě uchovávají přesnou představu náhlého deště, který přichází prudce, ale brzy ustane a rozpálená zem jej rychle pohltí.
Rosa, mlhy a znamení jasného dne
Srpnové noci se postupně prodlužují a zemský povrch během nich více chladne. Vodní pára se sráží na rostlinách, a proto se po ránu objevuje výraznější rosa. Pro naše předky nebyla pouze krásným přírodním jevem. Představovala důležitou součást lidové předpovědi počasí.
Rosí-li v srpnu silně tráva, pěkné povětří se očekává.
Když jsou v srpnu velké rosy, zůstane obyčejně pěkné počasí.
Silná ranní rosa skutečně často doprovází jasnou a klidnou noc. Za bezoblačného počasí zemský povrch rychleji vyzařuje teplo, ochladí se a vodní pára na něm kondenzuje. V tomto případě tedy pranostika nevycházela jen z náhodné spojitosti, ale z opakovaného pozorování skutečného meteorologického jevu.
Podobně lidé sledovali srpnové mlhy:
V srpnu mlhy na výšinách – jistá voda, když v nížinách – to pohoda.
Mlhy na lukách, potocích a řekách v srpnu zvěstují trvalé počasí.
Nízké ranní mlhy v údolích a nad vodou se často vytvářejí během klidného počasí a po východu slunce se rychle rozpouštějí. Naopak mraky nebo mlha zachycené na horách mohou upozorňovat na vlhčí proudění a blížící se změnu počasí.
Naši předkové neznali fyzikální vysvětlení všech těchto jevů, znali však jejich posloupnost. Věděli, že určitý vítr, barva oblohy, druh mraků nebo chování zvířat často předcházejí změně počasí. Pranostika tak byla jednoduchou větou ukrývající mnoho let zkušeností.
Srpen už hledí k zimě
Přestože je srpen letním měsícem, mnoho jeho pranostik nehovoří o létě, ale o zimě.
Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí.
Srpen a únor – tepla a zimy úmor.
Jaký srpen – takový únor.
Když v srpnu moc hřímá, bude na sníh bohatá zima.
Moc hub srpnových – moc vánic sněhových.
Proč se lidé snažili ze srpnového počasí vyčíst právě podobu zimy? Především proto, že zima rozhodovala o přežití stejně jako úroda. Bylo nutné připravit zásoby potravin, dřeva, krmiva pro dobytek i osivo na další rok. Představa, že příroda předem vysílá znamení budoucího počasí, dávala lidem alespoň pocit, že se mohou na příchod zimy připravit.
Některé pranostiky pravděpodobně vycházely z dlouhodobého pozorování, jiné byly založeny spíše na představě rovnováhy: horký srpen měl být vyvážen studenou zimou, hojnost hub velkým množstvím sněhu a časté bouřky pozdějšími vánicemi.
Spolehlivost takto vzdálených předpovědí je samozřejmě malá. Počasí jednoho srpnového dne nemůže samo o sobě určit podobu celé zimy. Přesto tyto výroky vypovídají o něčem důležitém – o způsobu, jakým člověk hledal řád v proměnlivé přírodě.
Svatý Vavřinec přináší první dotek podzimu
Jedním z nejdůležitějších srpnových dnů byl svátek svatého Vavřince, který připadá na 10. srpna. Podle křesťanské tradice byl Vavřinec římským jáhnem, jenž zemřel mučednickou smrtí. V lidovém kalendáři se však jeho jméno spojilo především s počasím, dozráváním plodin a prvním přiblížením podzimu.
Svatý Vavřinec jest pravý podzimec.
Vavřinec ukazuje, jaký podzim nastupuje.
Jak Vavřinec navaří, tak se podzim podaří.
Pěkně-li na Vavřince a Bartoloměje, krásný podzimek se na nás zasměje.
Okolo Vavřincova svátku bývá v lidové meteorologii připomínán takzvaný vavřinecký podzimek, tedy období, kdy mohou po vrcholném letním počasí přijít chladnější noci, déšť a první nápadný nádech blížícího se podzimu. Neznamená to, že léto končí. Spíše se na několik dní připomene, že jeho vláda nebude trvat věčně.
Vavřincův den se vztahoval také k úrodě:
Když o svatém Vavřinci slunce svítí, budeme dobré víno míti.
Na svatého Vavřince – hop zemáky do hrnce.
Do svatého Vavřince nechval pšenice.
Poslední pranostika upozorňovala, že úroda není jistá, dokud není sklizena a bezpečně uložena. Pole mohlo být krásné, klasy těžké a zrno zdravé, jediná bouře, krupobití nebo dlouhotrvající déšť však mohly lidskou práci zničit.
Slzy svatého Vavřince
S Vavřincem je spojen také jeden z nejkrásnějších srpnových přírodních jevů – meteorický roj Perseid. Jeho meteory bývají tradičně nazývány slzami svatého Vavřince, protože se na noční obloze objevují v době kolem jeho svátku.
Dnes víme, že nejde o padající hvězdy ani o nebeské slzy. Světelné čáry vznikají při průletu drobných částic, které za sebou zanechala kometa 109P/Swift–Tuttle, zemskou atmosférou. Lidová představivost však spojila nebeské divadlo s příběhem umučeného světce a dala mu jméno, jež přežilo dodnes.
Právě na tomto spojení je krásně vidět, jak pranostiky a lidová pojmenování vznikaly. Člověk pozoroval pravidelný přírodní jev, zasadil jej do známého kalendáře a vysvětlil prostřednictvím příběhu, kterému rozuměl.
Nanebevzetí Panny Marie a počátek zralého léta
Na 15. srpna připadá slavnost Nanebevzetí Panny Marie. V lidovém prostředí šlo o významný bod hospodářského i duchovního roku. V některých oblastech se světily byliny, květiny a obilí. Panna Marie bývala v této souvislosti ochránkyní úrody a plodnosti země.
Svátek připadal do doby, kdy byla velká část obilí již sklizena, ale práce zdaleka nekončila. Dozrávalo ovoce, bylo nutné sušit byliny, ukládat úrodu a připravovat se na další hospodářské práce. Srpnová krajina proto působila hojností, ale zároveň připomínala, že vše, co se během léta narodilo, bude brzy nutné sklidit.
Pranostiky spojené s mariánskými svátky se mohly v jednotlivých krajích lišit. To je ostatně vlastnost celého lidového kalendáře. Jinak probíhaly žně v nížinách, jinak v horských oblastech, a proto mohl stejný svátek v jedné krajině znamenat konec určité práce, zatímco jinde teprve její začátek.
Svatý Roch a první brambory
Den po Nanebevzetí Panny Marie, 16. srpna, má svátek svatý Roch, tradiční ochránce proti moru a nakažlivým nemocem. V pranostikách však jeho jméno dostalo i zcela praktický význam:
O svatém Rochu brambor již trochu.
Pranostika připomínala dobu, kdy bylo možné začít vybírat první brambory. Neznamenalo to nutně hlavní sklizeň, spíše upozornění, že hlízy pod zemí už dorůstají a je možné je postupně využívat.
Takové pranostiky fungovaly jako kalendář zemědělských prací. Jméno světce bylo pro venkovského člověka snadněji zapamatovatelné než číselné datum. Svátky určovaly, kdy začít sít, sklízet, stříhat ovce, vyhánět dobytek nebo připravovat pole na další rok.
Bartoloměj létu hlavu zlomí
Dalším velkým srpnovým mezníkem byl svatý Bartoloměj, jehož svátek připadá na 24. srpna. V lidových představách přicházel jako ten, kdo ukončuje hlavní období letních veder.
Svatý Bartoloměj létu hlavu zlomí.
Od svatého Bartoloměje slunce již tolik nehřeje.
Bartoloměj svatý odpoledne krátí.
Jaké počasí o svatém Bartoloměji, takové bude i celý podzim.
Na konci srpna je ubývání světla již dobře patrné. Slunce zapadá dříve, stíny se prodlužují a noční ochlazování je výraznější. I když mohou přijít velmi teplé dny, léto už není stejné jako na počátku prázdnin.
Období kolem Bartoloměje bývá nazýváno bartolomějským létem. Po krátkém ochlazení okolo Vavřince se může vrátit teplé, stabilní počasí, které však už v sobě nese nádech pozdního léta. Na ně někdy navazuje augustinské léto spojené se svátkem svatého Augustina 28. srpna.
Bartolomějské pranostiky se opět obracely k zimě:
Na Bartoloměje moc mraků – v zimě moc sněhu.
Nerostou-li na Bartoloměje hřiby, neočekávej v zimě sněhu.
Houby byly pro venkovského člověka nejen potravou, ale také znamením vlhkosti. Jejich množství lidé spojovali s celkovým průběhem ročních období a snažili se z něj odhadovat budoucnost. Přímá meteorologická vazba mezi srpnovými houbami a množstvím zimního sněhu sice neexistuje, pranostika však připomíná, jak důkladně naši předkové sledovali všechny projevy krajiny.
Od Ludvíka krále bouřek je namále
Svátek svatého Ludvíka připadá na 25. srpna a váže se k němu jednoduchá pranostika:
Od Ludvíka krále bouřek je namále.
Bouřky z tepla skutečně s blížícím se koncem léta postupně ustupují. Slunce už má menší sílu, zemský povrch se během kratšího dne tolik neprohřívá a ubývá energie potřebné pro vznik prudkých letních bouří. Neznamená to, že se po svatém Ludvíkovi bouřka nemůže objevit, její pravděpodobnost však v průběhu pozdního léta obecně klesá.
Tady se opět ukazuje, že některé pranostiky vystihovaly skutečný sezonní vývoj počasí, i když jej lidé nedokázali vysvětlit pomocí dnešních znalostí atmosféry.
Stětí svatého Jana uzavírá srpnová parna
Konec srpna se pojí také se svátkem Stětí svatého Jana Křtitele, který připadá na 29. srpna.
Stětí svatého Jana – přestávají již parna.
Svatého Jana stětí – vlaštovka od nás letí.
Ani tyto výroky není možné chápat jako přesný příkaz přírodě. Horké počasí může pokračovat i v září a vlaštovky neodlétají všechny v jediný den. Pranostiky však zachycují přibližný okamžik, kdy lidé začínali pozorovat odlet ptáků a definitivní slábnutí letních veder.
Na konci srpna se příroda skutečně mění. Ptáci se shromažďují před cestou na jih, dozrávají jeřabiny a bezinky, pole se mění ve strniště a rána bývají stále chladnější. Léto může ještě vzdorovat, jeho konec je však už zapsán v krajině.
Byly pranostiky pravdivé?
Na tuto otázku nelze odpovědět prostým ano, nebo ne.
Některé pranostiky vycházejí z reálných a opakujících se přírodních jevů. Silná rosa může doprovázet klidné a jasné počasí, nízké mlhy se často objevují během stabilních nocí a s koncem srpna skutečně ubývá denního světla i bouřek z tepla.
Jiné pranostiky se pokoušejí podle počasí jediného dne předpovědět celý podzim nebo zimu. Takové předpovědi jsou podstatně méně spolehlivé. Počasí závisí na velkém množství proměnlivých faktorů a jeden den nemůže určit jeho průběh za několik měsíců.
Navíc se pranostiky po staletí přenášely mezi kraji a národy. To, co mohlo odpovídat podmínkám určité oblasti, nemuselo platit jinde. Jejich časové zařazení ovlivňovaly také změny kalendáře a proměny podnebí. Encyklopedické zdroje proto upozorňují, že platnost mnoha pranostik je sporná nebo časově posunutá.
Přesto by bylo nespravedlivé považovat je pouze za bezcennou pověru. Pranostiky jsou svědectvím o tom, jak lidé vnímali krajinu a jak těsně byli spojeni s jejími proměnami. Pozorovali vítr, mraky, rosu, mlhu, ptáky, hmyz, houby, rostliny i chování domácích zvířat. Všímali si věcí, kolem kterých dnes často projdeme bez povšimnutí.
Srpen jako hranice mezi dvěma světy
Srpnové pranostiky mají zvláštní melancholii. Hovoří o horku, úrodě a slunci, ale téměř v každé z nich se skrývá připomínka zimy. Pole jsou plná obilí, a přesto už na strništích vane chladnější vítr. Ovoce dozrává, ale listy některých stromů začínají měnit barvu. Noc přichází dříve a nad ránem se krajina halí do mlhy.
Srpen je měsícem hojnosti, ale také pomíjivosti.
Naši předkové věděli, že příroda nemá ostré hranice. Podzim nezačíná jediným úderem hodin a léto nezmizí během jednoho dne. Obě roční období se nějaký čas prolínají. Vavřinec přinese první podzimek, Bartoloměj zlomí létu hlavu, ale slunce se ještě může vrátit a rozpálit zem jako uprostřed prázdnin.
Možná právě proto se v srpnu zrodilo tolik pranostik. Je to měsíc proměny, během něhož lze v jediném dni pocítit vrchol léta i první dech podzimu.
Dnes máme předpovědi počasí v mobilních telefonech. Víme, odkud přicházejí tlakové níže, sledujeme pohyb bouřek na radaru a pomocí družic vidíme mraky nad celým kontinentem. Přesto se občas ráno podíváme na rosu, na mlhu v údolí nebo na vlaštovky shromažďující se na drátech a vzpomeneme si na slova, která se opakovala po celé generace.
A možná zjistíme, že nám pranostiky nepředávají pouze předpověď počasí.
Připomínají nám také svět, v němž člověk zvedl oči od práce, pohlédl na oblohu a snažil se porozumět tomu, co mu příroda vypráví.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
