Upír. Slovo vyvolávající mrazení v zádech, strach, ale také vzrušující očekávání. Stačí se podívat do literatury. Nemluvme teď o moderních hororech, kde je upír vypodobněn jako naprosto bezcitná vraždící mašina. Ponořme se raději do literatury 19. století. Dracula, lord Ruthven, Carmilla či Clarimonda nejsou jen postavy z tehdejších příběhů. Všechny mají cosi společného.
Obraz upíra v této době nebyl takový, jak nám jej dnes předkládají hollywoodské filmy či třeba sága Stmívání. Upír byl bytostí přicházející ze světa „za oponou“, ze záhrobí, a zároveň poslem něčeho neuchopitelného. Byl propojením světů, protože nebyl ani živý, ani mrtvý. Byl nemrtvý. Bytost na pomezí obou světů, nepatřící ani sem, ani tam.
Vzhledem k tomu, o koho se jednalo, vyvstává otázka: čím byl tak přitažlivý? Proč setkání s ním není v těchto dílech popisováno jako šílený a marný boj o život? Naopak. Oběti ho často samy vyhledávaly.
Klasickou ukázkou tohoto myšlení je povídka Théophila Gautiera Mrtvá milenka, v níž mladý kněz podlehne smyslnému kouzlu vampýry, která jej miluje. Ve chvíli, kdy zjistí, kým jeho milenka je, sám jí nabízí svou krev.
Upír této doby totiž nebyl vizuální netvor s touhou vykousnout díru do hrdla své oběti. Upír romantické literatury je temný odraz lidské touhy, absolutní osamělosti a fascinace tím, co přesahuje hranice konečnosti. Je to postava na pomezí nočních můr a nejhlubších fascinací. Cosi svůdného, chutnajícího zakázaným ovocem. Příslib něčeho velikého a neuchopitelného. Upír je bytost mimo čas, vyvrženec nesoucí tíhu věčného bytí. Pro citlivé a tvořivé duše, které vnímají svět jinak, je tato postava fascinující, protože ztělesňuje izolaci, kterou nelze sdílet s nikým běžným. Je to krása smutku tak hlubokého, až se stává vznešeným.
Kousnutí upírem je popisováno jako něco nadpozemského. Je to orgasmus těla i ducha zároveň. Vzpomeňme si, jak Jonathan Harker v Transylvánii podlehl oněm třem vampýrám v komnatách hradu, nebo jak Mina Harkerová nakonec po Draculovi toužila a milovala ho. A co lord Arthur Holmwood, když spatřil svou nemrtvou snoubenku Lucy? Byl ochotný sám se nabodnout na její špičáky.
Leckdo by to mohl označit za masochismus. Jenže byla by to pravda?
Člověk odpradávna hledá cestu ze sevření smrti. Některá náboženství slibovala, že pokud bude plnit podmínky vůle bohů, může se stát, že si jej bohové vyberou a uvedou ho do svého světa. Jenže to byla sázka do loterie. Musel by být velmi významným a uznávaným hrdinou. Jinak neměl šanci. Tedy drtivá většina lidí.
V křesťanské věrouce je to nastavené snad ještě tvrději. K věčnému životu jsou stanoveny podmínky, které běžný člověk nemá šanci naplnit. Pro člověka sevřeného náboženskou morálkou nebyl problém jen v tom, že by zhřešil nevědomky. Mnohem drásavější byla chvíle, kdy věděl, že po něčem touží, a přesto po tom sáhl. Chtěl dobré jídlo, ne jen prostý pokrm k přežití. Chtěl tělesnou lásku, ne pouze manželskou povinnost posvěcenou institucí. Chtěl krásu oděvu, nikoli jen látku zakrývající nahotu. Věděl, že přísná morálka v tom může vidět pýchu, smilstvo, obžerství či marnivost, a přesto volil život, smysly a touhu.
Právě zde se otevírá prostor pro upíra jako bytost zakázané svobody. Nepřichází s odpuštěním, ale s nabídkou překročení. Neříká člověku, aby se své touhy vzdal. Říká mu, aby ji dovedl až do krajnosti. Nebyla to cesta pokání a asketismu, což bylo pro bohémského mladého člověka devatenáctého století nesmírně lákavé.
Kousnutí upírem bylo nazýváno upířím polibkem. Pro tehdejšího mladého muže bylo setkání s krásnou a smyslnou vampýrskou bytostí přinášející zakázané ovoce lásky nesmírně přitažlivé; stejně jako pro konvencemi sešněrovanou slečnu náruč charismatického lorda Ruthvena. Krev byla odjakživa chápána jako nositelka života a duše. Kousnutí upírem je v gotickém románu ultimátním narušením intimity. Je to akt, při němž jedna bytost doslova vniká do vnitřního světa druhé a stírá hranice mezi „já“ a „ty“.
V romantismu, který hledal spojení mezi dušemi, je toto spojení děsivě dokonalé – trvalé a nezvratné. Gotická literatura milovala hranice: mezi životem a smrtí, mezi dnem a nocí, mezi morálkou a vášní. Kousnutí je zlomem, v němž se člověk vzdává své lidské „bezpečnosti“ a přijímá temnotu. Je to fascinace zakázaným poznáním, které člověka promění, ale zároveň ho vyjme ze společnosti.
Představme si tu scénu: šero, závoj mlhy, ticho tak husté, že v něm slyšíte tep vlastního srdce. V tomto období nebyl upír jen „vrah“. Byl to melancholický aristokrat zániku. Kousnutí bylo vyvrcholením dlouhého očekávání, temným polibkem, který nabízí nesmrtelnost výměnou za ztrátu světa, jaký známe.
Fascinace upířím kousnutím v romantismu je ve své podstatě touhou po absolutní blízkosti. V běžném životě stojí mezi lidmi vždy nějaké bariéry, nevyřčené věci, masky, které musíme nosit, abychom přežili v „normálním“ světě. Jenže gotický obraz upíra tuto bariéru drásavě odstraňuje. Je to ten nejintimnější možný kontakt – krev se stává společnou, hranice mezi identitami mizí. Oběť následně upíra sama vyhledává, protože je tím opojena. Je to jako droga, která ovládne mysl. Cesta, z níž obvykle nebývá návratu.
V klasických dílech, jako je Gautierova Mrtvá milenka nebo Polidoriho Upír, je tato postava vždy magnetická. Není to nic, před čím by někdo utíkal s křikem. Je to něco, co fascinuje, láká a nakonec i ochromuje. Romantický upír je vlastně dokonalý svůdce, protože ztělesňuje zakázanou touhu, mnohem intenzivnější než cokoli, co může nabídnout „společensky přijatelný“ svět.
Když se podíváme na postavy, jako je lord Ruthven nebo Carmilla, vidíme v nich osudovost. Nejsou to jen predátoři. Jsou ztělesněním vášně, která nezná hranice. A sexappeal, který z nich vychází, pramení právě z toho, že jsou bytostmi stojícími mimo zkostnatělou náboženskou morálku. Mají v sobě nebezpečnou eleganci někoho, kdo už překročil práh života a smrti, a proto se nemusí řídit lidskými pravidly. Pro romantiky byl tento typ bytosti zrcadlem jejich vlastního vnitřního neklidu – symbolem toho, jak hluboká a ničivá dokáže být touha, když se jí člověk zcela odevzdá.
U Clarimondy je to ještě patrnější. Není jen mrtvou milenkou. Je ztělesněnou vášní, která odmítá zemřít. Akt kousnutí je u ní vyjádřením naprostého vlastnictví. Nejde o to, že by svého milence a zároveň oběť chtěla zničit, ale o to, že ho chce celého pro sebe. Je to nejvyšší stupeň intimity, v němž se hranice mezi životem a smrtí stírá v jediném okamžiku, kdy se krev jednoho stává součástí druhého, neboť krev jest život.
Můžeme to tedy chápat tak, že v těchto příbězích není kousnutí aktem agrese, ale aktem osudového potvrzení. Upír se skrze krev ukotvuje v tomto světě a oběť se skrze něj dotýká světa, který leží za hranicí lidské zkušenosti. V tom jediném okamžiku se stírá rozdíl mezi rozkoší a zánikem, mezi odevzdáním a zkázou, mezi láskou a zatracením. Právě proto je romantický upír tak podmanivý: nepřichází jen brát život, ale nabízí proměnu, která je zároveň vysněná i děsivá. A ten, kdo jednou přijme jeho polibek, už nepatří zcela ani světu živých, ani světu mrtvých — stává se bytostí poznamenanou dotekem temnoty, která není jen děsivá, ale i svůdně krásná.
(redakce)
Archiv autora
