Existují rány, které nejsou na první pohled vidět. Nemají podobu jizev, sádry ani stehů. Přesto bolí roky. Někdy desetiletí, nebo celý život. Právě taková bývá šikana. Společnost o ní často mluví, jako by šlo o smutnou, ale uzavřenou kapitolu školních let. Jako by ji člověk jednou nechal za sebou spolu s vysvědčením, školní taškou a posledním zvoněním. Jenže tak to není. Šikana nekončí odchodem ze školy. Její následky si mnozí nesou hluboko do dospělosti — do vztahů, do práce, do sebehodnocení i do schopnosti věřit lidem.
A to je možná to nejhorší. Ne ten samotný útok, nebo tehdejší ponížení, ale to, co po něm zůstane uvnitř. Pocit, že člověk je nějak pro okolí špatný. Že je vadný. Ostatně mu často říkali, že si za to vlastně může sám.. Že kdyby byl jiný, tišší, silnější, chytřejší, tvrdší, společensky obratnější, nenápadnější nebo naopak průbojnější, nic z toho by se nestalo. Jenže šikana nevzniká proto, že je oběť „špatná“. Vzniká proto, že si agresor najde slabší cíl a okolí mu to dovolí.
Možná bychom si totiž měli přestat nalhávat, že šikana patří jen do školy. Ne, nepatří. Její důsledky se přesouvají do dospělosti spolu s těmi, kdo ji přežili. Žijí v jejich opatrnosti, ve vztazích, které se bojí navázat, v tichu, které si pletou s bezpečím, ve strachu, že budou zase směšní, a v bolesti, kterou není vidět.
A právě proto si tohle téma zaslouží víc než několik vět o tom, že děti umějí být zlé. Šikana není drobná výchovná nepříjemnost. Je to násilí. A násilí má následky. Někdy celoživotní.
Jestli chceme být jako společnost skutečně slušní, pak musíme přestat omlouvat ty, kteří ubližují, a začít vážně naslouchat těm, kteří si jejich rány nesou ještě dlouho poté, co školní chodby ztichly.
Šikana není obyčejné škádlení
Jednou z největších lží, co se kolem šikany léta opakují, je tvrzení, že jde jen o škádlení, dětské hašteření nebo přirozenou součást dospívání. Ne, nejde. Šikana není nevinná klukovina. Není to ani „otužování pro život“, jak se někdy cynicky říká. Šikana je opakované ubližování. Může být fyzická, ale také psychická, a právě ta druhá bývá často nejméně nápadná a zároveň nejničivější.
Šikana může mít podobu posměchu, ponižování, vyčleňování z kolektivu, soustavného shazování, urážek, zastrašování, vydírání, ničení věcí, pomluv nebo fyzických útoků. Může probíhat nahlas i tiše. Někdy má podobu ran a kopanců, jindy stačí pohledy, smích ostatních, poznámky pronášené tak, aby je učitel přeslechl, popřípadě ignoroval, jak bylo ještě nedávno zcela běžné. Výsledkem je vědomí, že člověk kamkoli přijde, tam je jen terčem. A právě proto bývá pro okolí tak snadné ji popřít. A oběť velmi rychle pochopí, že proti tomu stojí sama.
Snadným terčem se člověk nestává vlastní vinou
Šikana si obvykle nevybírá náhodně. Agresoři velmi dobře vycítí, kdo je zranitelný, kdo hůř zapadá, kdo se neumí bránit způsobem, který kolektiv respektuje, kdo nemá oporu nebo kdo reaguje jinak, než se čeká. Stačí být tišší. Citlivější. Jiný. Mít chudší rodinu. Horší oblečení. Mluvit zvláštně. Působit nejistě. Nebo prostě jen nezapadnout.
A právě tady je třeba říct jednu důležitou věc naprosto jasně: člověk se nestává terčem proto, že by si to zasloužil. Nestává se jím proto, že je méně hodnotný. Stává se jím proto, že agresor hledá snadnou kořist a kolektiv často krutě vycítí odlišnost.
Mnoho obětí si myslí, že si tento teror zasloužilo. Ostatně o tom byli často přesvědčováni nejen agresory, ale i pedagogy, kteří nechtěli nic řešit. Že kdyby byli „normálnější“, nic by se nestalo. Jenže co je to být „normální“? Znamená to být průměr? Nebo splynout s davem? Řada obětí si ale uvědomuje, že to nebylo správně. Že byly obětí zlých a také lhostejných lidí. Jenže následky jsou. A to je hluboce nespravedlivé. Jinakost přeci není pozvánka k násilí. Citlivost není vina. Osamělost není souhlas s ponižováním. A odlišnost není zločin.
Když selžou dospělí, rána se prohlubuje
Děti dovedou být kruté. To víme. Ale skutečná tragédie nastává ve chvíli, kdy selžou dospělí. Když učitelé nevidí, nechtějí vidět nebo vidí a raději mlčí. Když rodiče situaci zlehčují. Když škola řeší „pověst třídy“ víc než bezpečí dítěte. Když se na oběť tlačí, aby se víc snažila zapadnout, méně provokovala svou existencí, méně na sebe upozorňovala, méně cítila a méně byla sama sebou.
Kolik dětí už slyšelo věty jako: „Nevšímej si toho.“ „Musíš být tvrdší.“ „Asi jsi je něčím vyprovokoval.“ „Zkus se víc začlenit.“ „Kluci už jsou takoví.“ „To se mezi dětmi stává.“ Tehdy dítě pochopí realitu. Pomoc nepřijde.
Právě v té chvíli se šikana mění z krutého chování několika jedinců v systémovou zkušenost opuštění. Dítě už totiž nebojuje jen s agresory. Bojuje i s pocitem, že jeho bolest nikoho nezajímá. Že ani dospělí, kteří by ho měli chránit, na jeho straně nestojí. A tohle zjištění bývá mnohdy ještě horší než samotné útoky.
Proč bývají lidé s PAS snadným cílem šikany
Zvlášť bolestně dopadá šikana na děti a dospívající s poruchou autistického spektra. A není těžké pochopit proč. Dítě s PAS často vnímá svět jinak, komunikuje jinak, reaguje jinak a jinak také čte sociální situace. Hůř rozpoznává skryté narážky, ironii, nepsaná pravidla kolektivu a neviditelné hierarchie mezi vrstevníky. To, co jiné děti vycítí intuitivně, musí dítě na spektru často složitě analyzovat — a někdy ani tak nepochopí, co se vlastně děje.
Právě to z něj může dělat snadný terč. Ne proto, že by bylo slabé v charakteru, ale protože nehraje stejnou hru jako ostatní. Nevidí včas, že se situace láme proti němu. Nerozezná, kdy jde o vtip a kdy už o útok. Nereaguje způsobem, který by agresora zastavil. Někdy může působit „divně“, uzavřeně, strnule, příliš intenzivně nebo naopak odtažitě — ale to všechno jsou často jen důsledky odlišného neurologického nastavení, nikoli arogance, hloupost nebo chyba charakteru. Takové dítě se neumí adekvátně bránit a když už vystoupí na svou obranu, bývá nemilosrdně zbito často za asistence celého kolektivu. Pro školu pak je jednodušší řešit jednoho „problémového“ žáka, než celou třídu.
Navíc lidé s PAS obvykle hůře snášejí nejistotu, chaos a nečitelné sociální situace. A právě to šikana produkuje ve velkém. Neustálé napětí, co zase přijde. Kdo se zasměje. Co znamenal ten pohled. Jestli je bezpečné jít po chodbě, otevřít dveře třídy, sednout si do lavice, říct něco nahlas, nebo jen existovat mezi ostatními. Takové prostředí je vyčerpávající pro každého. Pro člověka na spektru však může být doslova drtivé.
Dětství skončí, následky často ne
„Lidé, kteří šikanu nezažili, si někdy myslí, že jde o minulost. Že dospělý člověk už by to měl mít dávno za sebou. Jenže psychika nefunguje jako školní zvonek. Minulost se nevypíná na povel. Když je člověk roky zesměšňován, ponižován a stavěn do role někoho méněcenného, nezmizí to jen tím, že dostane občanku a nastoupí do práce.
Následky šikany bývají dlouhodobé a hluboké. Člověk si může nést úzkost ze sociálních situací, přecitlivělost na odmítnutí, stud za sebe sama, obtíže navazovat vztahy, nedůvěru k lidem, strach z autorit, nutkavou opatrnost, vnitřní sevření při jakémkoli konfliktu, ale i chronický pocit, že nikam nepatří. Může mít potíže oslovit druhé, projevit zájem, věřit komplimentu nebo přijmout blízkost, protože někde uvnitř stále čeká, že přijde ten úder, výsměch nebo zrada.
Tohle není přecitlivělost. To je důsledek dlouhodobého zraňování. Člověk, který byl léta terčem, si neodnáší jen vzpomínky. Odnáší si přepsaný nervový systém. Přepsaný způsob vnímání lidí. Přepsaný obraz sebe sama. Vědomí, že nikam nepatří, nikdo ho ve skutečnosti nemá rád,“ říká k tématu psycholog PhDr. Jindřich Kuneš.
Nejhorší je uvěřit, že problém byl člověk sám
Možná právě tohle je nejjedovatější následek šikany: že oběť nakonec přijme cizí pohled na sebe. Nejen že slyší, že je divná, trapná, slabá, nepřijatelná nebo směšná. Ona tomu po čase začne věřit. A když to navíc potvrzují i autority, učitelé, rodiče nebo jiní dospělí, stává se z toho skoro vnitřní zákon.
Člověk si pak nese větu: „Asi se mnou bylo něco špatně.“
„Asi jsem si to zasloužil.“
„Asi jsem moc divný.“
„Asi nemám chtít víc.“
„Asi je normální, že se mnou tak jednají.“
To je tragédie, která přežívá nejdéle. Ne samotný školní incident, ale vnitřní přesvědčení, že hodnota člověka je nízká a že na lepší zacházení vlastně nemá nárok. A právě odtud pak vyrůstají další rány v dospělosti: člověk si nevěří, nedokáže rozpoznat vlastní hranice, neumí se zastat sám sebe, nevěří, že by mohl být někým skutečně chtěn nebo milován. Místo toho čeká, že bude použit, odmítnut nebo přehlédnut. Protože to je jazyk, kterým se na něj mluvilo.
O šikaně je třeba mluvit i po letech
Veřejná debata o šikaně se často soustředí na děti, školy a prevenci. To je správné a důležité. Ale nestačí to. Je potřeba mluvit i o dospělých, kteří si v sobě školní ponížení nesou dodnes. O lidech, kteří možná fungují, pracují, čtou, píší, žijí navenek klidným životem, a přesto v sobě mají hluboké vnitřní přesvědčení, že nejsou dost dobří, že jsou pro svět navíc nebo že se musí spokojit s málem, protože víc jim nepřísluší.
Právě tito lidé často nepotřebují další poučky o tom, jak být sebevědomější. Potřebují, aby někdo konečně pojmenoval pravdu: nebyli slabí. Nebyli vadní. Nebyli problémem. Byli zraňováni. A zraňováni opakovaně. To je zásadní rozdíl.
Mluvit o šikaně po letech neznamená babrat se v minulosti. Znamená to dát slovům tvar tam, kde příliš dlouho vládl stud a mlčení. Znamená to vzít vážně i ty rány, které nejsou na rentgenu vidět. A znamená to také přestat omlouvat agresory jako „nezralé děti“ tam, kde jejich činy zanechaly celoživotní následky.
Společnost často posuzuje člověka podle následků, ale ne podle příčin. Kdo je tichý, uzavřený, opatrný, nejistý nebo citlivý na odmítnutí, bývá vnímán jako problémový, divný nebo nepřístupný. Jenže co když nejde o povahu, ale o obranu? Co když ten člověk není chladný, jen se naučil, že otevřenost vede k potížím? Co když není povýšený, ale bojí se? Co když není neschopný vztahu, jen už příliš dobře ví, jaké to je stát se terčem?
Právě proto je třeba být opatrný ve snadných soudech. Ne každý dospělý, který působí „zvláštně“, je zvláštní od přírody. Někdy si s sebou nese celé dětství plné posměchu, studu a ztracené důvěry. Někdy jen nikdy neměl bezpečný prostor, kde by mohl být sám sebou, aniž by za to zaplatil. A to je často i v dospělém věku.
Tento článek možná nastolí nějaké otázky a na jiné přinese možnou odpověď. Stačí se dívat kolem sebe.
Máte podobnou zkušenost? Napište nám do redakce.
(redakce)
foto: Pixabay
