Dnešní doba tlačí na výkon a spěch. Je to jeden z důvodů, proč nemáme čas nejen na sebe, ale ani na své blízké. Rodina a domov není dnes již priorita a tak jsem si mezi spěchem a povinnostmi zvykli věřit, že domov je jen místo, kam si chodíme lehnout. Že je to adresa v občance, číslo bytu, klíče v kapse. Jenže skutečný domov nevzniká ze zdí ani ze střechy. Rodí se z maličkostí. Z opakování. Z drobných rituálů, které děláme skoro nevědomky, a přesto nás každý den tiše zachraňují.
Domov je ten okamžik, kdy se ráno voda v konvici začne ohřívat a kuchyní se rozline první vůně čaje nebo kávy. Ten zvuk je stejný jako včera a jako předevčírem. A právě proto uklidňuje. Svět venku se může měnit, může být hlučný, chaotický nebo krutý, ale tenhle zvuk zůstává. Je náš.
Možná je to hrnek, který používáme už roky. Má drobnou prasklinku, ouško trochu odřené, ale do ruky padne přesně tak, jako by byl vyroben jen pro nás. Možná je to deka přehozená přes opěradlo křesla, kniha s ohnutými rohy stránek nebo tichá lampička, která večer kreslí na stěnách měkké stíny. Nic z toho není důležité samo o sobě. A přesto by bez toho byl byt prázdný.
Domácí rituály nejsou slabost. Jsou kotvy.
Někdo si večer zapálí svíčku. Ne proto, že by musel. Ale protože plamen dává pocit, že tma není nepřítel. Někdo si pečlivě krájí jablko na stejné dílky, sype na něj skořici a chvíli jen tak sedí u stolu. Někdo si pustí starou hudbu, kterou zná zpaměti, a nechá myšlenky plynout. Tyhle drobnosti možná vypadají bezvýznamně, ale právě ony říkají: tady jsi v bezpečí.
Recept na pohodu přitom není žádná složitá alchymie. Často stačí horký nápoj, teplé světlo a chvíle bez obrazovek. Uvařit si čaj z meduňky nebo máty, otevřít okno a nechat dovnitř proudit vzduch. Posadit se a nic „neřešit“. Jen být. Vnímat, jak dům tiše dýchá spolu s námi.
Zvláštní je, že domov nevytváří velké události, ale obyčejné opakování. Každodenní návraty. Každé „jsem zpátky“. Každé odložení kabátu na stejné místo. Jako by si tím člověk pokaždé znovu potvrzoval, že někam patří.
A možná je domov i člověk. Někdo, vedle koho můžete mlčet a stejně je vám dobře. Někdo, komu můžeš podat hrnek s čajem a nic nevysvětlovat. Protože ví. Protože cítí totéž.
Ve světě, který nás nutí běžet rychleji a rychleji, jsou tyhle malé ostrůvky klidu skoro vzpourou. Tichou, nenápadnou, ale důležitou. Říkají: zpomal. Dýchej. Žij, ne jen přežívej.
Možná tedy domov není místo, kam se vracíme večer.
Možná je to stav, který si vytváříme sami.
Z hrnku čaje. Ze světla lampy. Z pár obyčejných gest.
A když si je dovolíme, svět už není tak studený.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
