Touha následovat vůdce patří k nejstarším psychologickým mechanismům lidské společnosti. Neváže se na konkrétní politický systém, ideologii ani historickou epochu. Objevuje se opakovaně, napříč kulturami i staletími. Není otázkou inteligence ani vzdělání. Je to hluboký vnitřní vzorec, který se aktivuje zejména v obdobích nejistoty, strachu a chaosu. A nebo, možná, je období strachu a chaosu vytvořeno záměrně, aby mohl nastoupit „Vůdce“.
Vůdce v tomto smyslu není nutně konkrétní osoba. Je to symbol. Projekční figura, do níž lidé vkládají potřebu jistoty, ochrany a jednoduchosti. Svět je složitý, mnohoznačný a často bolestivý. Přemýšlení vyžaduje úsilí, pochybnosti jsou vyčerpávající a odpovědnost za vlastní úsudek tíží. Vůdce nabízí úlevu – hotové odpovědi, jasné rozdělení reality na dobro a zlo, označeného nepřítele i předem připravený morální rámec.
Slovo psychologa
„Psychologicky nejde o sílu autority, ale o slabost vnitřního ukotvení. Člověk, který nemá pevně vytvořený vlastní hodnotový systém a vnitřní morální kompas, má přirozenou tendenci tyto struktury přebírat zvenčí. Neptá se, co je správné, ale kdo to říká. Morálka se nestává osobní odpovědností, ale převzatým stanoviskem. Hodnoty nejsou výsledkem vnitřní reflexe, nýbrž součástí kolektivní identity,“ říká psycholog PhDr. Jindřich Kuneš.
Strach je klíčovým spouštěčem tohoto procesu. V krizových obdobích se část společnosti psychicky vrací do regresního režimu – k dětskému vzorci vztahu k autoritě. Potřeba bezpečí převáží potřebu porozumění. Poslušnost nahradí odpovědnost. Vůdce zde funguje jako symbolický rodič: někdo, kdo rozhoduje, určuje směr a přebírá tíhu volby.
Potřeba „nepřítele“
Součástí tohoto mechanismu je i potřeba nepřítele. Nenávist nebývá příčinou, ale důsledkem. Slouží jako ventil pro strach, frustraci a pocit bezmoci. Označením viníka se realita zjednoduší, chaos získá tvář a vnitřní napětí se může vybít směrem ven. Nenávist tak neplní obrannou funkci, ale regulační – pomáhá zvládat vlastní úzkost. Vzpomeňme si na dobu Kovidu. Autorita (vláda) označila nepřítele (neočkované) a sama v rozporu s ustálenými pravidly (Ústavou) začala proti němu vystupovat. Tím samozřejmě spustila lavinu, jelikož si všichni ti loajální mohli dovolit to, co by jinak sami odsoudili. Najednou bylo možné veřejně dávat najevo touhy po eliminaci nepřítele a to nejen společenské, ale i fyzické.
Nejnebezpečnější na tomto procesu není samotná existence vůdců. Ti existovali vždy. Skutečné riziko spočívá v ochotě lidí vzdát se sebe sama. Vzdát se vlastního úsudku, pochybností a odpovědnosti za své myšlení. Historie opakovaně ukazuje, že největší tragédie nezačínají nenávistí, ale normalizací poslušnosti. Začínají ztrátou otázky.
Z pohledu každého takového režimu jsou obzvlášť nebezpeční lidé, kteří dokážou odolávat propagandě. Ne proto, že by byli hluční, agresivní nebo revoluční. Jejich nebezpečnost spočívá v tichu a vnitřní stabilitě. Propaganda nefunguje na základě pravdy, ale na základě emoční odezvy. Potřebuje strach, hněv, pocit ohrožení nebo morální nadřazenosti. Člověk, který si zachovává odstup a odmítá automatické emoční reakce, narušuje tento mechanismus už svou samotnou existencí.
Odpůrce je neovladatelný
„Takový člověk nepotřebuje potvrzení shora ani souhlas davu. Nepřijímá hotové interpretace reality a nenechává si diktovat, koho má adorovat a koho nenávidět. Tím se stává neřiditelným. A systém, který stojí na předvídatelnosti chování, s neřiditelnými jedinci neumí pracovat. Vidíme to i dnes. Ti kteří odolávali tlaku na očkování, kteří nezačali poslušně milovat Ukrajinu a nenávidět Rusko, kdo neadoruje Evropskou unii, kdo poukazuje na rozpory v samotné propagandě, je nepřítel. Je to antivaxer, dezolát a já nevím co ještě. Bývalá česká vláda šla v některých věcech ještě dál, než ta předchozí Babišova. Ale těm co jdou ruku v ruce pod taktovkou „Vůdce“ to nevadí. Ti jsou schopní poslechnout i pokyn k vraždě, pokud se to týká „nepřítele“, dodává psycholog Kuneš.
Nenávist není povinnost
Odolnost vůči propagandě znamená schopnost oddělit fakta od jejich výkladu a morálku od autority. Schopnost říci „nevím“, „nejsem si jistý“ nebo „potřebuji víc informací“ je pro manipulativní struktury toxická. Pochybnost je jejich přirozeným nepřítelem. Ne proto, že by vedla ke vzdoru, ale proto, že narušuje jednotnou emoční linku, na níž je propaganda postavena.
„Tito lidé navíc většinou působí nekonfliktně. Neagitují, nevyzývají k boji, nesnaží se přesvědčovat. Ostatně přesvědčovat ideologicky zpracovaného člověka nemá smysl. Ideologicky ukotvený jedinec nedokáže přijmout žádný argument, který ukazuje na iracionalitu ideologie. I když mu dáte jasný důkaz, vždycky je to „nepřátelská propaganda“. Tito lidé totiž se stali součástí ideologie a je to pro ně dogma. Vzpomeňme na komunisty, nebo nacisty. Nebo na náboženství. I to je ideologie. Pokud s takovým člověkem chcete vést diskusi a ukazujete mu i jiná fakta, nebere to jako debatu, ale jako útok na sebe. On nepotřebuje slyšet pravdu, ale potřebuje potvrzení toho, čemu věří. A proto následuje „Vůdce“. Ten mu dává co potřebuje. A proto vnímá ty, co odmítli jeho ideologii jako nepřátele, navíc, když autorita je tak označila. Jenže, poslušnost bez výhrad není cesta. Nenávist není povinnost.
Z psychologického hlediska jsou proto lidé odolní vůči propagandě vnímáni jako hrozba nikoli svou silou, ale svou nezávislostí. Nelze je snadno zařadit, označit ani mobilizovat. Jsou pomalí, klidní a nepředvídatelní – a právě to je pro kontrolní systémy neúnosné.“ říká doktor Kuneš na závěr
Člověk, který odmítá nenávist na povel, není anarchista. Je to sice vnitřně trochu rebel, ale to jen z pohledu aparátu moci a jejích stoupenců. Bývá to však člověk se zásadami, často konzervativní, který dokáže být sám a nepotřebuje dav jako oporu identity. Takový člověk není nebezpečný společnosti. Je nebezpečný manipulaci.
Skutečná svoboda nezačíná politicky, ale psychologicky. Začíná ve schopnosti převzít odpovědnost za vlastní myšlení. Ve schopnosti říci, že nikdo jiný nebude rozhodovat o tom, koho máme nenávidět a čemu máme věřit. Vnitřně svobodný člověk bývá osamělejší než dav, ale nikdy není prázdný.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
