„Ve snu jsem věděla, že sním. Stála jsem na pobřeží a mohla se rozhodnout – moře roztančit, nebo se jím nechat pohltit. Zvolila jsem tanec. A věděla jsem, že tím měním i něco ve skutečnosti.“

Vědomé snění – někdy nazývané lucidní snění – je stav, kdy si uprostřed snu uvědomíme, že sníme. V tu chvíli se děje něco zásadního: přestáváme být pasivními účastníky svého snového divadla a stáváme se jeho režiséry. Nejde však jen o fascinující psychologickou kuriozitu. Lucidní snění v sobě nese hlubší potenciál – terapeutický, spirituální, a možná i transformační.

Lucidní snění bylo po desetiletí považováno za výmysl esoteriků nebo přecitlivělých romantiků. Teprve v 70. letech se vědcům podařilo doložit, že během tohoto stavu dochází k aktivaci oblastí mozku spojených s uvědomováním si sebe sama. Průlomové byly experimenty Stephena LaBerga na Stanfordu, kde lucidně snící jedinci signalizovali svou bdělost do světa prostřednictvím pohybů očí – tedy oblasti těla, kterou lze ve snu řízeně ovládat. Od té doby se vědomému snění věnuje i seriózní neurověda. Bylo potvrzeno, že při vědomém snění mozek částečně přechází do stavu podobného bdělosti – zejména v prefrontálním kortexu, který je zodpovědný za kritické myšlení a rozhodování. Jinými slovy: vědomý snílek si uvnitř snu zachovává schopnost rozlišovat, vyhodnocovat a volit. Tedy něco, co v běžném snu naprosto chybí.

Lucidní snění se dá trénovat. Existují desítky metod, od tzv. „reality checks“ (kontrola reality během dne), přes vedení snového deníku, až po techniky jako WBTB (Wake Back To Bed) nebo MILD (Mnemonic Induction of Lucid Dreams). Důležitý je záměr, trpělivost a schopnost pozorovat vlastní vědomí. Ale proč by to měl vůbec někdo chtít? Odpověď je jednoduchá: ve vědomém snu můžete zažít to, co v běžném životě není možné – létat, mluvit se svým podvědomím, vstoupit do minulých vzpomínek nebo se setkat s těmi, kdo již nejsou mezi námi. Pro někoho je to prostor svobody, pro jiného hluboké osobní terapie. Psycholog Carl Jung by pravděpodobně řekl, že sen je dialog mezi vědomým a nevědomým já. Pokud se do tohoto dialogu umíme zapojit vědomě, možná tím urychlujeme proces individuace – tedy vnitřního sjednocení.

V mnoha kulturách není sen jen vedlejším produktem mozku, ale bránou k jiným úrovním reality. Šamani, tibetští mniši, mystici i africké kmeny – všichni považovali snění za způsob, jak vstoupit do světa duchů, předků nebo vnitřní pravdy. Lucidní snění v tomto kontextu není jen experimentální hříčka, ale praxe, která má přímý přesah do duchovního života. Tibetská jóga snu učí, že pokud si člověk uvědomuje, že sní, může začít chápat i běžný život jako sen – jako iluzi mysli. V tom spočívá duchovní trénink: vidět pomíjivost reality, ale jednat v ní vědomě a s laskavostí. Zkušenosti některých praktikujících naznačují, že ve vědomém snění se lze spojit s hlubšími silami – s archetypy, s vnitřním učitelem, nebo dokonce s bytostmi, které přesahují naše běžné chápání. Ať už tomu říkáme vyšší já, intuice, nebo průvodce, mnozí si odnášejí ze snů poznání, které má trvalou hodnotu.

Jako každý mocný nástroj, i vědomé snění má svá úskalí. Přílišná fascinace snovým světem může vést k úniku z reality, k závislosti na vnitřním světě nebo k rozpadu vnímání hranic mezi snem a bděním. Někteří lidé zažívají spánkovou paralýzu, dezorientaci nebo neklid po příliš intenzivních snech. Je důležité mít pevné ukotvení ve skutečnosti – a zdravou dávku kritického myšlení. Snění není útěk. Je to cesta dovnitř. A každá cesta dovnitř by měla vést zpět – ven, do života, který žijeme tady a teď.

A nakonec jedna otázka, kterou si pokládá stále více lidí: Co když sny nejsou jen výplodem našeho mozku? Co když jsou to skutečné prostory, ve kterých se naše vědomí pohybuje, když tělo spí? Co když sdílíme tento svět s dalšími bytostmi – lidskými i jinými? Existují zprávy lidí, kteří ve snech potkali stejné osoby, navštívili stejná místa, nebo pokračovali v ději napříč různými nocemi. Lucidní snílci občas hovoří o „trvání snu“, o kontinuální zkušenosti, která přesahuje běžnou logiku času. V takovém případě už nejde jen o zvláštnost spánku. Jde o výzvu k přehodnocení toho, co vůbec považujeme za „skutečné“.

Vědomé snění není jen efektní dovednost. Je to cesta k sebepoznání. K pochopení, že naše mysl není vězením, ale klíčem. A že bdělost – ať už ve snu, nebo v životě – je stav, ve kterém se rozhodujeme, co bude dál. Nejen v hlavě, ale i v srdci.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz