Objevila jsem váš magazín a viděla, že vám lidé občas posílají své příběhy. A protože se i tak jmenujete, rozhodla jsem vám poslat i ten svůj. Jmenuji se Alena Jermanová a je mi 34 let. Dost na to abych zmoudřela a dost pozdě, abych na svou nemoudrost nedoplatila já, ale hlavně můj muž.

Jsem takové typické dítě své doby, až na to, že jsem vyrůstala v dětské domově. Už na základce jsem byla poněkud problémová. Neměla jsem špatné známky, ale zřejmě tím, že jsem neměla rodiče a nikdo si mne do adopce nevybral, jsem postrádala jisté vzory k chování.

Byla jsem happy a free, takže mne nakonec vylili od maturity a na reparát jsem se vykašlala. V dětském domove jste do osmnácti, pak vám otevřou dveře, dají batůžek na cestu a jděte kam chcete. To byl i můj případ. Když jdete z děcáku, tak máte dvě možnosti a vzdáleně třetí. Ta první je, že skončíte na ulici a ve vězení. Ta druhá, že skončíte na ulici a ta vzdálená třetí že budete mís velké štěstí a někde se chytnete. I s ubytováním. Já ho neměla. Ale nedivím se, jelikož kdo by chtěl zaměstnat holku bez vzdělání a bez zkušeností. Takže jsem začala dělat to nejstarší řemeslo. Ne nebyla jsem pouliční laciná štětka. Fungovala jsem na telefon. Takže jsem vlastně měla to štěstí.

Vydělávala jsem si dobré peníze, ale za jakou cenu?

Nic netrvá věčně. Nakonec jsem na té ulici málem skončila. Naštěstí si mne oblíbil jeden klient, tak si mne vzal domů. Asi nemusím popisovat jaké to bylo. Byl to totiž hnusný hulvát. Pro sprosté slovo a facku nešel daleko, když jsem nedělala to, co zrovna chtěl.

Když mi zase jednou vynadal do špinavých ku.rev, udělal monokla, tak jsem to nevydržela a utekla. Naštěstí mi pomohla kamarádka a vzala mne k sobě. Ale to také nebylo na dlouho.

Seděla jsem, jako často, na lavičce v parku, kouřila a po tváři se mi valily slzy jako hrachy nad zpackaným životem, když se najednou objevil František. Znala jsem ho od vidění. Rozvážel jídlo starým lidem a u nás ve vchodě byly takovéhle dvě partaje. Chviličku na mne koukal a pak mi podal kapesník. Potom se zeptal co se stalo. Nejdřív jsem ho chtěla poslat někam, ale on se tak zvláštně díval. Nikdy jsem to neviděla.

Trochu to zkrátím, ať to někoho nenudí. S Františkem jsme se nakonec po měsíci dali dohromady. Co na tom, že byl o dvacet let starší? Měl za sebou jedno nepovedené manželství a byl sám. A já také. Nikdy jsem nezažila někoho, kdo by mne miloval. Opravdově. Bez násilí, bez nadávek, bez křiku. František byl prostě úžasný, tak jsem se k němu nastěhovala. Byl rád, že není sám. Bylo to skvělé. Vrátil se z práce, já uvařila a když měl volno tak jsme chodili na různé akce. A že jich bylo. Pořád jsem něco vymýšlela a tahala ho na třeba na koncerty. Do práce jsem nechodila, tak jsem měla čas. František mi sice říkal, že by to nějakou práci chtělo, ale víte jak? Občas jsem někam poslala životopis a měla „splněno“. Stejně vám na něj nikdo neodpoví, tak co? Na pracáku jsem sice byla, ale když nemáte pracovní minulost, tak vám podporu nedají. Dnes a ani tehdy. O sociálku jsem se ani nesnažila, jelikož jsem nevěděla jak. Tak to šlo rok, dva…

František měl jeden sen. Mít malý domek někde u lesa. No, byla jsem z toho vodvázaná, ale co?

Jenže po dvou letech začalo cosi skřípat. František už neměl tolik času, i ten sex už nebyl takový. Říkal že si našel druhou práci. No, asi jo. Prý abychom měli na to všechno peníze. No je fakt, že lístek na rockový koncert stojí peníze, a dovolená u moře také, ale František je měl. Alespoň do té doby. Ano, za ty dva roky co mne vydržoval utratil svoje úspory na ten domeček. Byla jsem sakra drahé domácí zvířátko. Jenže byla free a happy, tak jsem to neřešila. Dokonce ani že bych si dodělala tu maturitu.

František chodil z práce do práce a byl unavený. A měli jsme na sebe málo času. Takhle to šlo další rok. Žádné společné zážitky. František vydělával na mne a moje rozmary. A já si zvykla, že jsem bez něj. Nějak mi nedocházelo, že pokud nebudu chtít a kupovat hromady blbostí, jako třeba různé hadříky, které si vezmu dvakrát na sebe a pak je odložím a koupím nové. Jenže František mne miloval.

Postupně jsem začala s kamarády trávit více času jak s mým mužem. Vlastně mi začínalo být jedno, jestli je doma, nebo ne. Občas jsem přemýšlela, jestli se s ním nemám rozejít, ale on mne tím svým pohledem a mírností vždy dokázal nevědomky zviklat.

Přesto naše komunikace šla do háje. František byl unavený a já se na něj zlobila, že není se mnou. Bylo to už mezi námi tak, že na jeho narozeniny jsem jej odbyla nějakou volovinou, ale kamarádovi jsem nakoupila dárky za tisíce.

Na ten den nikdy nezapomenu. František měl noční směnu ve své druhé práci a já byla na mejdanu u přátel. Na svého muže jsem nějak moc nemyslela. Já mu nevolala, a byla jsem ráda, že on nevolá mně. Občas totiž volal, nebo psal.

Druhý den ráno, když jsem přišla domů, tak doma nikdo. Z nějakého pohnutí mysli jsem zvedla telefon a zkusila Františkovi zavolat. Telefon byl nedostupný. To nebylo normální.

Asi v jedenáct dopoledne mi zavolalo neznámé číslo. Mohla bych to citovat slovo od slova:

„Dobrý den, jste paní Alena?“

Hlas na druhé straně mi oznámil, že František leží v nemocnici a je na tom sakra zle. Sice by mne neměli kontaktovat, jelikož jsme nebyli oddáni, ale měl v peněžence mou fotku s mým telefonním číslem a jménem.

František únavou a stresem, aby mi dopřál vše co jsem chtěla, dostal mrtvici a naboural. V době, kdy já byla se svými kamarády a koketovala s nimi, člověk, který mne vytáhl z bahna a stoky ulice, který mi jako první v životě dal lásku a své srdce, bojoval o život. A já byla na mejdanu a dávala drahé dárky, které vlastně platil František.

František svůj boj prohrál 12. října 2014 ve 23:26. Přesně čtrnáct dní po to nehodě.

Byla jsem happy a free a nic moc mne netrápilo. Svým životním postojem a osobní nezodpovědností jsem donutila jediného člověka který mne kdy miloval, aby za mne utratil všechny peníze co měl a pracoval víc než bylo zdrávo. Stálo ho to život.

Proč jsme to všechno sepsala? Nehledám rozhřešení. Jen chci varovat. Varovat mladé holky jako jsem byla já. Ten kdo vám dal své srdce není samozřejmostí. Je to vzácný člověk, ačkoliv se na něj v tuhle chvíli zlobíte kvůli nějaké malichernosti. Držte ho za ruku a nepouštějte ho. I když vás třeba štve, že není doma. On je totiž v práci a to proto, abyste měly kde spát a co jíst. Já jsem klid poprvé zažila s Františkem. A on ho se mnou ztratil. A umřel.

(text: Alena Jermanová)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy