Jméno admirála Horatia Nelsona je asi každému známé. Neohrožený námořní velitel který položil základ britské námořní moci jejíž tradice trvala až do konce druhé světové války. Možná si někdo řekne, že je asi zbytečné tohoto muže připomínat. Ne. Není. V dnešní době neomarxistické kulturní a dějinné revoluce je totiž snaha tohoto námořního velikána pošpinit a vymazat z paměti díky jeho životním názorům a díky tomu, co symbolizuje.

Horatio Nelson se narodil 29. září 1758 v děkanství v Burnham Thorpe, Norfolk, Anglie; šestý z jedenácti dětí reverenda Edmunda Nelsona a jeho manželky Catherine Suckling. Byl pojmenován „Horatio“ po svém kmotrovi Horatiu Walpoleovi, 1. hraběti z Orfordu (1723–1809), prvním bratrancem jeho prababičky Anny Turnerové (1691–1768). Horatio Walpole byl synovcem Roberta Walpolea, 1. hraběte z Orfordu, de facto prvního premiéra Velké Británie. Nelson si po celý život zachoval silnou křesťanskou víru.

Nelson se narodil v poměrně zámožné rodině a do námořnictva vstoupil díky vlivu svého strýce, Maurice Sucklinga, vysokého námořního důstojníka, který byl bratrem jeho matky Catherine.

Přestože mladý Horatio chtěl být nejprve kazatelem po vzoru svého otce, přesto se nakonec stal námořníkem. Jeho kariéra začala dne 1. ledna 1771, když nastoupil na nově zprovozněnou 64 dělovou řadovou loď třetí třídy HMS Raisonnable jako obyčejný námořník a kormidelník pod velením svého strýce, kapitána Maurice Sucklinga. Krátce po nástupu na palubu byl Nelson jmenován námořním kadetem a začal s výcvikem důstojníka. Brzy ve své službě Nelson zjistil, že trpí mořskou nemocí, chronickým problémem, který ho provázel zbytek života.

Hrozící válka se Španělskem však pominula a toto se dotklo i Horatia. Jeho strýc byl pověřen velením strážní loďi HMS Triumph a Nelson byl vyslán, aby sloužil na palubě obchodní lodi Mary Ann firmy Hibbert, Purrier a Horton, aby získal zkušenosti na moři. Odplul z Medway, Kent, 25. července 1771, směřoval na Jamajku a Tobago a do Plymouthu v Anglii se vrátil 7. července 1772. Dvakrát přeplul Atlantik, než se vrátil k válečnému námořnictvu, aby opět sloužil pod svým strýcem jako velitel Sucklingova dlouhého člunu, který převážel muže a depeše mezi lodí a břehem.

Během této služby se Nelson dozvěděl o plánované expedici pod vedením Constantina Phippse, jejímž cílem bylo legendární Severozápadní průplav, o kterém se doufalo, že by mohl vést do Indie: Ten průplav, na který spoléhal už Francis Drake, když se chtěl s kořistí vrátit do Anglie.

Na žádost svého synovce Suckling zařídil, aby se Nelson připojil k expedici jako kormidelník lodi HMS Carcass. Expedice se dostala deset stupňů od severního pólu, ale nemohla najít cestu skrz husté ledové kry. Byla nucena se vrátit. Kapitán Carcassu Lutwidge později začal šířit příběh, že když byla loď uvězněna v ledu, Nelson se pokoušel ulovit ledního medvěda, než mu byl přikázán návrat na loď. Později, v roce 1809, Lutwidge tvrdil, že Nelson a jeho společník pronásledovali medvěda a když byli dotázáni, proč, odpověděl: „Chtěl jsem, pane, získat kůži pro mého otce.“

Po návratu expedice do Británie v září 1773 se Nelson krátce vrátil na Triumph. Suckling pak zařídil jeho převelení na HMS Seahorse; jednu ze dvou lodí, které měly odplout do Východní Indie.

Na této lodi mladý kadet odplul do Východní Indie 19. listopadu 1773 a dorazil do britské enklávy v Madrásu 25. května 1774. Nelson na Seahorsu strávil zbytek roku plavbou u pobřeží a doprovázením obchodních lodí. S vypuknutím První anglo-maráthské války britské loďstvo podporovalo Východoindickou společnost a Seahorse byl vyslán, aby převezl náklad peněz společnosti do Bombaje. 19. února zaútočily dva ketche Hydera Aliho na Seahorse, který je po krátkém dělostřeleckém souboji odrazil. To byla Nelsonova první zkušenost se skutečnou bitvou. Nelson strávil zbytek roku doprovázením konvojů, během kterých dále rozvíjel své navigační a lodní dovednosti. Na počátku roku 1776 onemocněl malárií a vážně onemocněl. Byl propuštěn ze Seahorse 14. března a vrátil se do Anglie na palubě HMS Dolphin. Nelson strávil šestiměsíční plavbu zotavováním a téměř se zotavil do doby, kdy dorazil do Británie v září. Jeho strýc Suckling, byl v roce 1775 jmenován inspektorem námořnictva a využil svůj vliv k dalšímu Nelsonovu povýšení. Nelson byl jmenován zastupujícím poručíkem na palubě HMS Worcester, která se chystala odplout do Gibraltaru.

Worcester pod velením kapitána Marka Robinsona odplula jako doprovod konvoje 3. prosince a do Británie se vrátila s dalším konvojem v dubnu 1777. Nelson pak cestoval do Londýna, aby 9. dubna absolvoval zkoušku poručíka; jeho zkoušející komisi tvořili kapitáni John Campbell, Abraham North a jeho strýc Suckling. Nelson zkoušku úspěšně absolvoval a následující den obdržel svůj důstojnický patent a jmenování na HMS Lowestoffe, která se chystala odplout na Jamajku pod velením kapitána Williama Lockera. Nějakou dobu pak sloužila v Karibiku.

Tam Nelsona zastihla Americká válka za nezávislost. Lowestoffe zajala několik lodí povstalců , z nichž jedna byla přijata do námořní služby jako Little Lucy. Nelson požádal aby mu bylo dáno velení nad touto lodí.

Kromě toho, že získal první skutečnou zkušenost s velením lodi, dalo mu to také příležitost věnovat se svému koníčku – vědě. Během své první plavby na Little Lucy vedl Nelson expedici na Caicoské ostrovy, kde podrobně sledoval zdejší přírodu a objevil i ptáka—nyní se věří, že to byl bělokrký kolibřík.

Kapitán Locker, ohromený Nelsonovými schopnostmi, ho doporučil novému námořnímu veliteli na Jamajce, siru Peteru Parkerovi. Parker následně přijal Nelsona na svou vlajkovou loď, HMS Bristol. Vstup Francie do války na straně Američanů znamenal další cíle pro Parkerovu flotilu. Koncem roku 1778 zajala mnoho francouzských obchodních lodí, což Nelsonovi přineslo odhadem 400 liber (což odpovídá 54 200 librám v roce 2021) na odměnách. Parker ho následně 8. prosince jmenoval do hodnosti master and commander brigy HMS Badger

Nelson na své nové lodi většinu roku 1779 strávili plavbou u středoamerického pobřeží, sahající až k britským osadám v Britském Hondurasu (nyní Belize) a Nikaragui, kde ale bez většího úspěchu slídil po nepřátelských lodích. Po návratu do Port Royal se dozvěděl, že ho Parker povýšil na kapitána k 11. červnu a zamýšlel mu dát jiné velení. Nelson předal Badger Cuthbertu Collingwoodovi, zatímco čekal na příjezd své nové lodi: 28dělové fregaty HMS Hinchinbrook, Zatímco Nelson čekal, dorazila k Parkerovi zpráva, že francouzské loďstvo pod velením Charlese Hectora, hraběte d’Estaing, míří k Jamajce. Parker rychle organizoval svou obranu a umístil Nelsona do velení nad pevností Charles, která kryla přístupy do Kingstonu.

pokračování příště.

(redakce)

foto: internet