Hra na kdyby je velice známá. Jak by to asi dopadlo, kdyby se
věci udály jinak. Jaké by byly důsledky… Toto napadlo asi
mnohého člověka.
V záležitostech II. světové války se tato hra hraje velice
často. Jak by to dopadlo, kdyby se Československo bránilo, jak by
to dopadlo, kdyby Sovětský svaz zaútočil na Německo, nebo kdyby
se západní Spojenci na počátku války nezastavili a postupovali do nitra Německa,
zatímco ty nejlepší německé jednotky byly v Polsku…
Bitvy a války většinou vyhrávají vojáci svými zbraněmi a statečností, ale často i
politici jediným škrtem pera. Jak to souvisí s naším kdyby?
Jednoduše. Kdo vlastně Spojencům vyhrál válku nad Německem? Kde
bylo stěžejní bojiště a co na něm bylo důležité? Vše
souvisí se vším.
Německo šlo do války s jedním obrovským nedostatkem. Byl to
handicap, který se mu nakonec ke konci války vymstil. Německu
chybělo palivo. Nemělo ropu a tak se benzín vyráběl z uhlí.
Část zásob paliva se spotřebovala při západním taženi a
rozdrcení Francie. Proto se Němci zaměřili v následném
východním a africkém tažení na naftová pole britského
Středního východu a sovětského Kavkazu, jejichž dobytí by
znamenalo zásoby kýžené ropy. Bez ní se válka s masivním
nasazením vojsk nedala vést dlouho.
V SSSR v cestě k ropě stálo město Stalingrad, jehož dobytí
bylo důležitější než dobytí Moskvy. To Němcům nakonec zlomilo
vaz, jelikož zde se rozhodl osud východního tažení. Ale nestalo
by se tak, kdyby se podařilo spojeným vojskům Itálie a Německa
dobýt Egypt, což by otevřelo cestu k britským zásobám ropy v
Iráku a na Arabském poloostrově. Kdyby.
Po pádu Francie v červnu 1940 Hermann Göring radil Adolfu
Hitlerovi, aby obsadil Španělsko a severní Afriku, než aby napadl
Spojené království. Již v červnu 1940, před podpisem příměří
s Francií, se generál Heinz Guderian také zasazoval o převzetí
strategicky důležité britské námořní základny Gibraltaru.
Guderian dokonce naléhal na Hitlera, aby odložil příměří, aby
mohl táhnout přes Španělsko se dvěma tankovými divizemi, dobýt
Gibraltar a poté zaútočit na francouzskou severní Afriku. Generál
Alfred Jodl, šéf operací Oberkommando der Wehrmacht (OKW),
představil Hitlerovi plán na odříznutí Velké Británie od
jejích kolonií v Africe a Asii napadením a obsazením Španělska,
Gibraltaru, severní Afriky a Suezského průplavu namísto invaze na
britské ostrovy.
Italové kteří zaútočili na Egyptě, však neuspěli a tak se
na scéně objevil Afrikacorps. Německý sbor, který měl právě
otevřít cestu na Střední východ a spojit se s německou armádou
která se zase měla probít přes Kavkaz a zmocnit ruských
naftových polí. Takový byl plán, který, kdyby uspěl, by
znamenal vlastně konec války. Německo by se zmocnila Arabského
poloostrova, jehož muslimské obyvatelstvo bylo nacismu nakloněné.
Zde by Kriegsmarine získala řadu základen pro své ponorky. Ty by
pak operovaly v Indickém oceánu proti tamním námořním silám
Britského společenství které zásobovaly nejprve vojska v Africe
a později, po Japonském útoku i armádu v Indii v jejím boji v
Barmě. Navíc by pak německé síly navázaly styk s Japonci.
Úspěch tohoto plánu spočíval na porážce Britů v Africe a
Středomoří. Pokud by se podařilo zamezit zásobování sil
Spojeného království v této oblasti, byla by porážka Spojenců
nevyhnutelná.
Dne 12. července 1940 zřídila OKW zvláštní skupinu pro
nezbytné plánování. 22. července odcestoval admirál Wilhelm
Canaris, šéf Abwehru a uznávaný odborník na Španělsko, s
několika dalšími německými důstojníky do Madridu, kde měli
jednat se španělským vládcem generálem Franciscem Francem a
generálem Juanem Vigónem, španělským ministrem války. Poté
Němci odjeli do Algeciras, kde zůstali několik dní, aby znovu
prozkoumali přístupy k Gibraltaru. Admirál Canaris však v té
době již nebyl Hitlerovým stoupencem. Naopak. Po tom co byl
svědkem válečných zločinů při taženi do Polska se zapojil se
do protinacistického odboje a podrýval německé válečné úsilí.
Pozice sil Osy byla díky území Itálie, její kolonie Líbie
a řeckých ostrovů Dodekanes ve Středomoří velice silná.
Britové zde měli jen dvě malé, ale velice důležité základny.
Maltu a Gibraltar. Malta stála v cestě zásobování sil Osy v
severní Africe a chránila britské logistické trasy ve středním
Středomoří. Gibraltar zase ovládal vstup do Středozemního moře
z Atlantiku. Jediném místě, kudy mohly německé válečné lodi
vplout do regionu. Německá delegace ale neuspěla. A to hlavně
díky tomu, že Canaris přemlouval Franca, aby do války
nevstupoval. Německé velení bylo jasné, že dokud Britové budou
držet Gibraltar, nic se nezmění. Do severní Afriky budou dále
proudit zdroje a posily.
Proto Adolf Hitler začal naléhat na Španělsko, aby buď
provedlo samo útok na tuto britskou kolonii, nebo aby umožnilo
Německu ji samo obsadit. Němci nebyli schopni sestavit dostatečné
námořní sily k uskutečnění takové operace. Hitler se po
několika námořních porážkách již obával nasadit velké
hladinové lodě proti Home Fleet a ponorky nebyly schopné dopravit
síly potřebné k takovému útoku. Proto se 23. října 1940 sešli
Ramón Serrano Súñer, Francisco Franco, Adolf Hitler a Joachim von
Ribbentrop na železniční stanici Hendaye v okupované Francii,
aby diskutovali o zapojení Španělska do válečného úsilí Osy.
Španělsko bylo ale hospodářsky vyčerpané ještě z občanské
války, navíc v předchozích schůzkách admirál Canaris Franca
varoval, že v případě jeho vstupu do války by bylo španělské
území ohrožené britským útokem. Proto Franco nebyl německým
námluvám nakloněný. Podmínil svou účast ve válce úspěšným
německým dobytím britských ostrovů. Přesto již o měsíc
později podepsal Hitler směrnici č. 18. Tak vznikl plán operace
Felix. Podle něj měla německá armáda překročit Pyreneje a
zaujmout pozice v nástupním prostoru v jižním Španělsku.
Nacistický diktátor při plánování předpokládal, že jeho
italští spojenci obnoví postup směrem k Suezu, zatímco Luftwaffe
ve spolupráci s italským námořnictvem izoluje a posléze dobude
ostrov Malta. Tím by Britové přišli o své klíčové pozice ve
Středomoří a tím by skončilo zásobování jejich vojsk na
Blízkém a Středním východě. Jejich následné vyčerpání a
porážka by byla již jen otázka času. Díky spolupráci s
Mohamedem Amínem al-Husajním který byl Velkým Jeruzalémským
Muftím a kterého pojila s Adollfem Hitlerem nenávist vůči Židům
( roku 1937 po návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v
Palestině Velký Mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem,
přičemž požádal Třetí říši, aby se postavila proti
vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do
Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho
požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a
Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní
protižidovské operace. Mimochodem, tento islámský vůdce
organizoval nábor do jednotek SS mezi arabským obyvatelstvem a
podílel se i na tvorbě Norimberských zákonů, za což dostal od
Heinricha Himmlera hodnost SS – Gruppenführer).
Německé vojenské velení nebylo díky Canarisovo působení
operaci Felix příliš nakloněno. Šéf Abwehru dokonce označil
dobytí Gibraltaru jako nereálné za použití vyčleněných sil.
Proto vrchní velení preferovalo invazi do Anglie, zatímco velení
námořnictva bylo zastáncem útoku na britské základny ve
Středomoří, který admirálům připadal snažší.
Dobytím Gibraltaru by v případě provedení operace Felix by
válka by byla vlastně rozhodnuta. S britskou ztrátou této pozice
by se wehrmachtu s Italy skutečně povedlo dobýt Střední východ,
jelikož Amín Al – Husajní již připravoval půdu pro proněmecký
puč v Iráku, ke kterému nakonec i došlo za podpory Luftwaffe a
německých agentů.
Franco zvedl ale své požadavky vůči Německu. Požadoval
velkou vojenskou a hospodářskou pomoc při svém vstupu do války.
Navíc vyjádřil pochybnost o možnosti Německého vítězství
proti Britům vzhledem k jejich rozsáhlé říši. Armáda i
obrovské britské námořnictvo by ustoupilo do Kanady a pokračovalo
v boji. Hitler se nakonec urazil a z jednání odjel. Francovo
požadavky se staly pro Hitlera přemrštěné a nesplnitelné. K
samotné dohodě tedy nakonec nedošlo. Přesto němečtí vojenští
vůdci pokračovali v přípravě rozsáhlé operace proti
Gibraltaru. Plán operace Felix požadoval aby dva německé
armádní sbory vstoupili do Španělska přes Pyreneje. Jeden sbor,
pod velením generála Ludwiga Küblera, měl překročit Španělsko
a napadnout Gibraltar, zatímco druhý, jehož velel se ujal generál
Rudolf Schmidt, měl zabezpečit jeho boky. Letecká podpora by
vyžadovala jednu stíhací a dvě bombardovací perutě. Celkovým
velením Felixe měl být pověřen polní maršál Walther von
Reichenau. Plán také upravil obsazení španělských držav v
severní Africe: Španělské Maroko, Río de Oro a Kanárské
ostrovy, jejichž přístavy by pak mohly být použity jako základny
pro německé ponorky
Vše souvisí se vším. Němci nakonec Gibraltar nedobyli, takže
zásobování vojsk Britského společenství mohlo pokračovat, což
nakonec vedlo i k porážce Osy v severní Africe. Britové potlačili
puč v Iráku a spolu se sovětskými vojsky obsadili Irán, který
byl dalším arabským státem, co se pod působením Al- Husajního
přiklonil k nacistům.
Němci se sice svých plánů nevzdali, ale ropných polí, jak
britských tak sovětských, se jim zmocnit nepodařilo. Rumunská
ropa nestačila pokrýt celkovou spotřebu válečné mašinérie.
Dá se tedy říci, že úspěch Němců a Italů ve druhé
světové válce na tichou radu admirála Wilhlema Canarise škrtl
svým perem Francesco Franco
Celou válku tedy zřejmě rozhodla jedna neuskutečněná bitva o
malý kousek země na jihu Španělska. A také obrana Malty. Ať se
to komu líbí či ne, s pádem těchto pozic, by obránci
Stalingradu krváceli zbytečně.
S pádem britské moci na Středním východě, by se tamní
arabské státy pevně přimkly k Ose. Je velice pravděpodobné, že
by pak nevznikly jen dvě muslimské divize SS. A zatím co by
sovětská vojska bránila přístupy na Kavkaz a Stalingrad, za
jejich zády by přes Vichistickou Sýrii, proněmecký Irák a Irán
se valily okolo Kaspického moře do sovětského Ázerbajdžánu a
Gruzie vojska Němců, Italů a jejich muslimských spojenců.
K tomu naštěstí nedošlo a velkou možná dokonce zásadní
úlohu v celé věci sehrál admirál Canaris, který byl ke konci
války popraven v koncentračním táboře Flossenbürg.
(redakce)
foto: mapy.cz
