Mezi místa s nejděsivějšími pověstmi patří hrad Houska. Tento, dnes již zámek, stojí v oblasti Máchova kraje. Pokud se odhodláte k jeho návštěvě, mějte se na pozoru. Ne proto, že by byl hrad ošklivý, nebo že by průvodci či kastelán byli zlí. Nic z toho. Na pozoru ať se mají vnímaví lidé, jelikož tento hrad ukrývá děsivé tajemství. Už jen situování hradu je zvláštní. Nevypadá to, jako by jeho hradby měly bránit obránce a obyvatele před vnějším světem, ale spíše vnější svět před čímsi uvnitř hradu. Čeho se lidé tehdy tak báli? Různých zjevení, či jiných strašidel je popsáno všude tolik, že to nakonec můžeme brát jako zcela přirozenou součást světa a zjevení nějakého ducha by už nemělo někoho vyvést z míry. Je to nejenom dnes, ale bylo to i tehdy. Tak co lidi tak děsilo?

„Je to to nejděsivější místo, kde jsem byla,“ říká paní Markéta Ivancová z Prahy. Říká že ji podobná místa lákají, ale že to, co tady nezažila nikde.

„Ta děsivost není o vzhledu. Každý si představuje že něco, co je děsivé, musí být i na pohled odpudivé. Ale není to tak. I krásná tvář vás muže k smrti vystrašit. A já jsem na Housce měla zážitek, který mi nahání husí kůži i po měsících.“ Markéta popsala jak na hrad přijela i s manželem, který se těmto věcem smál. Byl kovaný materialista a v duchovno nevěřil. Výlet na Housku si prý musela doslova vynutit.

„Původně mne prohlídka zklamala. Očekávala jsem opravdu gotický hrad a ne tento zámeček s prvky továrnického sídla z první republiky. Ale jak jsme vešli do kaple, tak jsem to ucítila. Strach. Nevím z čeho, ale ten pocit byl pořád silnější. Zadívala jsem se na strop. Najednou jsem se ale dívala do obličeje nějaké ženy. Vznášela se nade mnou, měla mrtvolné oči a zuby měla vyceněné. Jakoby mne chtěla kousnout. Vyděšeně jsem se podívala na mého muže. A on se díval stejným směrem a jeho posměšný výraz byl ta tam. Jak jsem pak zjistila, on ji viděl také. Nevím kdo to byl. Neznala jsem ji, ale bojím se. Oba jsme viděli něco, co je lidským očím normálně skryté.“ Od té doby se paní Markétě manžel už neposmívá. Je mu jasné, že nešlo o halucinaci.

Podle některých zdrojů, je na Housce jeden ze vchodů do pekla. Do místa věčného zatracení, místa zdroje všech hrůz a démonů.

Původně do tohoto vchodu, který se měl nacházet ve skalní puklině, spustili na zkoušku trestance. Ten to sice fyzicky přežil, ale ne psychicky. Když jej vytáhli, zjistili že se stala nějaká změna. Spustili mladíka a vytáhli bělovlasého starce. Přesto to byl on. Co se tam stalo? Co ten nešťastník viděl a prožil?

Asi nejznámější svědectví je od českého klasika Karla Hynka Máchy, který daný kraj obdivovala a miloval. Ten o svém prožitku na tomto místě napsal dopis svému příteli Eduardovi, z něhož si dovolíme citovat:

Milý Eduarde, … nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu – kdo ví, kdy je zas zhlídnu!

Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jedni praví, že ji sám d’ábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustil kdys zločince – Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci – táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju – podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal – závanem z hlubin louč zhasla.

Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla…

Když jsem k sobě přišel – Eduarde – já byl v pekle – nebo v zimničních snách.

Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.

Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.

Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty neštastníky. Eduarde, já myslel, že zešílím – ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct – zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.

Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář – pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle… “ Zavrtěla hlavou – já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval. Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý… “ Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly – na nich skutečné peklo horoucí.

Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly. Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy – kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své…! Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu… Hrůza… Eduarde, kéž bych směl zapomenout!

„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?“ táži se vyjeven – člověk je slabé zvíře. „V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků: „Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. „Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele – zmizela mi.

Já jí nevěřil, Eduarde – budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bloudil jsem mezi domy – útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky… Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny – smetí kolem…!

Já to místo poznal, Eduarde – poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází…

Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré – toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila – víc nevím. Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen hrozné tušení! Pište mi Eduarde – pište, co nejdřívěji!

Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.

Co se pisateli dopisu vlastně stalo, je dodnes otázka. Co vlastně viděl? Bylo to peklo, nebo jen svět, ve kterém dnes žijeme, popsaný očima člověka, který naší techniku neznal, jak vykládají někteří badatelé?

Je fakt, že vstup do pekla je dnes zasypán a zazděn a je nad ním umístěn oltář původní kaple. Ze svědectví ale vyplývá, že kostel neměl moc k tomu, aby vchod uzamkl. Je peklo tak silné, nebo to prostě nebyl vchod do pekla, ale jen průchod do jiného času?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy