Listopad roku 1577 nebyl zrovna vlídný jak je na jihozápadní anglické pobřeží příznačné. Přesto se v tuto dobu v přístavu Plymouth chystalo pět lodí na velkolepou a přitom utajovanou výpravu s požehnáním samotné královny Elizabeth I.
Výpravě do španělských moří Jižní Ameriky velel tehdy již slovutný mořeplavec a korzár ve službách anglické koruny Francis Drake.
Samotné přípravy na cestu byly sice pečlivé, ale probíhaly ve spěchu. Drake věděl proč spěchá. Královna byla ve svých rozhodnutích vrtkavá jako dubnové počasí. Záleželo na tom, který rádce na ni zrovna zapůsobil. A u dvora nebyli jen páni nekatolického vyznání. Ve státní radě byli i lidé, kteří potají přáli Filipovi II. Habsburskému a rádi by jej viděli na anglickém trůně.
Přestože byl Drake v časové tísni a obával se příjezdu královského posla, který by mohl přivézt také zamítnutí celé výpravy, jako se sto stalo kapitánu Richardu Greenvillovi o tři roky dříve (Greenville dostal svolení k vystrojení flotily na objevnou cestu do jižních polárních oblastí s cílem najít Terra Australis, kterou dnes známe jako Antarktidu. Z obavy před reakcí Španělska na přítomnost anglických lodí u břehů Jižní Ameriky královna svůj předchozí souhlas těsně před vyplutím odvolala.)
Přes všechny námořní kvality byl Drake poněkud marnivý, a tak se z nepochopitelných důvodu kromě potřebných vědeckých a navigačních přístrojů, glóbů a map do prostor jeho kajuty na galeoně Pelican (později přejmenovanou na Golden Hind) stěhoval jeho drahý a luxusní nábytek, služebnictvo a dokonce i osobní hudební kapela. Navíc na lodích bylo ubytováno i deset protekčních pánů gentlemanů, příslušníků aristokratických rodů. Ani ti samozřejmě nestrádali ohledně pohodlí. Je až s podivem kam se všechny tyto pro plavbu naprosté zbytečnosti vešly, jelikož Pelican byla celkem malá loď o výtlaku do 300 tun a délce asi 27 metrů. Další čtyři lodi Drakeovy flotily byly ještě menší.
Možná i díky počasí, které změnilo cesty na bažiny se žádný posel nedostavil, a tak, přestože v příznivý vítr v této době žádný zkušený námořník nedoufal se takový vítr objevil. 15 listopadu tedy začal velkolepý podnik, který vyústil v druhou plavbu kolem světa.
Výprava nezačala dobře. Lodi hned na počátku zastihla silná bouře, která flotilu zahnala do přístavu Falmouth. Bouře však toto bezpečné přístaviště změnila ve vroucí kotel a tak se Drake nakonec musel se svou flotilou vrátit do Plymouthu k opravám lodí.
Drake se proslavil již jako mladý muž, když se účastnil pirátských a později korzárských výprav svého předchůdce a učitele kapitána Johna Hawkinse. Při jedné z těchto výprav do Karibského moře se už jako kapitán malé galeony dokázal probít z obklíčení daleko větších a silnějších španělských lodí. Skoro beze ztrát a navíc i s velkou kořistí se tak vrátil do Anglie. Ve svých třiceti letech už velel vlastní výpravě do Panamy, kde Španělé přes panamskou šíji převáželi karavany se stříbrem a zlatem ze svých dolů v Peru a Chile do přístavu Porto Bello. Drake jednu z těchto karavan přepadl a ukořistil její náklad. Tento čin, a hlavně objem kořisti kterou dovezl, mu po návratu do Anglie vysloužil přízeň královny. Ovšem i závist některých pánů.
Drake spěchal na provedení oprav svých lodí. Hnala ho nejen touha po tom být z dosahu královské moci, ale také náboženské zapálení pro protestantskou věc a nenávist ke Španělům. Nelze se divit. Španělské úřady považovaly Angličany za odpadlíky od víry a tak, když se jim nějaký dostal do pod jakoukoliv záminkou do rukou, počínali si stejně jako dnes bojovníci Islámského státu. Španělská inkvizice fungovala de facto jako tajná policie, jelikož ji měl v rukou král a nikoliv Římská kurie. Těmito způsoby si Španělé anglickou lásku zrovna nevypěstovali.
Jakmile byly opravy dokončeny, flotila 13. prosince opět vyplula na moře. Drake nejprve zamířil na jih k západnímu pobřeží Afriky. Už zde se podařil první úlovek v podobě čtyř menších španělských lodí. Kořist však nebyla valná a výprava plula dál ke Kapverdským ostrovům. Zde nejen doplnil zásoby před dlouhou plavbou přes Atlantik k brazilským břehům, ale přepadl dvě portugalské lodi, z nichž jednu zařadil do své flotily. Na její palubě zajal jistého Nuňa da Silvu, který byl lodivodem a znal moře u brazilských břehů.
Plavba k břehům portugalské části Ameriky trvala šedesát tři dní. V posádce se začal objevovat strach z plavby Magellanovým průlivem. Námořníci věděli, že v těchto oblastech bouře zuří tak často, že je celkem nepravděpodobné, že by zastihli lepší počasí. Navíc se při plavbě dostavily stejné problémy jako měl i Fernando Magellan. Drake nebyl urozeného původu. Pocházel z početné chudé rodiny a bohatství a uznání se domohl vlastní pílí, odvahou a dalšími schopnostmi. Jenže přítomní páni gentlemani jeho velení snášeli špatně. Navíc svým arogantním chováním vůči námořníkům způsobovali řadu konfliktů, které rozleptávaly morálku posádek. Došlo to tak daleko, že páni šlechtici, přestože o moři nevěděli vůbec nic, požadovali podíl na vedení výpravy, či dokonce jeho úplné převzetí. Tato potichu bublající vzpoura vyvřela naplno v zátoce Sv. Juliána. Přesně na místě, kde se vzbouřili španělští kapitáni proti Magellanovi. Vůdce pánů gentlemanů lord Thomas Doughty se již během cesty Drakeovi posmíval, že bez jeho přímluvy by neplul ani po Temži na rybářské bárce a že výsledek cesty nebude odvislý od množství kořisti, ale na referencích, které on podá svým přátelům ve státní radě. V čemž měl nejspíše pravdu a Drake si toto uvědomoval. Proto zprvu proti Doughtymu nijak brutálně nezakročil, jen mu udělil domácí vězení na jedné z lodí flotily. Ovšem intriky zašly daleko. Gentlemani nakonec naplánovali admirálovu vraždu, aby se sami zmocnili vedení lodí. Co vedlo aristokratické mladíky k takovým věcem? Proč odmítli slávu a podíl na kořisti a chtěli odplout zpět do Anglie, kde by riskovali posměch za zbabělost? Nebo měl lord Doughty jiné instrukce? Každopádně první větší střet proběhl již dříve, kdy byl Doughty obviněn z rozkrádání kořisti ze španělských lodí. Lord se skutečně Drakeovi přiznal, že kořist prohledával. Co ho k tomu vedlo? Možná to celé souvisí s korespondencí Drakea a mága a alchymisty doktora Johna Dee kterou ti dva vedli ještě než Drake na svou výpravu vyplul.
Vraťme se k událostem, které se udály o pár dní dříve. Jedna z poměrně častých bouří vyskytujících se u břehů Brazílie rozehnala Drakeovu flotilu Dvě větší lodě, Pelikán a Alžběta, se držely u sebe, a stejně tak Chryzantéma a Kryštof. Marie se ztratila a také po Labuti nebylo nikde vidu ani slechu. Dne 14. května objevil Chryzantéma na 47° 45′ neobyčejně příhodné kotviště. Bylo vpravdě tak ideální, že jej její kapitán nazval přístavem Splněných přání a spustil v něm kotvy. Z této základny pak Chryzantéma a Kryštof vyrážely, aby pátraly po ostatních lodích. Bylo to pro všechny velké překvapení, když první loď, kterou 16. května našly, byla Labuť a jejímu kapitánovi Chesterovi se nesmírně ulevilo; konečně mohl zakotvit v chráněných vodách přístavu Splněných přání, povolit, aby si jeho lidé vyšli na břeh, a podělit se o starosti s kolegy na ostatních lodích.
Přístav Splněných přání! Sotva kdy které kotviště dostalo příhodnější jméno. Okolí bylo divoké a skalnaté, ale tekla tu pitná voda a ve velkém množství se zde vyskytovali tuleni a ptáci. Do tří dnů se celá flotila shromáždila a mužstvo se plně věnovalo opatřování zásob a stavu lodí, které nutně potřebovaly některé opravy. Dvě lodi museli vytáhnout na břeh a položit na bok, aby mohli štěrbiny v poškozených trupech ucpat konopím a smolou. Nešťastná Labuť tu dokonala svou plavbu. Drake si už zoufal z věčného zdržování způsobovaného sháněním všech lodí dohromady, a tak se rozhodl, že flotilu zmenší. Loď na které byl od posledního konfliktu vězněný lord Doughty – Labuť byla odstrojena, zásoby a posádka rozděleny na ostatní lodě a pak byla spálena. Mezi tím ovšem Drake udělal věc, která nakonec možná posloužila Doughtymu, aby zosnoval vzpouru proti němu. V Přístavu splněných přání cosi ukryl. Cosi co nemělo být součástí kořisti, cosi v čem se neměli přehrabovat královští úředníci. Co to ale bylo? Vyvstává opět otázka, zda to nebylo předmětem korespondence mezi tímto korzárem a věhlasným učencem.
Nicméně, flotila opět vyplula a když vyšlo najevo, co lord Doughty zamýšlel, Drake zasáhl a nechal Doughtyho zatknout. V další zastávce přístavu Sv. Juliána byl uspořádán soud. Doughty se ke všemu doznal. Drakeovi bylo jasné, že Doughty měl celou dobu za úkol výpravu zmařit, jak si přáli někteří členové Státní rady. Uvědomil si rozsah spiknutí, i jeho připravenost a podhoubí, které skutečně mohlo výpravu zcela zničit.
Lord Thomas Doughty na základě důkazů a svého doznání byl odsouzen k smrti a sťat. Jeho poslední přání bylo poobědvat s Drakem. O čem si při tom povídali nikdo neví, ale údajně mu Doughty prozradil rozsah spiknutí a to nejen v posádce, ale i u dvora.
K Magellanovu průlivu doplula výprava 20. srpna 1578. Díky počasí, poškození některých lodí a úmrtí členů posádek bylo nutno zredukovat flotilu, která čítala již jen čtyři lodě, včetně té portugalské, zajaté u Kapverd. Ta byla tedy vyložena a potopena. Drake uspořádal slavnost na počest královny a svou vlajkovou loď přejmenoval na Golden Hind. Je dost možné, že tak učinil z důvodů utajení, jelikož o jeho osobu byl ve Španělsku veliký zájem a Doughty mu zřejmě prozradil, že Španělé jsou o výpravě informováni. Ovšem existuje i jiná verze pozadí celé vzpoury, která vzbuzuje otázku. Doughty prý věděl o Drakeově korespondenci a vyčetl mu, že před královnou něco ukryl. Jenže co?
Plavba Magellanovo úžinou trvala flotile šestnáct dní. Dva týdny proplétání mezi útesy, ostrůvky. Za nocí na okolních březích plápolaly ohně Patagonců, kteří dávali najevo své nepřátelství. To vše nahánělo strach do srdcí anglických námořníků. Přesto se žádný z nich nevzbouřil. Po šestnácti dnech se před příděmi lodí rozevřely nesmírné vody Tichého oceánu. Ten však svému jménu čest nedělal a přivítal Angličany bouří, která lodě zanesla daleko na jih směrem k mysu Horn. Během bouře se jedna z lodí potopila i s celou posádkou a posléze druhá z lodí doprovázející Golden Hind dezertovala a vyplula zpět do Anglie.
Drake zůstal sám s jedinou lodí na druhé straně zeměkoule uprostřed bouře. Byl v prakticky bezvýchodné situaci, jen jeho pevná vůle dávala posádce naději. Bouře ale nakonec polevila a Drakeova loď zakotvila u jednoho z ostrovů. Posádka vyobchodovala s domorodci čerstvé potraviny a našla i výbornou pitnou vodu. Došlo však i ke konfliktu. Při nabírání vody byli námořníci přepadeni houfem domorodců, kteří své hosty zasypali deštěm šípů. Dva námořníci padli zasaženi. Po tomto incidentu Drake vyplul a zamířil k severu do teplejších končin. Přitom učinil jeden ze zeměpisných objevů a to, že Ohňová země je jen skupina ostrovů a nikoliv součást Terra Australis, jak se tehdejší zeměpisci domnívali. Na Drakeovu počest se úžina mezi Ohňovou zemí a Antarktidou jmenuje Drakeův průliv.
Plavba na sever byla již podstatně veselejší. Loď byla zásobena čerstvým jídlem a vodou a před přídí čekali nic netušící Španělé, kteří se ve svých koloniích na břehu tichého oceánu cítili bezpečně. Nedozírné vodní pustiny Pacifiku je chránily proti Čínským pirátům, smlouva z Tordesailles zajišťovala klid od Portugalců a plavba Magellanovo úžinou se v té době rovnala téměř sebevraždě, takže španělské úřady čekalo velmi nemilé překvapení. Ale o tom až příště.
(redakce)
foto: Internet, archiv autora