Napsala v úvodu svého dopisu naše čtenářka. Tento příběh nás zaujal, takže jej uvádíme v nezměněné podobě.

Jako každý rok před Vánocemi se schází naše třída ze základní školy. Letos jsem tam zavítala i já. Sešlost byla jak si ji pamatuji, to znamená třídní esa a pak pár nanynek. Jenže letos to bylo jiné.

Náš třídní „šéf“ David řekl:

„Víte že Vondrák je mrtvej?“

Do mne jako když uhodí. Pavel Vondrák byl náš spolužák. No, vlastně… Ano chodil s nám i do třídy, ale nikdy k nám nezapadl. Byl totiž jiný. Nehrál si s námi, stranil se nás. Ani se mu ale nedivím.

David začal na Pavlika vzpomínat, ale po svém.
„Pamatujete jak jsme mu nachcali do tašky s učebnicemi?“ Výbuch smíchu z mnoha hrdel. „Musel ty knížky platit.“ Další výbuch smíchu. Padaly ještě další podobné vzpomínky doprovázené veselím.

„A jak umřel,“ zeptala jsem se.

David jen mávl rukou.

„Co jsem slyšel, tak spáchal sebevraždu. Byl to debil. Říkal jsem to vždycky.“

Ano, Pavel Vondrák byl jiný. Přišel k nám v páté třídě a už měl pověst problémového žáka. Vždy, když mu někdo nadával tak stál a díval se do země. Učitele tím doslova vytáčel. Na posměšky nevěděl jak reagovat a když to přesáhlo určitou mez, tak vybouchl. A to se každému líbilo. Skoro každý den byl bit. Bili ho všichni. Kluci i holky. Učitelky to neřešily, maximálně tak, že jeho káraly a trestaly. Přece nebudou postihovat celou třídu a on byl stejně problémový. A hloupý a nepraktický. Ani neuměl kopnout do míče. Jenže on zas tak hloupý nebyl. O kamenech věděl snad všechno a kdyby jen o nich. Vždycky o nich říkal, že nejsou zlý. Že kameny nikomu neubližují. Navíc znal horotvorné procesy a snad všechno o geologii. Také pan učitel Horák, co nás v osmé třídě měl na přírodopis Pavla miloval. Říkal mu, že jeho znalosti jsou fenomenální a na univerzitní úrovni. A to mu bylo čtrnáct. Jediné co mu opravdu nešlo byla matematika. A to rozhodlo. Co na tom, že byl borec v chemii, v přírodopise, zeměpise? To nikoho nezajímalo. Na střední školu se nedostal, jelikož v té matematice plaval a dá se říct, že i kvůli učitelce, která ho s radostí nechala vždy vykoupat. A to i když uměl. Prostě šla dál a dál, dokud ho neznejistěla a to byl vždy jeho konec. Pavel byl tedy vyřazen ze vzdělávacího procesu. Šel na učiliště, které ho nebavilo a pak dělal práci, která ho ubíjela.

Potkali jsme se znovu po mé maturitě. Nějak se to stalo a já s ním začala chodit. Jenže jsem byla hloupá, prostě jsem neuměla jeho povahu vystát. Vše totiž řešil přísně logicky, nechápal mé nálady, nechápal lži, podrazy a podvody okolí. Byl naivní jako dítě a absolutně mu nepřišlo na mysl, že by toho mohl někdo zneužít. A tak jsem se s ním rozešla. Nesl to moc špatně.

Když bylo Pavlovi třicet zemřeli mu rodiče a on zůstal sám. Sám a bez práce. Jakákoliv jeho jistota byla pryč. Jeho znalosti nikdo nedocenil a nestál o ně. Pavel tedy logicky usoudil, že je zbytečný a nepotřebný člověk. To, že neměl maturitu ho vyřadilo odevšad. Vím od své švagrové, která pracuje v muzeu, že se tam hlásil na místo správce sbírky minerálů. Opět narazil na to, že neměl maturitu. Tak na to místo vzali člověka, který ji sice má, ale kamenům nerozumí. To jsem nepochopila ani já. Ptala jsem se ho, proč si ji nedodělá. Podíval se a řekl: „Matematika.“ Ani nechápal, proč ji vlastně musí mít, když ji na spoustě míst kde ji vyžadovali vlastně nepotřeboval. A měl pravdu.

Tak se protloukal životem, nakonec ho přestaly zajímat i ty jeho milované kameny.

Proč o tom všem mluvím? Já mám totiž doma dvanáctiletého syna, který má diagnostikován Aspergerův syndrom. A on svým chováním takřka kopíruje Pavla Vondráka. A já si s hrůzou uvědomuji že jej může potkat stejný osud, pokud se okolo mého chlapečka nakupí stejně zlí a nechápaví lidé jako okolo Pavla.

Pavla mohl potkat naprosto jiný osud. Stačilo jen, abychom na něj nebyli jako děti zlí. Aby mu nikdo neubližoval, jelikož on se neuměl bránit. Zabili jsme ho my. Všichni ti, kdo k němu byli nespravedliví, kdo mu dali najevo, že je nepotřebný, že je k ničemu. Kdyby se nebazírovalo na tom hloupém papíru, který je jen svědectví, že jsem se dokázala něco nabiflovat a druhý den to zase zapomněla, mohl být třeba ještě naživu a být šťastný. Já bych dnes už maturitu neudělala. Ale přesto že o geologii nic nevím, měla bych místo správce sbírek minerálů jisté. A člověk, který dokázal na první pohled poznat každý kámen, maximálně dostal koště do ruky a jednali s ním jako s blbcem.

Člověka s Aspergerovým syndromem má ve svém okolí jistě každý. Prosím, moc prosím, buďme k nim ohleduplní. Oni jsou vlastně skvělí, jen nám přijdou trošku zvláštní. Ale každý z nich něco umí. A umí to tak jako nikdo. To jen my je zabíjíme svým opovržením a bezdůvodnou nenávistí, jelikož oni nerozumí našim křivárnám a lžím. Pavla jsem zabila i já. On nespáchal sebevraždu. To my jsme ho zabili.

(Radka)

Foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy

Pokud se i vám událo v životě, či ve vašem okolí něco, co by měli znát i jiní lidé, neváhejte a pište na adresu redakce.