Známe je z letních dnů. Tvor podobný spíše mimozemskému stroji než živé bytosti. Dokonalý letec a lovec, který se tu vyskytuje stovky milionů let, aniž by na něm evoluce něco změnila. O kom mluvíme? O obyčejné vážce.

Éra gigantů (Karbon, před 300–350 miliony let)

Představit si území dnešního Česka v době karbonu (přibližně před 300 až 350 miliony let) vyžaduje úplnou změnu perspektivy. Naše země tehdy ležela přímo na rovníku v pásmu tropického, velmi vlhkého a teplého klimatu.

Byla to dramatická, neúprosná a neuvěřitelně bujná krajina, ve které se právě zvedala obří pohoří, zemi křižovaly divoké řeky a v propadajících se pánvích vznikaly nekonečné, tmavé močálové pralesy.

Krajina Čech nebyla plochá. Právě v karbonu docházelo k takzvanému variskému (hercynskému) vrásnění – obrovské srážce prakontinentů, která vyzdvihla mohutné pásmové hory (jejich obroušenými kořeny jsou dnes například Krkonoše, Šumava nebo Hrubý Jeseník).

Mezi těmito mladými, ostrými hřebeny se nacházely propadající se vnitrozemské pánve (oblasti dnešního Plzeňska, Kladenska, Trutnovska či Ostravska). Tyto sníženiny byly neustále zalévány srážkami a plněny nánosy štěrku, písku a bahna, které dolů z hor přinášely dravé řeky.

Kdybychom měli tu možnost zažít plavbu po řece času jako chlapci z filmu Cesta do pravěku, překvapilo by nás, že v tehdejším pralese nebyly žádné květy a téměř žádné barvy. Svět byl složen výhradně z odstínů zelené, hnědé a bylo zde šero. Nekvetla tu jediná květina, nerostla tu tráva.

Perm a trias (před 299 – 201,5 miliony let): Naše krajina se změnila v peklo

Pokud bychom se podívali na území dnešního Česka v této době, uviděli bychom naprosto drsnou, nehostinnou a spálenou krajinu, na rozdíl od karbonských vlhkých pralesů. Navíc v oblasti dnešní Sibiře propukla masivní vulkanická činnost, která chrlila do ovzduší miliardy tun CO2 a dalších plynů. Hladina kyslíku v atmosféře dramaticky klesla z karbonských 35 % na historické minimum (kolem 12–15 %). Dýchání bylo pro živočichy extrémně namáhavé.

Krajina u nás byla rudá poušť, štěrkové náplavy a vyschlá dna řek a jezer. Dodnes po této době máme v Česku památku – tzv. červené vrstvy (např. v podkrkonošské pánvi nebo na Broumovsku). Dřívější řeky a větrná eroze ukládaly vrstvy písku bohaté na oxidy železa, což dalo horninám typickou cihlově červenou barvu.

Čas od času se ale i sem dostaly dešťové mraky. Tehdy přišly průtrže mračen, které z polorozpadlých variských hor přinesly dravé proudy bahna a štěrku. Navíc vulkanické plyny reagovaly s vodní párou a na Zemi padaly kyselé deště, které doslova rozleptávaly půdu a ničily zbylou vegetaci. Obří karbonské plavuně a přesličky v tomto vražedném suchu a žáru úplně vyhynuly. Naše území pokrývala jen velmi chudá vegetace. Byly to odolné nahosemenné rostliny pra-jehličnany a cykasy, voltziales (předchůdci dnešních borovic a cypřišů) s malými, kožovitými lístky, které bránily odparu vody a v oázách kolem vysychajících řek přežívaly drobné, suchomilné přesličky.

Pro vážky to byla jedna z nejkritičtějších zkoušek v historii. Obří druhy jako Meganeura nebyly schopné v prostředí s nízkým obsahem kyslíku a vysychajícími vodními plochami přežít a definitivně zmizely. Přežily jen menší, přizpůsobivější linie. Jejich larvy dokázaly přežívat v dočasných tůních nebo v bahně vysychajících řek. Postupně se zmenšovaly a přizpůsobovaly vyšším teplotám a menšímu množství kyslíku. Právě na přelomu permu a triasu se formovaly vážky, které známe dnes.

Jura a křída (Před 201–66 miliony let): Teplé moře, korálové útesy a zelené ostrovy

V juře se superkontinent Pangea začal trhat a do střední Evropy se přelilo teplé, plytké moře Tethys. Území dnešních Čech a Moravy se proměnilo v archipelag – soustavu slunných tropických ostrovů a poloostrovů. Naše krajina připomínala Karibik. Suchá, spálená červená poušť zmizela a místo ní tu bylo teplé a mělké moře s množstvím ostrovů. Český masiv byl velkým ostrovem pokrytým cykasy, jehličnany a přesličkami. Na obloze se už neproháněly velké vážky. Místo nich se tu plachtili pteranodoni a další podobní tvorové.

Ale vážka nezmizela. Přizpůsobila se podmínkám. Vnitrozemské tůně, řeky a estuáry (ústí řek do moře) byly pro larvy vážek naprostým rájem. Voda byla plná života, tepla a živin.

Během posledního období druhohor, kterému říkáme křída, došlo k jedné z největších mořských transgresí (zatopení pevniny) v historii Země. Během svrchní křídy proťal dnešní Čechy od severozápadu k jihovýchodu (od Drážďan přes Prahu, Kolín, Turnov až po Svitavy) mořský průliv – Česká křídová pánev. Střední a jižní Čechy tvořily velký pevninský ostrov (tzv. Český ostrov), Krkonoše a Lužické hory tvořily druhý. Z písků a jílu, které do tohoto moře přinášely řeky z ostrovů, vznikly dnešní Prachovské skály, Český ráj, Kokořínsko či Adršpach.

V křídě dochází k události, která navždy změnila tvář krajiny i život hmyzu: objevují se první kvetoucí rostliny. Do té doby zelenou krajinu poprvé rozsvítily prvotní květy prastarých magnólií, tulipánovníků, platanů a dalších. Pro vážky to byl zásadní posun. Květiny přilákaly obrovské množství nového hmyzu (brouky, opylovače, motýly), což pro vážky znamenalo prostřený stůl a nekončící zásobu rychlé kořisti.

Zatímco trias byla pro vážky zkouška přežití v rudém pekle, jura a křída pro ně byly zlatým věkem hojnosti.

A pak přišla katastrofa.

Terciér (Před 66 – 2,58 miliony let): Subtropy a kvetoucí zahrada plná sopek

Terciér (dnes odborně rozdělovaný na paleogén a neogén, tedy období před přibližně 66 až 2,6 miliony let) byl pro naše území i pro vážky obdobím velkolepého návratu k bujnému životu, ale také velkého dramatického finále.

Když odezněl prach z katastrofického dopadu asteroidu na konci křídy, vážky, které přežily v dočasných úkrytech vodních ekosystémů, vstoupily do světa bez dinosaurů. A na území dnešního Česka je čekal zlatý věk – v podobě horké subtropické až tropické džungle, sopečné činnosti a obřích jezer. V paleogénu a miocénu (před 60–15 miliony let) byste naše území vůbec nepoznali. Byla to horká, vlhká subtropická a tropická krajina, připomínající dnešní jihovýchodní Asii nebo Floridu. V severozápadních Čechách docházelo k obrovským tektonickým pohybům. Země pukala a vznikalo České středohoří a Doupovské hory. Soptily sopky, do vzduchu létal popel a do údolí stékala láva. Mezi sopečnými hřebeny a horami vznikly obří, plytké propadlinové pánve – především Mostecká (severočeská) a Sokolovská pánev, ale také jezero v oblasti dnešního Chebska. Kolem těchto obřích teplých jezer rostly nekonečné močálové lesy. Rostly tu sekvoje, tisovce, skořicovníky, fíkovníky, dlanité palmy, magnólie a lekníny. Odumřelé kmeny v tomto vlhku padaly do vody a za miliony let vytvořily naše hnědé uhlí. A nad tím vším se opět vznášela vážka. Ne tak obrovská jako v prvohorním karbonu, ale pořád to byla ona. Stejně stavěná a stejně dokonalá. Příroda okolo ní se změnila již několikrát. A ona tu, na rozdíl od jiných tvorů, byla stále.

Pro vážky byl terciér doslova zemí zaslíbenou. Horké klima, obrovské množství stojatých teplých vod, tůní a močálů jim poskytovaly dokonalé domovy. Když v Českém středohoří soptily vulkány, jemný sopečný popel padal do tehdejších jezer (např. u Bečova, Jehličné nebo Varnsdorfu). Tento popel usazovaný na dně zachytil a zakonzervoval těla vážek s nepředstavitelnou přesností.

S třetihorami přišli i noví tvorové. Dinosauři změnění v ptáky, a také se rozmohli savci. U břehů se pásli pra-koně (např. drobný Anchitherium), v močálech se brodili pra-chobotnatci (např. Deinotherium s kly zahnutými dolů) a v jezeru lovili krokodýli a obří želvy. Rozmohla se kvetoucí vegetace a ta samozřejmě přilákala obrovská kvanta létajícího hmyzu. A nad tím vším by v tropickém slunci třpytila křídla vážky – tvora, který už měl za sebou 280 milionů let existence a sledoval, jak se svět kolem něj opět nepoznatelně mění.

Kvartér (Před 2,58 miliony let až doposud): Glaciály, mrazivá tundra a střídání období.

Kvartér proměnil naše území v klimatickou horskou dráhu. Severní ledovec postoupil až k našim hranicím (na Oravu a do Slezska), zatímco z jihu se rozpínaly alpské ledovce. Čechy a Morava tvořily mrazivý koridor mezi nimi. Lesy téměř zmizely. Naše území pokryla mamutí step, tundra a permafrost (trvale zmrzlá půda). Většina vody byla zamrzlá v ledovcích. Řeky měly divoký, sezónní charakter – na jaře se valily přívaly mrazivé vody s bahnem, v zimě vše promrzlo na kost. Z třetihorní kvetoucí rajské zahrady nezbylo nic. Teplomilní tvorové se stáhli tam, kde ještě teplo bylo a v našich končinách zůstali jen ti odolnější.

Jak mohla vážka, tvor, který potřebuje ke svému životu teplo, slunce a nezamrzající vodu, přežít epochu, kdy Čechy připomínaly dnešní Sibiř? Vážky jsou dokonalí letci. Když se podnebí ochladilo, populace teplomilných druhů se během generací posouvaly na jih ke Středozemnímu moři a do Afriky. Jakmile nastala doba meziledová a ledovce roztály, vážky se jako jedny z prvních vracely zpět na sever a osidlovaly nově vznikající jezera a tůně. Některé druhy se adaptovaly přímo na chladné podmínky. Vnikly takzvané glaciální relikty – druhy vážek, které si zvykly na studenou vodu tundry a horských rašelinišť.

S koncem poslední doby ledové (před cca 11 700 lety) se klima stabilizovalo do podoby, jakou známe dnes. Objevil se ale i člověk, který si začal krajinu přizpůsobovat. Nejprve pomalu, ale další tisíciletí rychleji, jak se sám množil. Lidé začali kácet lesy, narovnávat meandrující řeky a vysoušet mokřady a tůně kvůli zemědělství. Pro vážky to znamenalo ztrátu přirozeného domova. Paradoxně v Česku lidé vážkám i pomohli. Zakládání obřích rybničních soustav ve středověku a renesanci (Třeboňsko, Pardubicko, Jižní Morava) vytvořilo tisíce nových vodních ploch, které se staly novými oázami pro desítky druhů vážek.

Dnes žije na území České republiky přibližně 70 druhů vážek. A příběh jejich evoluce a cestování zdaleka nekončí V posledních desetiletích se u nás v důsledku oteplování klimatu objevují druhy, které dříve žily jen na jihu Evropy nebo v Africe (např. vážka jižní nebo šídlo tmavé).

„Až uvidíš u vody jemný třpyt křídel a bleskový manévr vážky, vzpomeň si, co všechno tento malý letec nese ve své DNA. Přežil hromadná vymírání, rozpad kontinentů, dopady asteroidů i věky ledu. Viděl jak se rodí uhlí, viděl dinosaury i jejich zánik. Svět kolem něj se mnohokrát zhroutil a znova zrodil – ale vážka tu stále je. Dokonalá, neporažená a živá.“

A přestože je tak malá, v její hlavě je mozek, který bychom jí mohli závidět.

(redakce)

foto: vytvořeno pomocí AI