Ještě před několika staletími nebyli astrolog, astronom, alchymista a přírodovědec obyvateli oddělených světů. Všichni se pokoušeli pochopit řád Stvoření. Johannes Kepler byl astronomem i astrologem. Isaac Newton se intenzivně zabýval alchymií. Lékaři pracovali s astrologickými souvislostmi a alchymisté nebyli pouze podivíni zavření v laboratoři, kteří se zoufale snažili proměnit olovo ve zlato. Jejich skutečným cílem bývalo pochopení stavby světa, vztahů mezi hmotou, člověkem a kosmem, principů proměny a zákonitostí, které stojí za viditelnou podobou přírody.
Dnes mezi těmito světy stojí téměř neproniknutelná zeď. Astronomie je věda, astrologie pavěda. Chemie je věda, alchymie pověra. Psychologie je věda, magie nikoli. Jenže kdy a proč tato hranice vlastně vznikla? A co je ještě důležitější: vznikla proto, že bylo jedno z těchto poznání prokazatelně nepravdivé, nebo proto, že se změnila samotná pravidla toho, co jsme ochotni považovat za poznání?
Jeden můj dávný známý, fyzik s doktorátem z přírodních věd, kdysi tento problém vystihl pozoruhodným přirovnáním. Západní věda podle něj uznává jedinou světovou stranu – sever. Když někdo přijde a tvrdí, že navštívil Afriku, kde je horko, žijí tam černí lidé a množství zvláštních zvířat, věda se rozhodne jeho tvrzení prověřit. Vypraví se tedy na sever. Putuje stále dál a nachází jen sníh, mráz, led a několik pustých skalnatých ostrovů. Afriku však nenajde. A tak nakonec prohlásí, že Afrika neexistuje.
Je to samozřejmě metafora. Jenže je až nepříjemně přesná.
Moderní věda pracuje především s tím, co dokáže měřit, zaznamenat, opakovat a statisticky vyhodnotit. To je její obrovská síla. Díky tomu dokázala vytvořit technologie, léky, stroje, popsat moderní astronomii, fyziku i celý svět, ve kterém dnes žijeme. Problém však může vzniknout v okamžiku, kdy se věta „neumíme to současnými prostředky změřit“ nenápadně změní ve větu „to neexistuje“.
Tyto dvě věty totiž vůbec nejsou totožné.
Na starých mapách bývala bílá místa. Kartograf nevěděl, co na nich je, a proto je nechal prázdná. Přiznal svou nevědomost. Nenakreslil tam automaticky hranici světa. Moderní člověk někdy postupuje opačně. Tam, kde nemá měření, jím uznaný důkaz je velmi snadné napsat: neexistuje.
Magii lze chápat jako nauku o skrytých přírodních zákonech. Nikoliv jako jejich porušování. Skutečný mág nestojí proti přírodě. Právě naopak, snaží se pochopit její hlubší vazby. Nejde o pohádkové mávnutí rukou, při němž přestane fungovat gravitace nebo se zruší zákony hmoty. Magický čin by v takovém pojetí byl spíše využitím zákonitosti, kterou současná věda nezná nebo ji nepovažuje za relevantní.
A právě proto je magie tak obtížná.
Nestačí přečíst grimoár a odříkat několik vět. Stejně jako člověk neprovede složitou operaci jen proto, že si přečetl chirurgickou příručku. Zkušený chirurg zachraňuje životy opakovaně, protože zná anatomii, postup, možné komplikace, načasování a souvislosti. Nezkušený člověk může ze stejného zákroku udělat katastrofu.
V magii je tomu podobně. Mág musí znát správný čas, astrologické podmínky, povahu operace, symbolické vazby, materiály, se kterými pracuje, alchymistické souvislosti, povahu bytostí či inteligencí, s nimiž chce navázat kontakt, a vlastní psychické nastavení. Jednotlivé části musejí zapadnout do jediného bodu.
Právě zde se magie výrazně liší od své moderní karikatury. Astrolog například nemůže ignorovat astronomii. Potřebuje znát pohyby planet, jejich polohy, cykly, ekliptiku, čas a místo. Astronom naproti tomu astrologii ke své práci nepotřebuje. To ještě samozřejmě nedokazuje, že astrologická interpretace je správná. Ukazuje to však něco jiného: starší systém není nutně primitivnější. Může být naopak širší, protože pracuje s větším počtem vztahů.
To samé platí pro alchymii. Redukovat ji na pokusy o výrobu zlata je podobné jako redukovat moderní medicínu na výrobu tablet. Mocní lidé samozřejmě toužili po zlatu a po elixíru věčného života. Alchymista však často hledal něco podstatně hlubšího – konstrukci Stvoření, princip proměny hmoty i člověka, vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.
Možná jsme si tedy moderním rozdělením poznání pomohli, ale zároveň něco ztratili. Specializace přinesla ohromnou přesnost v jednotlivých oborech, zároveň však rozřezala celek na části. Fyzik studuje jednu část reality, chemik jinou, biolog další, psycholog další. Každý může dokonale znát své kolečko. Ale co když mechanismus funguje právě díky vztahům mezi kolečky?
Představme si hodiny. Vyjmeme z nich jedno kolečko, protože jsme se rozhodli, že tam nepatří. Hodiny budou stále nějak fungovat, jen budou ukazovat čas jinak. A místo abychom se zeptali, zda nám v mechanismu něco nechybí, stanovíme, že hodina nyní trvá čtyřicet minut.
Možná přesně to někdy děláme s realitou.
Velmi dobře je tento rozdíl vidět na pojmu náhoda. Co vlastně znamená náhoda? Je to skutečná vlastnost světa, nebo pouze slovo, kterým označujeme událost, jejíž příčinný řetězec neznáme?
Pro magika náhoda v pravém slova smyslu neexistuje. Existují vazby, které vidíme, a vazby, které zatím nevidíme. Svět není soubor izolovaných objektů. Vše souvisí se vším.
Když drobná změna na začátku složitého systému způsobí velkou změnu na jeho konci, moderní fyzika zná pojem citlivosti na počáteční podmínky a populárně jej označujeme jako efekt motýlích křídel. Magický pohled pouze předpokládá, že některé z těchto počátečních podmínek mohou být ovlivňovány záměrně.
Uvažujme čistě obrazně. Člověk ráno zaspí. Proto vyjde z domu o deset minut později. Jde jinou ulicí nebo se ocitne na stejném místě v jiném okamžiku. Ze stavby právě v tu chvíli spadne cihla. Empirický pozorovatel popíše situaci dokonale: uvolnila se cihla, působila gravitace, člověk se nacházel pod ní a došlo k nehodě.
To všechno může být pravda.
Magik se však zeptá ještě na něco jiného. Proč tam ten člověk právě v tu chvíli byl? Proč zaspal? Změnilo něco, nějaká síla první článek řetězce událostí?
Nejde o tvrzení, že každá nehoda je výsledkem magie. Jde o rozdíl v otázce. Empirická věda se obvykle soustředí na mechanismus bezprostřední události. Magický pohled sleduje širší síť vztahů.
Podobné rozdíly najdeme i ve starých kosmologiích. Staří Germáni znali představu devíti světů. Midgard, tedy náš hmotný svět, nebyl celou existencí. Existovaly další říše bohů, elfů, trpaslíků, obrů a jiných bytostí. Všechny byly propojené Yggdrasilem, světovým stromem.
Můžeme samozřejmě říci, že jde o mytologii. Ale samotná myšlenka není vůbec primitivní. Tvrdí totiž, že realita může mít více vrstev a že lidský svět je pouze jednou z nich.
Empirik zná Midgard, protože v něm žije. Má však z toho právo vyvodit, že nic dalšího neexistuje?
To je podobné jako s mimozemským životem. Když jsem studoval, přišla v různých diskuzích řeč i na toto. Padala Drakeova rovnice, úvahy o civilizacích a argument, že kdyby někde existovaly, už bychom o nich přece věděli.
Jak?
Prý posloucháme rádiové vysílání vesmíru.
Už tehdy mi ta odpověď připadala zvláštní. Na základě čeho předpokládáme, že civilizace starší než naše o tisíc, nebo třeba deset tisíc let stále používá rádio? Co když komunikuje technologií, kterou vůbec neznáme? Co když její signál zachytíme, ale považujeme ho za přirozený šum? A co když ona naopak zachytí naše vysílání a vůbec jej nerozezná jako umělý signál? A používá vůbec rádio?
Kdyby člověk z doby První republiky našel mobilní telefon, vůbec by netušil, že právě drží komunikační zařízení. Přitom mezi ním a námi leží jen několik desítek let.
A mezi námi a hypotetickou mimozemskou civilizací může ležet i třeba sto tisíc let vývoje.
Přesto měli ještě relativně nedávno vědci pocit, že protože rádio mlčí, vesmír je prázdný.
Znovu jsme vyrazili na sever hledat Afriku.
Stejný problém může nastat i u pozorování neobvyklých jevů. Člověk pozoruje na obloze objekt, který připomíná bolid, ale náhle prudce změní dráhu. Místo otázky „co jsme doopravdy viděli?“ může přijít odpověď „byl to bolid, jen se ti zdálo, že změnil směr“.
Jenže pokud objekt vykonal něco, co běžný meteor vykonat nemá, máme právo jeho identifikaci zpochybnit. Neznamená to automaticky mimozemskou loď. Znamená to pouze to, co kdysi původně znamenala zkratka UFO: neidentifikovaný létající objekt.
Nevíme.
A právě slovo „nevím“ se v našem poznávání světa používá možná příliš málo.
Astrologie je dalším příkladem. Horoskopy nevznikly v časopisech mezi receptem na bábovku a televizním programem. Pozorování vztahů mezi pohybem nebeských těles a děním na Zemi existuje tisíce let. Mezopotámské civilizace sledovaly oblohu nesmírně pečlivě a astrologické výklady byly součástí vzdělanosti. Astronomie a astrologie bylo jedno.
Johannes Kepler vytvořil horoskop Albrechtu z Valdštejna. Astrologie pro něj nebyla víkendová zábava. Byla součástí jeho obrazu světa stejně jako matematika a astronomie.
Samotné stáří nějakého systému samozřejmě ještě nedokazuje jeho pravdivost. Lidé se mohou mýlit velmi dlouho. Jenže opačná otázka je rovněž legitimní: pokud se určitý systém používal tisíce let, pokud jej studovali vzdělaní lidé různých epoch a kultur a pokud jej považovali za prakticky použitelný, je opravdu rozumné jej jednoduše zahodit jako blud, aniž bychom se pořádně ptali, co přesně v něm pozorovali? Když je tedy astrologie taková pavěda, která nefunguje, proč jsme na to přišli až teď? Za ty tisíce let. Zřejmě si někdo myslí, že učenci věku Aristotela byli pověrčiví hlupáci.
Podobně můžeme uvažovat o rozdělení přírody na živou a neživou. Kde přesně vede hranice? Kdo ji stanovil? Biologie si vytvořila praktická kritéria života – metabolismus, rozmnožování, dědičnost, evoluci a další. Pak však přijde virus a začne nám do čistého rozdělení dělat nepořádek.
Příroda sama naše šuplíky nezná. Ty jsme si vytvořili my.
Magický či animistický pohled se proto nemusí ptát pouze, zda je kámen biologicky živý. Ptá se, jakou má povahu, působení, vztah k místu, člověku a okolnímu světu. Je to jiná otázka. A odpověď na jednu z nich nemusí automaticky rušit druhou. Opravdu si myslíme, že je kámen neživý? Nebo jsou jeho životní procesy tak pomalé, že jsem nejsme schopni v čase zaregistrovat? Jenže tuto otázku si nepokládáme.
Velmi trefně si z podobného dogmatismu utahoval Miroslav Švandrlík v povídce Boj s mystikem. Její hrdina je přesvědčeným materialistou a odpůrcem všech duchů, mystiky a posmrtného života. Na konci však naprosto samozřejmě vypráví o debatách se svým dědečkem Marcelem. A teprve vzápětí se ukáže, že dědeček je již sedmadvacet let mrtvý a přesto nevynechal jedinou páteční diskusi.
Švandrlík tím samozřejmě žertuje. Ale právě humor někdy dokáže pojmenovat problém přesněji než učené pojednání.
Člověk může mít zkušenost přímo před očima a přesto ji odmítnout, protože nezapadá do obrazu světa, který si předem zvolil.
Možná tedy není hlavním konfliktem magie versus věda.
Možná jde spíše o spor mezi dvěma postoji k neznámému.
Jeden říká: „To jsme nezměřili, takže s tím nebudeme počítat.“
Druhý říká: „Nevíme, co to je. Proto to zatím nechme na mapě jako bílé místo.“
Neznám odpovědi na všechny tyto otázky. O magii se zajímám dlouhá léta a čím více se jí zabývám, tím více si uvědomuji, jak málo o ní vlastně vím. Je propojena s astronomií, astrologií, filosofií, historií, psychologií, alchymií, symbolikou, náboženstvím i přírodními ději. Skutečně ji zvládnout by znamenalo chápat vazby mezi obory, které jsme dnes dávno rozdělili.
Právě proto mi však připadá nebezpečné kreslit na mapu hranice tam, kde pouze končí naše současné znalosti.
Možná Afrika existuje.
Možná jsme se jen celou dobu dívali na sever.
(Jindřich Kuneš)
(Autor je doktor psychologie, pozn.red.)
