Praha na přelomu 16. a 17. století nebyla pouze sídlem panovníka. Za vlády Rudolfa II. se na čas stala místem, kam mířili tehdejší učenci, umělci i lidé hledající tajemství skrytá za hranicí běžného poznání. Na Pražském hradě se vedle obrazů a vzácných předmětů shromažďovaly přístroje k pozorování hvězd, podivuhodné přírodniny, rukopisy a předměty, které měly dokládat neobyčejnost světa. Uprostřed toho všeho stál císař Rudolf II. – člověk vzdělaný, samotářský a fascinovaný tím, co bylo možné spatřit i tím, co podle tehdejšího přesvědčení zůstávalo lidským očím skryto.
Rudolf se narodil 18. července 1552 ve Vídni jako syn císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Část mládí prožil na přísném katolickém dvoře svého strýce, španělského krále Filipa II. Právě tam získal vzdělání odpovídající budoucímu habsburskému panovníkovi, ale zároveň poznal prostředí plné dvorského ceremoniálu, náboženské přísnosti a neustálé kontroly.
12. října roku 1576 se stal císařem Svaté říše římské. O několik let později učinil rozhodnutí, které mělo zásadně změnit dějiny Prahy. V roce 1583 přesunul své sídlo z Vídně do Prahy a česká metropole se stala centrem jeho rozsáhlého dvora.
Proč právě Praha?
Důvodů bylo několik. Město mělo strategický význam a Rudolf zde mohl být poněkud vzdálenější od napětí vídeňského dvora. Praha mu však zřejmě vyhovovala také svou atmosférou. Byla starobylá, spletitá a mnohovrstevnatá. Vedle katolíků zde žili utrakvisté, protestanti i významná židovská komunita. Bylo to město kostelních věží, úzkých uliček, tržišť, klášterů a paláců, ale také místo, kde se překrývaly různé kulturní a náboženské světy. A byla dále od od tureckých vojsk, než Vídeň.
A právě zde začal Rudolf budovat svůj podivuhodný mikrokosmos.
Císař, který chtěl pochopit svět
O vládnutí, politických nezdarech a psychických problémech Rudolfa II bylo napsáno mnoho. Pojďme se proto ale podívat trochu do jeho vnitřního světa. Do světa kde poznání a umění mělo první místo. Do světa magie, astrologie, alchymie a dalších věd o skrytých podstatách bytí.
Dnes oddělujeme astronomii od astrologie, chemii od alchymie a přírodní vědy od magie. V Rudolfově době však tyto hranice zdaleka nebyly tak pevné.
Člověk mohl současně pozorovat pohyb planet astronomickými přístroji a zároveň hledat jejich astrologický význam. Alchymista mohl experimentovat s látkami, destilací a kovy a hledat vyšší smysl existence hmoty, její přeměnu a vytvářet substance pomáhající pochopit řád Vesmíru.
Rudolf II. se o podobné otázky zajímal mimořádně intenzivně.
Na jeho dvůr přicházeli učenci z různých částí Evropy. Někteří byli skutečnými průkopníky vědy, jiní dobrodruhy a další lidmi pohybujícími se někde mezi oběma světy. Císaře přitahovala možnost, že za viditelnou skutečností existuje hlubší řád, který lze poznat pomocí matematiky, astrologie, přírodní filozofie nebo alchymie. Prahou zněla slavná jména jako třeba doktor John Dee
Jedním z nejslavnějších mužů Rudolfova dvora se stal dánský astronom Thyge Ottesen Brahe, (tady známý jako Tycho Brahe). Byl mimořádně přesným pozorovatelem oblohy a po příchodu do Prahy získal císařovu podporu. Jeho astronomická měření patřila k nejlepším, jaká byla před vynálezem dalekohledu provedena.
Po Brahově smrti roku 1601 převzal část jeho práce Johannes Kepler.
Právě z Brahových pozorování Kepler postupně odvodil zákony pohybu planet, které zásadně změnily naše chápání sluneční soustavy. Na Rudolfově dvoře tak vedle astrologických výpočtů a alchymistických laboratoří vznikala práce, která se později stala jedním ze základů moderní astronomie.
A právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů rudolfínské Prahy.
To, co dnes rozdělujeme na vědu a okultismus, zde často existovalo vedle sebe – někdy dokonce v osobě jediného člověka.
Doktor John Dee a magister Edward Kelley
S Rudolfem II. je dnes neodmyslitelně spojena alchymie.
Je však třeba zapomenout na pohádkovou představu desítek vousatých alchymistů zavřených ve Zlaté uličce, kteří od rána do večera vyráběli zlato pro císaře. Velká část této představy vznikla až později.
Rudolfův zájem o alchymii byl přesto skutečný.
Alchymie tehdy nebyla jen hledáním způsobu, jak proměnit obyčejný kov ve zlato. Jejím symbolem byl také kámen mudrců, tajemná substance, která měla umožnit dokonalou transmutaci hmoty. Některé tradice jí připisovaly rovněž léčivé účinky nebo schopnost prodlužovat život.
Za fyzickou proměnou kovů se navíc často skrývala druhá rovina: proměna člověka samotného.
Olovo se mělo stát zlatem. Hrubá hmota se měla očistit. Nedokonalé mělo dospět k dokonalosti.
A stejným procesem měla symbolicky procházet také lidská duše.
Mezi nejslavnější postavy spojené s rudolfínskou Prahou patří také anglický učenec doktor John Dee a jeho spolupracovník Edward Kelley. Oba muži představují téměř dokonalý obraz doby, v níž se matematika, astrologie, alchymie a magie ještě nepovažovaly za světy, které by musely stát proti sobě.
John Dee byl mimořádně vzdělaný muž. Zabýval se matematikou, astronomií, navigací, astrologií, filozofií i studiem starých textů. Pohyboval se také v blízkosti anglického královského dvora a jeho rozsáhlá knihovna patřila k nejpozoruhodnějším soukromým sbírkám své doby. Jeho ambice však sahaly ještě dál. Dee byl přesvědčen, že lidské poznání lze rozšířit prostřednictvím kontaktu s duchovními bytostmi.
Právě zde vstoupil do jeho života Edward Kelley.
Kelley vystupoval jako médium neboli „scryer“ – člověk, který měl prostřednictvím krystalů a dalších pomůcek spatřovat bytosti a přijímat jejich sdělení. Dee tato sdělení pečlivě zapisoval a postupně z nich vznikl složitý systém znaků, tabulek, jmen a zvláštního jazyka, který dnes známe jako enochiánský systém magie.
Oba muži putovali Evropou a nakonec dorazili také do zemí Koruny české. Dee se dostal i do Prahy a setkal se s Rudolfem II., kterému chtěl představit své myšlenky o reformě poznání, duchovním světě a skrytých zákonech přírody. Císař však k jeho plánům nepřistupoval s takovou důvěrou, jakou Dee patrně očekával.
Mnohem výrazněji se v českém prostředí prosadil Kelley. Jeho pověst muže, který údajně ovládá tajemství alchymické transmutace, přitahovala pozornost mocných mecenášů. Nějakou dobu působil také pod ochranou Viléma z Rožmberka, jednoho z nejmocnějších českých šlechticů své doby.
Kelley tvrdil nebo alespoň nechával své okolí věřit, že zná tajemství proměny obyčejných kovů ve zlato. Právě tato pověst mu otevřela dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Získal majetek, společenské postavení a určitou dobu se těšil značné pozornosti.
Jeho osud však skončil stejně dramaticky jako jeho kariéra začala. Když nedokázal naplnit očekávání, která kolem sebe vytvořil, jeho postavení se zhroutilo. Byl uvězněn a při pokusu o útěk se těžce zranil. Krátce nato zemřel.
Kelleyho příběh proto dodnes zůstává otevřený různým výkladům. Byl skutečným alchymistou, který znal postupy, jimž dnes nerozumíme? Byl mimořádně schopným experimentátorem? Nebo především charismatickým dobrodruhem, který dokázal přesvědčit své okolí, že stojí na prahu největšího tajemství alchymie?
Možná právě tato nejistota je důvodem, proč jeho jméno přežilo staletí.
John Dee a Edward Kelley zároveň připomínají, že rudolfínský svět nebyl rozdělen na „vědce“ a „mágy“ tak jednoduše, jak bychom jej chtěli rozdělit dnes. Dee mohl v jednom okamžiku počítat astronomické údaje a v druhém hledat způsob komunikace s anděly. Kelley mohl pracovat s látkami v alchymické laboratoři a současně vystupovat jako prostředník mezi člověkem a neviditelným světem.
A právě proto k Rudolfu II. patří.
Kunstkomora – vesmír ukrytý v místnostech
Rudolfovou posedlostí nebyla jen alchymie. Patřil k nejvýznamnějším evropským sběratelům své doby.
Na Pražském hradě vytvořil rozsáhlou kunstkomoru, sbírku uměleckých děl, přírodních kuriozit, technických předmětů, drahých kamenů, exotických artefaktů a nejrůznějších zvláštností.
Takové sbírky nebyly pouhými předchůdci dnešních muzeí.
Jejich smyslem bylo vytvořit jakýsi obraz světa v malém.
Vedle obrazu slavného malíře mohl ležet podivně tvarovaný minerál, exotická lastura, astronomický přístroj nebo domnělý pozůstatek bájného tvora. Vše mělo své místo v systému přírody a lidské tvorby.
Císař jako by se pokoušel shromáždit svět kolem sebe a pochopit jeho skrytý řád.
Na jeho dvoře působili významní umělci, například Giuseppe Arcimboldo, jehož slavné portréty složené z ovoce, květin, zvířat či předmětů dokonale odpovídaly rudolfínské fascinaci proměnou a skrytým významem.
Na první pohled člověk.
Při bližším pohledu soubor desítek jednotlivých věcí.
A přesto z nich vzniká nová bytost.
Je těžké najít výstižnější obraz atmosféry Rudolfova dvora.
Astrologie nebyla zábavou
Rudolf se intenzivně zajímal také o astrologii.
Dnes se často zapomíná, že astrologie byla v této době běžnou součástí vzdělaného světa. Panovníci si nechávali sestavovat horoskopy, zkoumaly se příznivé okamžiky pro důležitá rozhodnutí a postavení planet bylo považováno za jeden z faktorů vypovídajících o dění na Zemi.
Ani slavní astronomové nebyli od astrologie automaticky odděleni.
Kepler sám sestavoval horoskopy, přestože k mnoha běžným astrologickým praktikám přistupoval kriticky.
Pro Rudolfa však hvězdná obloha představovala něco víc než pouhý mechanismus planet. Byla součástí kosmického řádu, jehož odraz bylo možné hledat také v lidském životě.
Staré hermetické myšlení tuto představu vyjadřovalo myšlenkou vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem.
Co se děje nahoře, nějakým způsobem souvisí s tím, co se děje dole.
Člověk není oddělen od vesmíru. Je jeho součástí.
Císař v zajetí vlastní mysli
Za nádherou Rudolfova dvora se však skrývala také temnější stránka jeho osobnosti.
Císař býval popisován jako člověk uzavřený, melancholický a postupem času stále více nedůvěřivý. Procházel obdobími hlubokého útlumu a dlouhého odloučení od okolí. Stále méně se účastnil veřejného života a rozhodování někdy odkládal tak dlouho, až se politické problémy změnily v krize.
Bylo by lákavé pokusit se mu zpětně přiřadit moderní psychiatrickou diagnózu. To však po více než čtyřech stoletích není možné udělat spolehlivě.
Jisté je pouze to, že jeho psychický stav výrazně ovlivňoval způsob vlády.
Čím více se Rudolf uzavíral do prostředí Pražského hradu, tím více rostlo napětí uvnitř habsburské rodiny.
Jeho mladší bratr Matyáš postupně získával podporu části příbuzenstva i stavů. Roku 1608 byl Rudolf donucen přenechat mu vládu v Uhrách, Rakousích a na Moravě.
O rok později vydal Rudolf pro české stavy slavný Majestát na náboženskou svobodu, který poskytoval značná náboženská práva nekatolickým obyvatelům českých zemí. Ani to však politickou krizi nezastavilo.
Roku 1611 získal Matyáš také českou korunu.
Rudolfovi zůstal císařský titul a Pražský hrad, ale skutečná politická moc mu téměř zmizela z rukou.
Císař, který chtěl proniknout do tajemství hvězd, přírody a lidského poznání, nedokázal udržet vlastní říši.
Rudolf a pražský Golem
K rudolfínské Praze dnes neodmyslitelně patří také legenda o Golemovi.
Podle známého příběhu vytvořil pražský rabín Jehuda Löw ben Becalel, známý jako Maharal, z hlíny umělou bytost, která měla chránit židovskou obec.
Legenda později propojila Maharala také s Rudolfem II.
Historicky však musíme být opatrní. Nejznámější podoba příběhu o pražském Golemovi pochází z mnohem pozdější doby a nemáme spolehlivé soudobé doklady, že by se příběh v podobě, jakou známe dnes, skutečně vyprávěl už za Rudolfova života.
Přesto je symbolické, že se legenda usadila právě zde.
Vždyť co jiného by se mělo vyprávět o městě, kde se alchymisté snažili proměnit hmotu, astrologové četli osud ve hvězdách a učenci hledali tajný jazyk stvoření?
Příběh člověka, který dokázal oživit hlínu, do tohoto světa zapadl dokonale.
Smrt císaře a konec jedné epochy
Rudolf II. zemřel na Pražském hradě 20. ledna 1612.
Bylo mu devětapadesát let.
Po jeho smrti se císařské sídlo postupně vrátilo do Vídně a velká část jeho sbírek byla v následujících desetiletích rozptýlena. Další ránu dostaly během třicetileté války, kdy byla Praha roku 1648 částečně obsazena švédskými vojsky a řada nejcennějších předmětů z Rudolfových sbírek byla odvezena.
Rudolfův svět se rozpadl. Přesto po něm v Praze něco zůstalo.Ne jednotlivé laboratoře nebo tajné komnaty, o nichž vyprávějí legendy, ale zvláštní obraz města jako místa, kde prolínaly světy, které dnes držíme oddělené.
Věda a magie. Astronomie a astrologie. Umění a přírodní filozofie. Víra a pochybnost.
Touha po přesném poznání a zároveň přesvědčení, že za viditelným světem existuje ještě něco dalšího.
Rudolf II. možná nenašel kámen mudrců. jeho alchymisté zřejmě nevytvořili zlato způsobem, o jakém snili. Hvězdy mu neprozradily, jak zachránit jeho vládu, a obrovská sbírka předmětů ho nedokázala ochránit před samotou ani politickým pádem.
Přesto vytvořil něco, co přežilo déle než mnohé triumfy jiných panovníků.
Na několik desetiletí učinil z Prahy jedno z nejpodivuhodnějších intelektuálních center Evropy – místo, kde lidé hleděli do nebe, rozpouštěli kovy v pecích, kreslili tajemné symboly, počítali dráhy planet a pokoušeli se pochopit řád přírody i člověka.
Možná právě proto nás Rudolf II. A jeho doba fascinuje dodnes.
Nebyl pouze panovníkem.
Byl člověkem, který chtěl odhalit tajemství světa – a obklopil se lidmi, kteří věřili, že takové tajemství skutečně existuje.
(redakce)
foto: Archiv
