O poruše ADHD, či ADD bylo napsáno již mnoho. Vyjádření odborníků, encyklopedické informace si o této anomálii může najít každý. Ale psali je odborníci a často jsou tedy psané odborně, což běžnému člověku nic moc neřekne. A hlavně, vše se zabývá dětmi. Jenže tuto poruchu nemají jen děti, nýbrž i dospělí. A u dospělých se s tím v letech jejich dětství nikdo nezabýval, nebo to řešil fackami, křikem, tresty. Učitelky hlavně základních škol byly na takové děti vysazené a ochotně často dodělávaly dílo zkázy.
Když se podíváme na to, jak ADHD a ADD dětství vlastně formují, zjistíme, že to zdaleka není jen o nějakém zlobení nebo neschopnosti sedět v lavici. Vnitřní svět těchto dětí funguje v úplně jiném rytmu a s jinou dynamikou, než na jakou je ten okolní nastavený.
U dětí s ADHD bývá na první pohled patrný obrovský přetlak energie. Vypadají, jako by v sobě měly neviditelný motor, který prostě neumí vypnout. V praxi to znamená, že u oběda neustále přecházejí od stolu, v lavici se vrtí, houpají na židli a bubnují prsty do lavice, protože jejich tělo ten pohyb k uvolnění napětí nutně potřebuje. Často mluví bez přestávky, skáčou lidem do řeči a komentují cokoliv, co se kolem nich mihne. Jednají dřív, než stihnou domyslet důsledky, což je občas přivádí do nebezpečných situací, a s emocemi to mají jako na horské dráze. Stačí malá jiskra a hned propuknou v pláč nebo vztek, protože své vnitřní prožívání nedokážou tak snadno zkrotit.
ADHD vs. ADD
Děti s ADD, tedy formou bez hyperaktivity, působí navenek úplně jinak. Jsou tiché, často zasněné a vypadají, že jsou duchem někde úplně jinde. Okolí je mívá tendenci vnímat jako líné nebo pomalé, ale uvnitř nich se přitom odehrává obrovský, vyčerpávající boj s vlastní hlavou. Když dostanou úkol, snadno je rozptýlí sebemenší podnět. Zvuk za oknem, vlastní myšlenka nebo stín na zdi dokáže naprosto odvést jejich pozornost. Zapomínají věci, ztrácejí sešity i bundy a v záplavě úkolů se úplně ztrácejí, protože jejich mozek neumí podněty třídit a vyfiltrovat ty důležité od těch zbytečných.
Společným jmenovatelem obou projevů je fakt, že tyhle děti to nedělají schválně a mají regulaci podstatně obtížnější Jejich mozek zkrátka zpracovává informace a hospodaří s energií jinak. Často pak zbytečně slýchají, že jsou nevychované, i když se ve skutečnosti jen zoufale snaží zapadnout do světa, který na ně klade nároky, jimž jejich neurodivergentní nastavení ztěžuje vyhovět.
Když má člověk pocit, že jeho život je už tak dost rozbitý neustálým nepochopením, káráním a pocitem, že zase něco zkazil, každé další slovo zvenčí může bolet jako rána bičem. Děti s ADHD nebo ADD bývají hluboce vyčerpané tím, jak moc se snaží – a jak často to přesto nestačí. Komunikace s nimi proto nemůže stát na příkazech, mentorování nebo vyčítání, ale na hlubokém pochopení, bezpečí a laskavé zpětné vazbě.
Prvním klíčem je mluvit k nim v co nejkratších a nejnázornějších celcích. Jejich zahlcená hlava totiž dlouhá souvětí a složité proslovy po chvíli prostě vypne. Místo abychom dali pětistupňový pokyn, je mnohem lepší rozkouskovat ho na jednotlivé kroky a podat ho klidným, pevným, ale vlídným hlasem. Místo „Ukliď si pokoj, udělej úkoly a pak mi pomoz s nákupem“ funguje mnohem lépe vzít to postupně: „Teď si prosím ukliď tyhle tři pastelky.“
Obrovsky důležité je taky zklidnit vlastní vnitřní reakce. Tyto děti fungují jako citlivý seismograf – okamžitě z našeho hlasu a energie cítí napětí nebo vztek a samy se v něm okamžitě ocitnou taky. Pokud cítíme, že nám dochází trpělivost, je lepší si na chvíli sednout, nadechnout se a dát prostor tichu. Bezpečný domov je totiž tím jediným místem, kde si mohou odpočinout od neustálého tlaku okolního světa, který je hodnotí a soudí.
Místo neustálého opravování chyb a poukazování na to, co zase nevyšlo, je zachraňující všímat si toho, co se povedlo, a dávat jim to upřímně najevo. Nejsou zkažené ani nevychované; jen jejich mozek pracuje v jiných otáčkách. Když v komunikaci odbouráme soudy a nahradíme je snahou pochopit, co se v nich zrovna odehrává, přestanou mít pocit, že jsou na světě omylem, a konečně se nadechnou.
A jak je to u dospělých? Na to jsme se zeptali psychologa a mystika PhDr. Jindřicha Kuneše.
„Když vyrůstáte s mozkem, který funguje v jiných otáčkách, a místo pochopení sklízíte jen výčitky, posměch a kárání, zanechá to hluboké stopy. Dospělý člověk s neléčeným a nepochopeným ADHD nebo ADD, který si prošel neustálým shazováním, šikanou a odsudky v sobě obvykle nenese jen samotnou poruchu, ale především obrovskou vrstvu zranění. Celá léta slýchal, že je líný, neschopný, hloupý nebo neukázněný, až tomu uvěřil. Navenek se to pak projevuje v několika zásadních rovinách.
Hluboký strach z chyb a chronická úzkost:
Každé selhání, zapomenutý termín nebo drobná nepřesnost u nich nevyvolává jen běžné zklamání, ale paniku. Vybaví se jim okamžitě ten starý hlas v hlavě, který říká: „Zase jsi to zkazil, zase jsi neschopný.“ Žijí v permanentním napětí, protože se podvědomě neustále snaží skrývat své nedostatky, aby je nikdo zase neodsoudil. Bývají mistry v maskování, což je ale nepředstavitelně vyčerpává. Ovšem díky psychické vyčerpanosti posléze vypadnou z role a nastává malé vnitřní peklo. Zatímco v dětství je peskovali rodiče, učitelé nebo okolí, v dospělosti tuto roli přebírají oni sami. Jejich vnitřní hlas je neuvěřitelně nemilosrdný. Zatímco ostatní lidé nad drobnou chybou mávnou rukou, oni se sami ve své hlavě bičují celé hodiny nebo dny. Často trpí pocitem, že doopravdy nic neumějí, i když v mnoha oblastech dosahují skvělých výsledků (často v oblastech, které je fascinují a kde fungují v takzvaném hyperfocusu). To by bylo fajn, pokud je právě to živí. Pokud ne, často přicházejí o zaměstnání a končí na úřadu práce jako téměř nezaměstnatelní lidé.
Emocionální přecitlivělost a obranné reakce (RSD)
Kvůli celoživotnímu odmítání mívají extrémně citlivou duši na jakékoliv náznaky kritiky – odborně se tomu říká syndrom odmítnutí (Rejection Sensitive Dysphoria). I nevinná poznámka nebo neutrální pohled v nich může vyvolat pocit totálního odmítnutí, zrady nebo útoku. Reagují pak buď silným vztekem, nebo se naopak okamžitě stáhnou do ulity a uzavřou se před světem.
Chaos, vyhoření a pocity ztroskotání:
Navzdory obrovské snaze se jim často nedaří udržet život v „normálních“ kolejích. Mohou mít plný byt rozdělaných projektů, měnit často zaměstnání, protože je ubíjí rutina nebo nesmyslné tlaky nadřízených, a v osobních vztazích mívají strach z blízkosti, aby toho druhého svou „jinakostí“ nezatížili nebo nezklamali. Často končí v hlubokém psychickém vyhoření, protože celý život bojovali s překážkami, o kterých ostatní ani nevěděli, že existují, což jim vynášelo další a další odsudky. Tihle dospělí nepotřebují další rady, jak se lépe organizovat. Potřebují především sundat ten těžký batoh plný cizích soudů a konečně uslyšet, že za to nemohou – že celou tu dobu jen bojovali se zbraněmi, které nebyly pro jejich mozek stavěné. Bohužel často slyší starou písničku: Jsi líný, neschopný, hloupý, zbytečný.
Jednat s dospělým člověkem, který si nese neléčené ADHD nebo ADD a k tomu roky nevybíravého peskování, vyžaduje obrovskou dávku jemnosti, trpělivosti a hlavně hlubokého pochopení. Tihle lidé mají kolem sebe postavené neviditelné zdi a ostnatý drát. Každé slovo, které v sobě nese náznak hodnocení, výčitky nebo mentorování, prožívají jako další ránu do už tak rozedřené duše. Když s takovým člověkem chcete mluvit a budovat hluboký, bezpečný vztah, stojí to na několika pilířích:
Odbourejte jakýkoliv náznak kritiky a hodnocení:
Je to strašně těžké pro běžného člověka a nebudeme si nic nalhávat, 98% lidí to nedokáže. Když máte partnera nebo kolegu s takovým postižením a on udělá chybu, zapomene na něco, nebo věci nefungují tak, jak by měly, v jeho hlavě už dávno probíhá peklo. Vnitřní kritik ho bičuje mnohem víc, než by to kdy dokázal někdo jiný. Další výčitka („Proč jsi zase nezaplatil ten účet včas?“, „Zase jsi to popletl“) v něm nevyvolá nápravu, ale okamžitou paniku, stud nebo obranný vztek. Jeho nitro je v tu chvíli přetopený parní kotel a další výčitka je jen zvýšení tlaku. Co se stane s parním kotlem? No, vybouchne.
Místo toho pomáhá mluvit věcně, bez emocí a zaměřit se na přítomnost: „Stalo se, pojďme se podívat, jak to teď společně vyřešíme,“ než hledání viníka.
Dej mu prostor a čas bez tlaku
Jeho mozek se často potýká s obrovským vnitřním chaosem a zahlcením. Když na něj budete tlačit, aby hned reagoval, rozhodl se nebo něco dokončil, zablokuje se ještě víc. Vypadá to pak, že ignoruje nebo je laxní, ale on je ve skutečnosti paralyzovaný. Když mu dáte čas a klid – prostor nadechnout se bez biče nad hlavou –, zjistíte, že spoustu věcí vnímá a chce vyřešit, jen na to v tu chvíli nemá kapacitu.
Oddělujte jeho osobnost od chyb:
Dospělí s neléčenou poruchou mají hluboce zakořeněný pocit, že jsou špatní. Potřebují od někoho, komu důvěřují, neustále slýchat a cítit opak. Že to, že něco zapomněli, ztratili nebo nestihli, z nich nedělá hloupé nebo zlé lidi. Pomáhá pojmenovat to tak, že za tím stojí ten jejich „vnitřní šotek“ nebo prostě specifické nastavení mozku, nikoliv jejich zlá vůle nebo nedostatek snahy.
Vytvořte prostor pro bezpečné ticho a zranitelnost:
Tihle lidé jsou zvyklí se celoživotně přetvařovat, maskovat své problémy a dělat, že je všechno v pořádku, protože za každou přiznanou chybu dřív přišel trest. Nejvíc, co jim můžete dát, je hluboká, nehodnotící přítomnost. Přijmout je i s tím chaosem, rozdělanými projekty, zapomnětlivostí a emočními výkyvy. Ukázat jim, že nemusí nic předstírat a že jejich hodnota nestojí na bezchybném výkonu. Když se s takovým člověkem bavíte, nejde o to ho „napravit“ nebo ho naučit správným návykům, jelikož to za něj stejně nikdo neudělá. Jde o to sundat z něj ten strach a vytvořit ostrov bezpečí, kde může poprvé v životě vydechnout a přestat se bát, že zase selže.
A teď ruku na srdce? Kdo je tohle schopen udělat? Téměř nikdo. A to je důvod, proč lidé s ADD a ADHD často končí sami a opuštění. A také často končí na hřbitovech vlastní rukou, protože lidská společnost je tam s nenávistným křikem dožene.“
Co je AuDHD?
Jak doktor Kuneš ještě dodává, tak naprosto vražedná kombinace je spojení ADD s PAS, konkrétně Aspergerovým syndromem, kdy takovému člověku zůstává nadprůměrný intelekt. Tyhle dvě diagnózy se v praxi tak často míchají a zaměňují. U dětí s vysokým intelektem to platí dvojnásob, protože jejich vnitřní svět je neuvěřitelně bohatý a komplikovaný. Když se podíváme na rozdíly mezi ADD a Aspergerovým syndromem, narážíme na dva úplně jiné způsoby, jak mozek zpracovává svět, přestože navenek mohou občas působit podobně tím, že dítě bývá duchem mimo nebo ignoruje okolí.
U ADD utíká pozornost ven, protože mozek je permanentně podstimulovaný, hledá vzruchy a podněty přeskakují z jedné věci na druhou, takže dítě má obrovský problém udržet nit u toho, co ho nebaví, i když jakmile ho téma pohltí, dokáže se ponořit do hlubokého hyperfocusu. U Aspergerova syndromu naproti tomu dítě není nepozorné v pravém slova smyslu, ale vnímá svět skrze vlastní filtry, kdy je plně zaměstnané vlastními myšlenkami, fantazií nebo hlubokým zájmem a okolní svět je pro něj pouhým šumem.
Odlišný je i jejich sociální svět, kde děti s ADD bývají v interakcích živé, impulzivní a sociální pravidla sice chápou, ale v zápalu momentu je pro ně těžké je uřídit, zatímco u Aspergerova syndromu chybí přirozená intuice pro čtení skrytých sociálních významů, tónu hlasu a řeči těla, takže mohou působit odtažitě, i když po kontaktu touží.
Zatímco změny a chaos u ADD vyčerpávají spíše v rovině organizace a zapomínání, u Aspergerova syndromu představují předvídatelnost a řád nezbytnou kotvu proti vnějšímu chaosu a jejich narušení vyvolává hlubokou úzkost. Podobně je to se zájmy, které u ADD intenzivně přeskakují od jednoho tématu ke druhému, kdežto u Aspergerova syndromu mají podobu hluboké, encyklopedické fascinace studované do nejmenších detailů.
Když se tyhle dva světy potkají u jednoho dítěte jako častá duální diagnóza AuDHD, vzniká jedinečná a nesmírně vyčerpávající kombinace touhy po řádu na jedné straně a roztěkaného mozku bojujícího sám se sebou na straně druhé.
(redakce)
foto: Vytvořeno pomocí AI
