Znáte ten tichý pocit, když stojíte na pokraji lesa nebo na zahradě starého domu v době, kdy se den začíná sklánět k večeru? Vzduch voní hlínou, tráva chladne a svět jako by na chvíli zatajil dech. Dospělí v takové chvíli obvykle spěchají dovnitř, protože je chladno, nebo se vrací k povinnostem. Děti a zvířata ale žijí v jiném rozměru.
Do naší redakce dorazil dotaz od maminky, která se zřejmě ocitla na rozhraní dvou světů – toho racionálního, dospělého, a toho dětského, kde tráva šeptá tajemství a bytosti, které známe z pohádek jsou reálnější než tabulka násobilky. Její tříletý syn Dominik vidí na zahradě to, co my už dávno neumíme spatřit. A není v tom sám. Vzpomínáte si ještě na chvíle, kdy pro vás svět nebyl jen souhrnem fyzikálních zákonů, ale živou, dýchající mystérií?
Pojďte se s námi podívat na příběh paní Nely a na to, co nám o skrytých vrstvách naší reality prozradil PhDr. Jindřich Kuneš. Možná totiž zjistíte, že největší slepotou dospělosti není to, že nevidíme víly a skřítky, ale to, že se snažíme oslepit i ty, kteří je stále ještě spatřit dokážou.
Milá redakce Tvoje příběhy. Jmenuji se Nela a našla jsem váš web. Píšete zde o věcech i skoro neuvěřitelných, ale kdo dnes ví, co je skutečnost a co ne. Můj tříletý syn Dominik má představy, že vidí víly a skřítky. Už jsem mu vysvětlovala, že je to nesmysl, že tyhle postavičky jsou jen v pohádkách, ale on si vede svou. Bydlíme v domku na kraji vesnice, takže máme velkou zahradu. A co jsme se sem přistěhovali, tak Dominik nemluví o ničem jiném. Jsou tu prý skřítci a hrají si s ním. Doktorka říkala, že z toho vyroste, abych to nechala být. Ale pak jsem četla, že děti prý vnímají i věci, které dospělí nevidí. To mi začalo vrtat hlavou. Zvláště, když jsem si všimla na zahradě chování i našeho psa. Dominik k někomu mluvil a natahoval ruku. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Jenže naše fenka jakoby do někoho strkala čumákem. Do někoho, kdo stál před Dominikem. Chtěla jsem se zeptat, jak to vidíte vy? Je to vůbec možné?
Prosím, moje příjmení a jméno obce neuvádějte. Lidé by se nám mohli posmívat. Nela.
Dotaz paní Nely jsem předložili PhDr. Jindřichu Kunešovi, našemu konzultantovi podobných témat.
„Dotaz paní Nely je zajímavý. Malé děti skutečně vnímají duchovní bytosti. Jde totiž o to, že děti jsou ještě více propojené s duchovním světem, na který dospělí pod nánosem vzdělání, výchovy a dalšího civilizačního balastu zapomněli. Znáte příběh o Petru Panovi? Tam je to krásně ukázané, co udělá civilizace s člověkem.
Vzpomeňme si na případ fotografií víl z Cottingley. V roce 1917 dvě mladé dívky, vyfotografovaly několik těchto bytostí. Po letech nátlaku a pronásledování jako dospělé přiznaly, že se jedná o podvod. Ale ten podvod byl tak dobrý, že i Sir Connan Doyle byl přesvědčen o pravosti. Byly ty děti tak skvělé fotografky a měly už tehdy photoshop? Asi ne. Obě staré dámy přiznaly podvod, ale každá jinak. Takže je jasné, že asi při přiznání nemluvily pravdu. A když mohly vidět víly tyto dvě dívky, proč by nemohl malý Dominik vidět skřítky.
Je mnoho případů, kdy děti upozorňují na různé postavy, či bytosti, ale dospělý je nevidí Co je hodně zajímavé, je reakce fenky paní Nely. Zvířata totiž mají samozřejmě blíže k světu duchovních bytostí, než k světu nás dospělých lidí. A zvířata vidí a vnímají věci, které my nemáme šanci vidět a vnímat. Dospělí tyto schopnosti až na vyjím ztratili. Když člověk dospívá, svět se najednou začne měnit pod rukama. Děti vnímají magii a duchovní svět naprosto přirozeně.
Proces dospívání přináší hlubokou proměnu, při které se mění nejen tělo a mysl, ale i způsob, jakým člověk prožívá svět kolem sebe. Důvody, proč se mnozí v tomto období vzdalují od přirozené intuice, přírody a duchovního rozměru, jsou třeba tlak racionality a společenských struktur: Škola a moderní vzdělávací systémy často staví na 1. místě logiku, výkon, kvantifikovatelné výsledky a strukturované myšlení. Svět se najednou zmenšuje na to, co se dá změřit, dokázat a popsat, což potlačuje vnímavost k jemnějším, neuchopitelným vrstvám reality.
Dalším důvodem bývá ztráta dětské otevřenosti a úžasu. Děti žijí přirozeně v přítomném okamžiku a nemají problém vnímat animistický nebo magický rozměr přírody. S příchodem puberty se pozornost obrací dovnitř – k vlastní identitě, vzhledu, sociálnímu zařazení a strachu z nepřijetí. Tato vnitřní bouře často přehluší tichý hlas okolního světa.
Co vidím dnes jako velký problém je ochlazení vazby na krajinu. Moderní styl života stahuje mladé lidi do betonových měst, k obrazovkám a virtuálním prostorům. Příroda přestává být domovem a prostorem pro každodenní bytí a stává se spíše kulisou nebo rekreací, což přetíná živé pouto.
Říká se, že dospívání vyžaduje přerušit staré závislosti. Člověk musí projít fází pochybností, zpochybňování a často i jistého vnitřního chladu nebo cynismu, aby si vydobyl vlastní prostor. V této fázi se duchovní svět může jevit jako naivita, kterou je nutné odložit, aby byl člověk „dospělý“. To je ale mylné chápání. Naopak, člověk by si měl udržet tyto věci, jako vazby na rodinu a krajinu.
U lidí, kteří si v sobě nesou hlubší vnímavost bývá špatně pochopený tento zlom obzvlášť bolestivý.
Paní Nele radím jednu věc. A to nejen jako mystik, ale i z hlediska psychologického: Neměla by svého syna přesvědčovat o tom, že vidí něco co není. Naopak. Ať s ním o tom mluví a snaží se do jeho světa nenásilně vstoupit. Její syn jí sám, řekne, zda bytosti, které jej kontaktují jsou ochotny její přítomnost tolerovat.“
(redakce)
foto: vytvořeno AI
