Keltský Beltine, nebo Valpuržina noc?
Keltský Beltine, nebo Valpuržina noc (také Valpuzina, Valpuržina či Valpurgina noc), je lidový název pro noc z 30. dubna na 1. května. V českých zemích se běžně označuje jako filipojakubská noc a neodmyslitelně se pojí s pálením čarodějnic.
Název Valpuržina noc vychází z církevní památky svaté Walburgy, benediktinské jeptišky z 8. století. Církev ji v německém Eichstättu přijala jako světici chránící proti moci temných sil. Právě přenesení jejích ostatků do kostela 1. května proměnilo toto datum v chráněný svátek, který se v germánském prostředí překrýval se staršími pohanskými představami o čarodějnicích a jejich sletech.
Valpuržina noc je tedy se svatou Walpurgou (lidově také Valpurkou) spojena především proto, že církev slaví její památku právě 1. května – tedy v den, který byl s nástupem křesťanství v germánských oblastech vnímán mimo jiné jako čas „noci čarodějnic“ a sabatu. Křesťanští misionáři tak překlenuli starší pohanský svátek patronkou, jež měla chránit před zlými silami.
Svatá Walburga byla benediktinská jeptiška a později abatyše, která v 8. století působila ve Franské říši a pomáhala šířit křesťanství v dosud pohanském germánském prostředí. Její svátek byl oficiálně zaveden 1. května 870, kdy byly její ostatky přeneseny do kostela v Eichstättu. Odtud se tento den stal tradičním dnem její památky.
Proč se k ní připojily čarodějnice?
Právě v germánských oblastech se na přelomu dubna a května tradovala představa sabatu, sletu čarodějnic a vlády démonických sil, doprovázená vizemi bezuzdného sexuálního obcování s démony. Nakolik to byla realita a nakolik církevní strašení nově pokřtěných pohanů, se dnes již nedozvíme. Je fakt, že tuto noc končí vláda Zimní královny a ta i se svými přízraky odchází. Možná ale ty děsivé věci mohly být i pomstou pohanských bohů za to, že je lidé opouštěli a zasvěcovali se bohu novému – Hospodinovi.
Tak jako tak církev tuto pohanskou noc symbolicky „přepsala“ křesťanskou světicí, která měla před podobnými silami chránit. Proto se noc nazývá Valpuržina (Walpurgisnacht) a svatá Walburga bývá spojována s ochranou proti čarodějnicím, nemocem a zlým duchům, přestože ve svém životě byla především misionářkou a ochranitelskou postavou.
V německy mluvících zemích a ve Skandinávii se s touto nocí pojí představa sletu čarodějnic na Brockenu. V českém prostředí se tento motiv proměnil ve zvyk pálení čarodějnic – figur z papíru, slámy nebo dřeva na hranicích. Ohně měly podle lidových představ chránit domovy, dobytek i úrodu před zlými silami a čarodějnickými kouzly, která měla být v tuto noc nejaktivnější.
V českých zemích se stejná noc běžně nazývá filipojakubská, protože církev přesunula svátek svatého Filipa a Jakuba na 1. května, a tím „zakřesťanila“ starší pohanské ohňové slavnosti. Zároveň bývá Valpuržina neboli filipojakubská noc často považována za proměněnou podobu keltského svátku Beltain, který oslavoval konec zimy a začátek nového období života a plodnosti pomocí ohňů a obřadů.
Beltain – svátek ohně, života a plodnosti
Beltain patřil k hlavním svátkům keltského roku. Byl spojen s přelomem zimy a jara, s plodností i s očistnou silou ohně. Slavil se právě v noci z 30. dubna na 1. května, tedy v čase, který se později v evropské tradici proměnil v noc čarodějnic a Valpuržinu noc.
Šlo o svátek začátku teplé poloviny roku, kdy se dobytek vyháněl na letní pastviny – pro pasteveckou společnost to byl zásadní okamžik. K hlavním rituálům patřilo rozdělávání svatých ohňů (tzv. teine éigen), kolem nichž nebo mezi nimiž byli prováděni lidé i dobytek, aby byli chráněni před nemocemi a posíleni plodností.
U Keltů je Beltain výslovně spojen se symbolem spojení boha a bohyně, tedy mužského a ženského principu, s představami o posvěcení země a s velmi otevřeným sexuálním a erotickým výrazem, který měl bezprostředně podporovat plodnost krajiny. Ve slovanském pohanství se plodnost a jarní svátky připisovaly spíše místním bohům, často božstvům spojeným s úrodou a letním slunovratem. Sexuální symbolika se v historických záznamech objevuje spíše obecně, přičemž v pozdější době její podobu výrazně tlumilo křesťanské morální zpřísnění.
Erotika jako součást posvátného řádu
Erotické prvky v pohanských ohňových svátcích nesly hlubší význam než jen lidskou vášeň. Tyto noci přímo spojovaly sexuální energii a lidskou sexualitu s obnovou plodnosti země, pastvin i celého společenství. Bohové a bohyně byli vnímáni jako milenci či pár a lidé jejich spojení napodobovali tancem, gesty i skutečnými projevy v reálném životě.
U keltského Beltainu patří k typickým prvkům jak symbolické, tak i konkrétní projevy sexuálního spojení, protože se věřilo, že takto „nabitá“ země vydá bohatší úrodu. V novodobě obnovovaných pohanských tradicích bývá Beltain někdy označován dokonce jako „noc rozkoší“, kdy je erotika chápána jako přirozená součást rituálu otevírajícího nové období života.
Také v českém a slovanském prostředí se erotický motiv projevoval například při vztyčování májek, kdy dlouhý ozdobený kůl nesl zřetelnou falickou symboliku. Ve zvykových obrazech se objevují i různé formy „dívčích válek“ nebo situace, v nichž se výběr partnera, flirt a intimita dočasně přesouvaly mimo běžnou společenskou kontrolu. V koloběhu roku byl tento svátek zasvěcen také zásnubám. Odtud pramení i zvyk líbání pod rozkvetlým stromem.
Noc smrti, nebo noc života?
Jak je vidět, v původní náplni tohoto svátku není nic o mrtvých vstávajících z hrobů ani o tom, že by šlo o noc zasvěcenou démonickým silám. Přesto se věří, že právě v této přelomové době, podobně jako u Samhainu, dochází ke ztenčení hranice mezi světem lidským a světem astrálním.
Podstata beltainské noci je však jiná. Je to noc života, radosti, plodnosti a propojení se světem bohů. Jenže tisíc let trvající představy a lidské strachy se do krajiny i lidské psychiky otiskly velmi silně. A tak je možné, že na noční toulce narazíme i na jakýsi astrální otisk těchto dávných představ. Lidská mysl je totiž nesmírně tvořivá – a když se sejde správná konstelace, může nést i značnou magickou sílu.
(redakce)
Foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
