Když svět měří výkonem
Společnost má zvláštní schopnost tvářit se otevřeně a tolerantně, a přitom velmi rychle zavírat dveře. Nejčastěji je zavírá lidem, kteří se nevejdou do jejího rytmu. Ne proto, že by byli nebezpeční, líní nebo zlí, ale proto, že fungují jinak. Jsou citliví, vnímaví, přemýšlejí pomaleji a do hloubky, často v obrazech, symbolech a vztazích. Nehoní se za výkonem jako hlavní hodnotou. A právě tím se stávají podezřelými.
Současný svět je postavený na tlaku. Na tlak na výkon, rychlost, efektivitu, měřitelnost. Člověk má produkovat, vykazovat výsledky, zvyšovat tempo. Kdo nezvládá tempo, je označen za slabého. Kdo nezvládá abstraktní systémy, tabulky, čísla a prázdné pojmy, je považován za méně schopného. Inteligence se zúžila na to, co lze změřit, otestovat nebo vyjádřit grafem. Všechno ostatní – vnímání, empatie, schopnost hlubokého soustředění, práce s významem – je považováno za vedlejší, někdy až obtěžující.
Jinakost není porucha
Lidé, kteří tímto sítem neprojdou, pak často končí s nálepkami. Divní. Nepraktičtí. Neambiciózní. Neschopní zapadnout. U některých z nich mluvíme o autismu nebo Aspergerově syndromu, u jiných o vysoké citlivosti, duchovním zaměření, umělecké povaze nebo prostě o hlubokém vnitřním světě. Společným jmenovatelem ale není porucha ani neschopnost – nýbrž odlišný způsob bytí.
Tito lidé nejsou asociálové. Často naopak velmi silně vnímají druhé. Jen neumějí hrát společenské hry, přetvářku a soutěžení. Neumějí se prosazovat na úkor jiných. Neumějí se tvářit nadšeně tam, kde cítí prázdno. A protože se nepřizpůsobí, společnost si je zařadí jako problém.
Citlivost jako morální kompas
Zvláštní je, že právě tito lidé mívají silnou vnitřní morálku. Cítí odpovědnost za svět, za druhé, za smysl věcí. Často mají potřebu pomáhat, chránit, chápat. Ne proto, že by byli „lepší“, ale proto, že bolest světa cítí velmi blízko. A přesto jsou to právě oni, kdo bývá přehlížen, odmítán nebo vysmíván.
Velmi nebezpečný je i častý omyl, že kdo nezapadá, musí být asociální, konfliktní nebo neschopný spolužití. Opak bývá pravdou. Tito lidé netouží po chaosu ani po rozkladu společnosti. Touží po pravdivosti, klidu a smysluplném vztahu. Jen nejsou ochotni obětovat sebe sama ve jménu systému, který jim nedává smysl.
Proč neutíkají k drogám
Společnost často nechápe, proč se někteří lidé odmítají „zocelit“, proč neutíkají k drogám, alkoholu nebo jiným formám vypnutí. Proč i přes dlouhodobé odmítání zůstávají střízliví, přítomní a vědomí. Odpověď je prostá: protože si váží samotného prožitku reality. I když bolí. Nechtějí se odpojit od světa, protože svět pro ně není jen společnost – je to i příroda, historie, krajina, ticho, hlubší řád věcí.
Svět, který se bojí hloubky
Problém tedy neleží v těchto lidech. Leží v systému, který neumí přijmout, že ne každý lidský život má být závodem. Že ne každý člověk je nástroj na výkon. Že citlivost není slabost a duchovní nebo umělecká povaha není parazitní přívěsek „opravdového života“.
Pokud se společnost nenaučí tyto lidi nejen tolerovat, ale vidět a chránit, ochudí se sama o to nejcennější: o hloubku, paměť, svědomí a schopnost skutečného soucitu. A zůstane jí jen efektivita – prázdná, hlučná a křehká.
Možná je tedy čas přestat se ptát, proč tolik lidí nezapadá.
A začít se ptát, proč je svět nastaven tak, že zapadnout znamená ztratit kus sebe.
(redakce)
Foto: Pixabay
