Dnes vám přinášíme příběh, který nám napsal čtenář Martin Prokeš. Je to vyprávění, které se dotýká hranice mezi životem a smrtí, zoufalstvím a nadějí. Vyprávění, které se čte jedním dechem — a po jehož konci zůstává ticho.

„Milá redakce Tvoje příběhy. U jednoho z vašich článků jsem viděl možnost, že vám můžu napsat. I já jsem zažil něco, co patří mezi paranormální věci. Jmenuji se Martin Prokeš a můj příběh se stal před pěti lety. Bylo mi čerstvých osmnáct, studoval jsem na gymnáziu. Žil jsem jen s mámou. Můj táta umřel ještě dřív, než jsem se narodil. To bylo vše, co jsem o něm věděl. Máma o tom nechtěla mluvit a ani mi nikdy neukázala žádnou fotku.

Nebylo to lehké. Ve škole jsem patřil k těm, co se jim dějí humorné věci. Tedy, jak pro koho humorné, ale to moji spolužáci moc neřešili.

Máma dělala v pojišťovně. Přinesla sice dost peněz, ale zase na mě neměla moc času. Vlastně na nic. Ani na to, si najít pořádného chlapa, který by byl pro mě táta. Takže se u nás střídali strejdové na dobu určitou. Někdy na měsíc, jindy na půl roku. Na mém sebevědomí to moc nepřidalo.

Ten rok byl obzvlášť divný. Šikana ve škole, mámini nápadníci, jejichž kvalita se snižovala s máminým věkem, hádky s ní. I jsem se zamiloval. První láska bývá skutečná, opravdová, jelikož je od srdce. Člověk nemá s čím srovnávat, takže tomu věří. Jenže i to měl být náraz do zdi.

Na ten den nezapomenu. Šárka, moje holka, mi dala kopačky. Proč ne, že? Náš třídní lamač srdcí na ni kývl a ona za ním běžela jak poslušný pejsek. Vzalo mě to. Byla to taková pomyslná poslední kapka. Něco se uvnitř mě zlomilo. Ztratil jsem smysl života. Jasně, asi si leckdo řekne, že jsem mladej kluk, takových holek ještě bude a já nevím co ještě. Jenže – a to si fakt myslím – důležité je, jak jsem to vnímal já a ne ti ostatní.

S mámou jsem mluvit nemohl. Neměla čas. Honila klienty, měla už dost velký kmen, takže v práci trávila dvanáct hodin i více každý den. A když měla volno, tak byla s chlapem.

Bylo mi hrozně. Chyběl mi táta. Někdo, kdo by mě učil třeba rozdělat oheň. Prostě takové ty chlapské věci.

Když mi Šárka sdělila, že se mnou končí a odjela s Michalem pryč, tak jsem zamířil za město ven. Byla tam skála nad bývalým lomem. Moc hezké místo. Docela rád jsem tam chodil. Jenže ten den ne. Ten den nebyl hezký.

Seděl jsem tam a kouřil. Cigarety ale moc nezabíraly. Hlavně asi proto, že jsem měl poslední dvě a byly lehké. Značku bych asi uvádět neměl. To by byla reklama, že ano.

V hlavě mi běželo všechno od dětství až po dnešek a já nějak hledal nějaký záchytný bod. Nějaký bod restartu. Asi jako když hrajete hru. Jenže žádné tlačítko load game jsem nenašel. Koukal jsem do propasti pode mnou a přemýšlel, jestli skočit. Komu bych chyběl?

„Můžu si tu na chvíli sednout?“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se. Stál tam chlápek v takové vojenské bundě a koukal na mě. Kývl jsem a on se posadil vedle mě.

„Je to pěkná výška. Asi by to bolelo. A hodně. Než bys umřel.“

„Co?“ zeptal jsem zmateně.

„No, přemýšlíš, že tam skočíš, ne? Co by na to řekli tvoji rodiče?“ opáčil ten chlápek a vyndal z bundy krabičku cigaret. Sám si zapálil a jednu mi nabídl. Vzal jsem si.

„Mámě by to bylo asi jedno, a tátu nemám. Umřel. Ani jsem ho nepoznal.“

„Proč myslíš, že by to bylo tvojí mamince jedno?“ pokračoval ten chlápek v hovoru. Pokrčil jsem rameny a nevím proč, ale začal jsem mu vyprávět svůj život. I to, že ani nevím, kde má můj táta hrob. Že ani nevím, jak vypadal, jelikož máma nemá žádné fotky. A že mi takový táta moc chybí. Nějak jsem se do toho vyprávění dal a cítil, jak mi tečou slzy po tvářích.

Ten člověk mě pozorně poslouchal.

Když jsem skončil, bylo chvíli ticho. Pak si povzdechl a začal povídat on:

„Tady na tom místě umřel před lety jeden člověk. Skočil dolů. Byl také mladý, i když starší než ty. Zamiloval se do jedné slečny, ale ona ho podvedla. Byl to jen úlet z její strany, ale jeho ješitnost mu nedovolila se přes to přenést. Trápil se a tady to ukončil. Znal jsem ho. Byl jsem u toho, když dopadl tam dolů. Moc ho to bolelo, než umřel.

Co se týče tvojí maminky, měl bys si s ní sednout a popovídat si. Zkus jí natrhat kytku. Třeba tamhlety kopretiny. A popros ji, ať ti o tátovi něco řekne. Víš, ona se tím, že umřel, možná také trápí a nikdy si jeho smrt neodpustila. Proto se chová, jak se chová. Zkus to.“ Pak se na mě tak zvláštně podíval. Tak divně jako nikdy nikdo. Podal mi ruku a řekl:

„Musím už jít. Rád jsem tě poznal, Martine. A tam dolů už nekoukej. Život máš teprve před sebou a věř, že stojí za to žít.“

Udělal několik kroků k lesíku, kde se ještě otočil a zvedl dlaň k pozdravu. Odpověděl jsem mu stejně, pak se mi ztratil z očí.

Domů jsem se vrátil s kyticí kopretin. Máma už byla doma a kupodivu sama. Dělala zrovna nějakou večeři.

„Mami, tady něco pro tebe mám,“ řekl jsem, když jsem stál v kuchyni. Mamka se otočila a ztuhla. Zkoprněle se dívala na tu kytici. Pak sklopila oči a zašeptala:

„Ach ne.“

Ten večer jsme si snad poprvé pořádně povídali. Mluvila i o tátovi. A i to, že jí nosil právě kopretiny. Prý to bylo podle filmu Ať žijí duchové.

Vyprávěl jsem mámě o tom podivném setkání na skále za městem. O tom člověku, který, ač cizí, mi byl něčím blízký. Hodně jsme ten večer mluvili a já viděl mámu poprvé plakat.

Pointa mého dopisu je taková, že druhý den mě vzala na hřbitov, kde byl tátův hrob. Při pohledu na tátovu fotografii na náhrobku jsem se sesypal a rozbrečel. Asi nemusím říkat, čí tvář tam na mě hleděla.“

Tady dopis pana Martina končí.

Někdy se duše nevytrácí, jen čeká, až bude moci dopovědět, co zůstalo viset mezi světy.
Otec, který kdysi v zoufalství ztratil víru v život, se vrací, aby svému synovi tu víru vrátil.
Takové setkání není náhoda; je to okamžik, kdy se otevře brána, protože láska je silnější než smrt.

(redakce)

foto: Lenka Váchová