Pojem zombie zná asi díky filmovým hororům či PC hrám skoro každý. Oživlá mrtvola potácející se pomalou chůzí je hnána jedinou touhou: ukojit svůj neuvěřitelný a věčný hlad. Sápe se proto na živé lidi a snaží se z nich vykousávat kusy masa.
Alespoň tak to ukazují filmy a hry. Jaká je ale realita? A existuje vůbec nějaká?

Pověsti o zombiích mají původ v různých kulturách a legendách; nejznámější kořeny mají v karibském voodoo, ale podobné bytosti se vyskytují i v čínském a evropském folkloru.
Asi nejvýraznější pověsti o zombiích pocházejí z Haiti a jsou spojeny s náboženstvím voodoo. Podle těchto legend může černokněžník (bokor) pomocí magie a speciálních jedů ovládnout tělo člověka a učinit z něj nemrtvého otroka – zombii. Jeden z nejznámějších případů je příběh Clairviuse Narcisse, který byl v roce 1962 prohlášen za mrtvého, pohřben a po 18 letech se objevil mezi svými známými, kde tvrdil, že byl očarován bokorem a donucen k otrocké práci. Tento případ byl dokonce zkoumán vědecky a stal se inspirací pro mnoho dalších pověstí i moderní popkultury.

Kromě karibských pověstí najdeme pověsti o „zombii“ i v Asii. Čínský folklor zná bytost zvanou jiangshi – napůl zombie, napůl upír. Je popsán jako strnulá mrtvola v tradičním oděvu dynastie Čching, která v noci poskakuje a vysává životní energii obětem. Podle legendy může jiangshi vzniknout buď magií, nebo nedodržením pohřebních rituálů. Staří Číňané se chránili například pokládáním dřevěných latí k prahům či nalepením magických papírů na zesnulé.

V evropských legendách se pověsti o oživlých mrtvých často mísí s příběhy o upírech, revenantech a čarodějnictví. Například pražské pověsti se hemží oživlými kostlivci a dalšími podobnými bytostmi, ve kterých lze vidět styčný bod pověstí o oživlých mrtvých. V podstatě i příběh Svatební košile pojednává o střetu živého a mrtvého.

Ale jak je to ve skutečnosti? Je něco takového možné? Tak se podíváme na několik událostí.
Před několika lety uveřejnila média v USA zprávy o jedincích, kteří pod vlivem nějaké látky začali napadat kolemjdoucí. Potácivým krokem se pohybovali v ulicích a snažili se kolemjdoucí kousat. Proti několika musela policie použít i zbraň. Útočníka ale zásah do těla nezastavil. Zastavila jej až kulka do hlavy. Možná se jednalo o lidi pod vlivem fentanylu. To už média nezmiňovala.

Popkultura zmiňuje, že zombie vznikají na základě vědeckých experimentů vojensko-průmyslového komplexu. Že se jedná v podstatě o naprosto dokonalé zabijáky. Vytvoření látky, která by dokázala z člověka udělat takovou nestvůru, která navíc nejde zabít – nebo jen těžce – a šíří nákazu na nepřátelském území, je v podstatě dokonalá zbraň. Problém je: co pak se zombiemi, které splnily svůj úkol a sežraly nepřátelskou armádu a civilní obyvatele?

Že vytvořit něco takového není možné, nebo že to nikdo nevytvořil? No, možná ne. Ale s jistotou to říci nemůžeme. Proč?
Existuje v přírodě houba Ophiocordyceps unilateralis. Říká se jí zombie houba, jejíž spóry napadají mravence. V jeho těle pak vylučují látky, které donedávna ani vědci neznali. Pomocí těchto látek je mravenec houbou ovládán a přeměněn v podstatě na zombii. Co dovedou dnešní vojenské biochemické laboratoře, nemáme v reálu ani tušení.

Ponořme se ale ještě do relativně nedávné historie. Podle některých, dnes již těžko ověřitelných zpráv, vyvíjel Sovětský svaz bojovou látku, kterou měly být naplněny speciální náboje. Tato látka měla způsobit v podstatě přeměnu člověka v zombii. Na jaké bázi toto sérum mělo být, se dnes již nedá zjistit. Možná archivy KGB tyto informace ukrývají, ale teď jsou to jen spekulace. Stalin měl údajně vývoj tohoto prostředku zakázat. Ne pro nějaké své lidské pohnutky, ale čistě z pragmatických důvodů. Látka mu byla prý představena jako jed urychlující smrt zasaženého člověka – a to kamkoliv. Je pravda, že zásah projektilem z kulometu nebo pušky má značné devastující účinky, a tak smrt nastane stejně. Při zásahu končetiny ji takový projektil obvykle utrhne, takže šok, sepse a masivní krvácení jsou téměř jistota. K čemu tedy vyvíjet něco, co je vlastně zbytečné? Ovšem vývoj prý utajeně pokračoval.

Na konci války v Čechách došlo k poslednímu střetu mezi Rudou armádou a německými vojsky. Po kapitulaci Wehrmachtu v Praze se vojska Waffen-SS 9. května 1945 stáhla z Prahy k obcím Slivice a Milín. Zde se opevnilo cca 7000 vojáků SS pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pückler-Burghauss. Zde hodlali vybojovat svou poslední bitvu, jelikož věděli, že Američané je nezajmou a Rusové zajatce SS zabíjejí.

Němečtí vojáci se zde ocitli ve trojím ohni. Na jedné straně Sověti, na druhé Američané, kteří uzavřeli demarkační linii, a pak i partyzáni. Podle některých zpráv zde měli příslušníci NKVD obdržet novou zvláštní munici do svých zbraní, kterou měli otestovat právě na Němcích.

Podle vzpomínek vojáků, ale i vojenských lékařů, se prý stalo cosi děsivého. Někteří Němci začali utíkat z boje a dobrovolně přibíhali k sovětským vojákům s těžko uvěřitelnou historkou:
Někteří ze zraněných zemřeli, ale zase ožili. Začali prý napadat všechny živé okolo sebe.
I samotní Rusové popisovali, že některé Němce nešlo zabít, přestože do nich vystříleli spoustu nábojů. Až výstřel do hlavy ukončil hrůzné divadlo.

Jistý mladší seržant (desátník) jménem Jomkin vypověděl:
„Kousek ode mě se plazil raněný Němec. Měli jsme sice nařízeno brát všechny raněné, ale takovéto případy byly většinou důstojníkům jedno. Jeden z našich k němu přiskočil a střelil ho do zad. Němec se sice zkroutil jako červ, ale hýbat se nepřestal. Voják do něho vypálil další ránu, ale ten Němec prostě nezemřel. Všimli si toho i ostatní vojáci. Za malý okamžik se ozvalo dalších několik výstřelů a někdo zakřičel, že nemůžou dorazit raněné. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Bylo to jako špatný sen. Potom ten Němec, co se plazil kousek ode mě, chytil našeho vojáka za nohu, zakousl se a vytrhl mu z ní kus masa. Bylo to šílené. Naši vojáci nevěděli, co mají dělat. Ani dávka ze samopalu je nezabila. Jednoho klečícího Němce jsem ,špaginem‘ provrtal jako cedník. Všude kolem něj ležely kusy masa. Ale nic. Nezemřel. Potom nějaký důstojník, snad náš kapitán – už si nevzpomínám – zakřičel, že je máme střílet do hlavy. Lesem se ke vzdálené palbě přidala i naše zoufalá střelba. Náboji nikdo nešetřil. Každému jsme prostřelili hlavu.“

Kromě řady dalších výpovědí, které popisují v podstatě to samé, je zajímavá výpověď i jednoho z ruských lékařů, který ošetřoval zajaté raněné Němce. Někteří z nich totiž dostali vysokou horečku:
„Horečka se nedala ničím srazit. Asi po půl hodině tři nemocní zemřeli. Byli prokazatelně mrtví, a to potvrdili i další dva lékaři, kteří zde byli přítomni. Ale za pár minut jeden z nich otevřel oči a začal chrčet. Chytil druhého doktora za ruku a kousl ho. Přítomný voják toho Němce udeřil pažbou pušky do obličeje. Za normálních okolností by byl člověk omráčen, ale v tomto případě ne. Museli ho zastřelit.“

Každý raněný voják, který toho dne dostal horečku, musel být zlikvidován. Podle zprávy, která se údajně dochovala, bylo zastřeleno na 40 desítek raněných.
Podobné příznaky se ale projevily i u sovětských vojáků, kteří byli „nakaženými“ Němci nějak poraněni. 23 vojáků bylo takto postiženými Němci pokousáno nebo poškrábáno. U všech se projevily stejné příznaky. Tyto jedince si převzala NKVD a odvezla je. Nikdo neví kam. Některé informace mluví o likvidaci, jiné zase o dalších pokusech.

Zprávy o „zombiích u Slivice“ byly zpracované již několikrát v různých médiích. Někdo to popírá a označuje jen za legendu, někdo to považuje za fakt.

My k tomu můžeme přidat ještě jeden příběh. Ten se odehrál v době bitvy u Stalingradu. Možná s tím souvisí:
„Jako kluci jsme prolézali půdy starých baráků. Zapomenutá zákoutí ukrývala poklady, které pro nás měly nedozírnou cenu. Včetně jedné pistole P 08. Ale našli jsme deník. Jméno toho vojáka si už nepamatuju. Vím jen, že se jmenoval Kurt a měl zkomolené české příjmení, jako kdejaký sudeťák. Tenhle ale popisoval, co zažil u Stalingradu. Tedy krom jiných věcí.

Tenhle voják velel kulometnému hnízdu. Zrovna prý přebíjeli kulomet, když se z té pekelné výhně vynořil ruský voják. Potácivě běžel k nim. Nesl pušku, ale nestřílel. Asi už neměl náboje, ale bajonet náboje nepotřebuje. Kurt sundal z ramene samopal a vystřelil dávku. Viděl, jak kulky trhají Rusovo tělo na kusy, ale ten jen zavrávoral a běžel dál. Další krátká dávka a pak ještě jedna. Zásobník byl prázdný. Vytáhnout pistoli bylo rychlejší než přebít. Rus, rozstřílený tak, že by to jiného zabilo několikrát, byl už velice blízko. Až výstřel do hlavy jej zastavil. Při svém pádu probodl bajonetem Kurtovu holínku i s nártem. Zranění, které vedlo do zázemí a tím i z pozdějšího Stalingradského kotle,“ uzavírá svůj poznatek pan Petr Kopecký z Teplic.

Byl ten ruský voják tak odolný? Nebo mohl být pokusně nakažen tou samou látkou, kterou NKVD měla použít na německé vojáky u Slivice?
Pokud je to pravda a sovětští vědci vyvinuli látku, která mění člověka v monstrum, co se s ní stalo? Byla zničena? Nebo se dál vyvíjela? Co je s ní teď?

Možná je to celé jen mystifikace a žádné zombie neexistují. Vyvstává ale přesto otázka. V roce 2014 odtajnila americká armáda, jak jí ukládá zákon, některé dokumenty. Mezi nimi byl i podrobný plán přípravy na zombie apokalypsu. Velení US Army to sice záhy začalo vysvětlovat tím, že se jednalo o plán boje proti epidemii, ale to je vysvětlení značně podivné. Přestože tento plán prý vzbudil úsměv, je nutno se ptát: Proč ho americká armáda má? Klasická epidemie, třeba eboly, vypadá přece úplně jinak než zombie apokalypsa.
Ví vedení Pentagonu v tomto ohledu něco víc než běžná populace?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz