Abel Janszoon Tasman (1603 Lutjegast – 1659 Batávie) byl nizozemský obchodník, mořeplavec a objevitel, který se proslavil především svými objevitelskými plavbami v 17. století ve službách Nizozemské východoindické společnosti. V roce 1642 přistál Tasman jako první Evropan u břehů ostrova, který pojmenoval na počest tehdejšího guvernéra holandských držav Van Diemenova země. Teprve v roce 1855 byl ostrov přejmenován na Tasmánii na jeho počest. O několik dní později objevil i Nový Zéland, který pojmenoval Staten Landt. Později byl ostrov přejmenován na Nový Zéland podle nizozemské provincie Zeeland.
Během svých plaveb zmapoval také části souostroví Tonga, Fidži a přispěl k poznání jižních oblastí Tichého oceánu.

Abel Janszoon Tasman se narodil kolem roku 1602 nebo 1603 ve vesnici Lutjegast v nizozemské provincii Groningen v chudé rodině. Od mládí projevoval studijní talent a sám se naučil číst a psát, což mu otevřelo dveře do služeb Nizozemské východoindické společnosti.
Začínal jako prostý námořník a postupně se vypracoval na lodníka a kormidelníka díky svým schopnostem a zkušenostem získaným během plaveb v oblasti Východní Indie. V roce 1633 vyplul do Batávie (dnešní Jakarta), hlavního obchodního centra společnosti. Během své kariéry se účastnil různých plaveb, včetně obchodních misí do Japonska, Formosy (dnešní Tchaj-wan) a Kambodže.

V roce 1634 byl povýšen na prvního důstojníka lodi Weesp a krátce poté se stal kapitánem lodi Mocha, kde měl za úkol chránit oblasti Indonésie před piráty. V roce 1637 se vrátil do Nizozemska, ale brzy se vrátil do Batávie se svou rodinou. V roce 1639 byl druhým velitelem výpravy do severního Pacifiku pod vedením Matthijse Quasta, během níž prozkoumali oblasti kolem Formosy a Japonska.

Byla to nejen posedlost po objevech, volném moři a svobodě, ale také zájem Východoindické společnosti, co hnalo Abela Tasmana neustále na moře. Svět byl tehdy v rukách Španělské koruny, která na čas ovládla i Portugalsko, takže došlo ke spojení nejen kolonií španělských v Americe a Asii (Filipíny), ale i kolonií portugalských. Nizozemská republika se drala na světlo světa a musela se velmi snažit, aby se prosadila přes odpor okolních mocností. A jediná cesta na výsluní byl obchod – a to díky velkému obchodnímu loďstvu a zdrojům, které bylo nutné objevit a ovládnout. Kromě toho byla jeho motivace spojena s plněním konkrétních úkolů, které mu zadával guvernér Východoindické společnosti v Batávii Antonio van Diemen, jenž podporoval expanzi nizozemských zájmů a věřil v Tasmanovy schopnosti zkušeného mořeplavce. Tasman tak jednal především jako loajální důstojník společnosti, která byla hlavní hnací silou evropských zámořských objevů v této éře.

Flauty byly 30–40 metrů dlouhé třístěžňové lodě s malým ponorem (cca 3 metry) pro plavbu v mělkých vodách okolo nizozemského pobřeží. Nosnost lodi dosahovala až 600 tun. Revoluční byl u tohoto typu lodě tvar trupu, který byl ve tvaru hrušky. To mělo dva důvody. Ten technický – ploché dno, nejširší část trupu byla vždy pod čarou ponoru. Tím se dostal hlavní skladovací prostor velmi nízko, čímž se snížilo těžiště a zlepšila stabilita lodi. Druhý byl čistě praktický, jelikož v anglických přístavech se clo platilo ze šířky paluby. Flauty ji měly tedy hodně úzkou.

Druhý typ Tasmanovy lodi byla pinasa. To byla de facto válečná verze flauty. Byla větší, robustnější, s bohatším oplachtěním. Díky své velikosti mohla nést i daleko silnější výzbroj. Pinasa byla 40–50 metrů dlouhá, šířka tvořila čtvrtinu délky a ponor nepřesahoval 3,5 metru. Nosností lodě, která dosahovala až 1 000 tun, se mohla rovnat i největším španělským galeonám. Trup měl stejné proporce jako flauta, ale na přídi byl velký ozdobený kloun. Na zádi byla několikapatrová vysoká nástavba zakončená širokou plochou zádí – zrcadlem, které bylo rozděleno na dvě části. Dolní část, nazývaná vodní zrcadlo, byla velmi široká a umožňovala umístění střílen, a horní část byla bohatě vyzdobena. Proto se pinase někdy také říkalo zrcadlová loď.

Výprava měla za úkol zjistit, zda je tzv. „Zuidlandt“ (Jižní země, dnes Austrálie) součástí bájné jižní pevniny, jak daleko se táhne k jihu a nalézt námořní trasu na východ. Dalším cílem bylo prozkoumat neznámé oblasti západního Tichomoří, případně objevit nové obchodní trasy a zdroje bohatství.

Po vyplutí z Batávie 14. srpna 1642 dorazily Tasmanovy lodě počátkem září na ostrov Mauricius, který byl důležitou zastávkou na jejich trase. Mauricius byl vybrán z několika důvodů: ostrov poskytoval dostatek čerstvé vody, dřeva na opravy lodí a možnost dobře zásobit posádku potravinami. Guvernér ostrova Adriaan van der Stel poskytl výpravě potřebnou pomoc a zásoby.

Na Mauriciu zůstala expedice přibližně čtyři týdny, během nichž provedla nezbytné opravy a doplnila zásoby. Poté, 8. října 1642, vypluly lodě dále na jihovýchod, kde využily silných západních větrů („řvoucí čtyřicítky“) k plavbě na východ. Tato část cesty byla zásadní pro další průběh expedice, protože umožnila lodím dosáhnout nových, dosud neznámých mořských oblastí jižně od Austrálie.

Po opuštění Mauricia a plavbě na jihovýchod čelila Tasmanova expedice velmi nepříznivému počasí. Silné bouře, sníh a kroupy donutily vedení výpravy změnit původně plánovaný jižnější kurz na severnější trasu, než jaká byla původně myšlena. Tím se lodě vyhnuly neznámým vodám Jižního oceánu a narazily na dosud neznámý ostrov.

„Asi o čtvrté hodině odpolední jsme spatřili zemi na východě, vzdálenou podle odhadu asi 10 mil. Tyčila se značně vysoko. K večeru jsme uzřeli rovněž na jihovýchod od nás tři vysoké hory a na severovýchodě dvě další… Této zemi dali jsme jméno Anthoonij van Diemen’s Landt na počest generálního guvernéra, našeho vznešeného pána, jenž nás za tímto objevem vyslal…“

Při pokusu vplout do zátoky Adventure Bay na východním pobřeží nově objeveného ostrova byla flotila opět zasažena prudkou bouří a vyhnána zpět na moře. Toto místo Tasman pojmenoval příznačně Storm Bay (Bouřlivá zátoka). Následně pokračoval podél východního pobřeží Tasmánie, ale silné větry z oblasti „řvoucích čtyřicítek“ v Bassově průlivu ho donutily opustit pobřeží a vydat se dále na východ.

Po prozkoumání západního pobřeží pokračovala expedice podél jižního okraje ostrova. 2. prosince 1642 se členové posádky vylodili na pevnině, kde nalezli stopy po osídlení, rozmanitou vegetaci včetně eukalyptů, ale žádné obyvatele nespatřili. Kvůli nepříznivým větrům a bouřím nebylo možné pokračovat v průzkumu severovýchodním směrem, a tak Tasman zamířil dále na východ, kde jej čekal další objev – Nový Zéland.

Po nalezení západního pobřeží Nového Zélandu 13. prosince 1642 se Abel Tasman stal prvním Evropanem, který tuto zemi spatřil. Jeho lodě zakotvily v oblasti dnešní Golden Bay na severu Jižního ostrova. Tasman si tehdy myslel, že objevil výběžek jižního kontinentu, a pojmenoval novou zemi Staten Landt, protože se domníval, že by mohla být spojena s již dříve známým ostrovem Isla de los Estados u Jižní Ameriky.

Pokus o kontakt s místními Maory skončil tragicky: při střetu byl napaden člun s Tasmanovými námořníky, čtyři z nich byli zabiti a podle některých zpráv i snědeni. Na základě této události pojmenoval Tasman zátoku jako Moordenaarsbaai (Záliv vrahů, dnes Golden Bay).

Po tomto incidentu se Tasman rozhodl nevylodit se a pokračoval v plavbě podél západního pobřeží Nového Zélandu směrem na sever. Domníval se, že pluje podél rozsáhlé pevniny, protože si nevšiml úžiny mezi Severním a Jižním ostrovem (dnešní Cookův průliv), a považoval ji za hluboký záliv.

Tasmanova expedice po opuštění Nového Zélandu pokračovala dále k severu, kde později objevila souostroví Tonga a Fidži, a nakonec se v červnu 1643 vrátila do Batávie.

Za svého života se Tasman nedočkal velkého uznání a po smrti svého ochránce Van Diemena upadl u společnosti v nemilost. Později byl rehabilitován, ale už se do služeb Východoindické společnosti nevrátil a věnoval se obchodu v Batávii (dnešní Jakarta).

Po Tasmanovi je pojmenována nejen Tasmánie, ale také Tasmanovo moře mezi Austrálií a Novým Zélandem, národní park Abel Tasman na Novém Zélandu a další geografické objekty. Jeho jméno je dnes symbolem evropského objevování jižního Pacifiku. Tasmanovy objevy otevřely cestu dalším evropským expedicím a měly zásadní vliv na pozdější britskou kolonizaci Austrálie a Nového Zélandu.

(redakce)

foto: Wikipedia