„Před volbami toho naslibovali a teď když jsou u moci, škoda mluvit…“ Takovéto lamentace člověk slyší skoro obden. Zdá se, že neplnění volebních slibů je tak říkajíc sportem českých politiků. Jenže… Ono to všechno má i jiný úhel náhledu.
V Čechách se sliby dávají jak na běžícím páse. Ten slíbí, že opraví doma šuplík, ten zase že už nebude pít, jiný zase že bude chodit domů včas. Jenže skutek utek. A tak v restauraci čeká třeba někdo, kterému jsme slíbili schůzku a vzhledem k tomu, že nikdo nepřichází a telefon je buď vypnutý, či zvoní naprázdno, je mu jasné, že zase natrefil na Čecha, manželka čeká doma na svého muže který slíbil, že bude chodit domů včas a tak dále. Prostě sliby se slibují a blázni jim věří.
Co je to za drzost, chtít abych dodržel slib!?!
V české společnosti je nedržení slova standard. Kolikrát se komu stalo, že při přijímacím pohovoru manager sliboval výdělek, různé benefity při řádně odvedené práci. A tak nový zaměstnanec pracuje do úmoru a ono nic. Benefity se nekonají, výdělek také ne, jelikož panu managerovi se jen prášilo od pusy a neměl nikdy v úmyslu něco z toho dodržet. A pokud slib připomeneme, obvykle se se zlou potážeme. A tak to jde napříč společností. Jedni obelhávají a podvádějí druhé a ti, kteří věří ve slušnost a morálku jen spláčou na výdělkem. Ne nadarmo se říká, že s poctivostí dojdeš tak na pracák. Franta podvedl mne, tak já podvedu Lojzu a tak to jde dál.
Onehdy na jednom školení nejmenované pojišťovny padlo, že pokud chce být člověk úspěšný obchodník, musí být schopen lhát a i podvod mu nemůže být cizí. Že obchod je jen hra. To člověku až zatrne. Obchod je přeci o spolupráci a uspokojení potřeby druhého výměnou za uspokojení potřeb mých. Já dám věc nebo službu kterou ty chceš, a ty mi za to dáš buď peníze nebo zase věc, kterou chci já. Jednoduché. Jenže asi si to tak není. Asi to bude o tom, že já pod falešným příslibem služby, nebo věci vylákám z tebe svou odměnu.
Není rozdíl, mezi slibem politika a slibem, který dá obyčejný člověk.
Slib je prostě jednou slib a měl by být zavazující. Alespoň tomu tak bylo v dobách, kdy čest nebyla prázdný pojem a spolu s morálkou patřila ke ctnostem, které bylo hodné stavět na obdiv. A tak když budeme chtít zase u televize nadávat na politiky kteří neplní své sliby, vzpomeňme si, kolika lidem jsme sami něco slíbili a pak nevěděli jak se z toho vykroutit, nebo jsme to prostě hodili za hlavu. Vždyť to byl jen slib. Ten politik, na kterého zrovna nadáváme, vyšel přeci z našeho středu a jak se chová dnes, se choval i před tím, jen neměl tolik možností. A chová se stejně, jako se chová většina lidí v tomto národě, pro které je slib jen prázdná nezavazující hloupost.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
