Na začátku května 1945 bylo Německo již na kolenou. Jeho vůdce Adolf Hitler byl již po smrti a obrana poslední bašty v Berlíně – Reichstagu se zhroutila 2. května. Ačkoliv bylo Německo vlastně fakticky poraženo, stále se zbytky sil wehrmachtu a Waffen SS nacházely na různých místech Evropy. Největší uskupení německých vojsk, ve které do posledních dob i doufal Adolf Hitler, že zvrátí průběh bojů ve středním Prusku, byla skupina armád „Střed“ pod vedení polního maršála Ferdinanda Schörnera po Hitlerově smrti vrchního velitele německé branné moci. Toto uskupení mělo více než jeden milion vojáků, mělo tanky, děla a byly mu podřízeny i síly luftwaffe. Tato vojenská síla kladla Spojencům odpor na Moravě, na přístupech do severních a západních Sudet.
Konec války byl v dohledu a německému velení byl jasný. Jejich jedinou naději bylo, že se podaří vyvolat rozbroje mezi spojenci a ty že přerostou ve vzájemnou válku, ve které zbytky německých sil najdou své uplatnění v boji po boku svých bývalých nepřátel proti SSSR. Proto bylo počítáno s tím, že území Protektorátu se stane německou pevností kde bude zastaven postup sovětských vojsk, přičemž bylo důležité, aby bylo zabráněno očekávanému povstání českého obyvatelstva, které bylo připravováno odbojem. Od roku 1944 se začal rozrůstat partyzánský odpor organizovaný jak z ze Sovětského svazu, tak z Velké Británie, Byly připravovány podmínky pro dopravu zbraní ze zahraničí i ukořistění zbraní, které vyráběly místní zbrojovky. Docházelo k výsadkům parašutistů a průnikům dalších partyzánských skupin na území Protektorátu Čechy a Morava. Mezi asi nejznámější a nejaktivnější skupiny patřily Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova, partyzánské oddíly Jermak, Miroslav Tyrš, Jan Kozina a Mistr Jan Hus. Na východní Moravě a Valašsku docházelo k otevřeným bojům a nikoliv jen k diverzním akcím. Na toto Němci odpověděli vypálením řady vesnic a osad, jako třeba byly Paseky.
Zpráva o Hitlerově smrti a přítomnost sovětských vojsk na Moravě způsobila to, že 1. května 1945 vypuklo povstání v Přerově, které se následně rozšířilo do dalších míst Čech a Moravy, které ještě byly pod okupační správou Němců. Na mnoha místech docházelo k živelným akcím, vyvěšování československých vlajek, ničení německých symbolů. To bylo ale také na řadě míst dočkalo tvrdé reakce ze strany německé moci. Vyvrcholením bylo povstání v Praze, kde Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. Nejdříve probíhaly demonstrace, které brzy přešly do ozbrojeného odporu. Podnětem se stalo usnesení protektorátní vlády z předchozího dne ve kterém se zrušilo nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů. Rovněž byl zrušen německý zákaz vyvěšování československých vlajek. Na základě tohoto pokynu, se na úředních budovách vyvěsily československé vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce.
5. května se povstání přeneslo i do Prahy. Již téhož dne lidé na mnohých místech v Praze začali odstraňovat nenáviděné německé nápisy. Odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky, ve městě vládlo nadšení. Snaha ministerského předsedy protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky neměla smysl. Vládou vyslaná policejní jednotka, která měla převzít rozhlas do českých rukou, narazila na odpor německých vojáků. Došlo k boji, což mělo za následek volání rozhlasu o pomoc. Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vyhlásit v pražském rozhlase, avšak byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal ČNR. Před polednem hlásil městský pouliční rozhlas „Českoslovenští občané: Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládní vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů Národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou!“
V poledne pražský primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. ČNR zformulovala odpoledne vlastní prohlášení o konci protektorátu:
„Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“
Německá okupační správa však ignorovala vyhlášení protektorátní vlády a němečtí vojáci zahájili střelbu do lidí, kteří se protivili okupační správě, vyvěšovali československé vlajky, likvidovali německé nápisy. Vysílání pražského rozhlasu, se pod tíhou událostí změnilo ve výzvu k boji proti okupantům. Městský rozhlas převzal a vysílal i známé volání o pomoc československému rozhlasu:
„Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc československému rozhlasu!“
Vzhledem k německé vojenské i zbraňové převaze vyrostly po Praze tisíce barikád. Do bojů na straně povstalců se zapojily i oddíly ROA (ruské osvobozenecké armády) pod vedením generála Buňačenka, které disponovaly tolik potřebnou těžkou výzbrojí.
Německým jednotkám v Praze veleli generál pěchoty Rudolf Toussaint a SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Carl von Pückler. Ten po propuknutí bojů v Praze udržel malé předmostí na východním břehu Vltavy okolo svého velitelství v budově právnické fakulty University Karlovy. Odtud koordinoval postup mimopražských německých útvarů proti povstalcům. Požadoval masivní letecké údery zápalnými bombami proti povstalci ovládaným pražským čtvrtím. K těm naštěstí nedošlo, jelikož poslední síly luftwaffe v Čechách byly zaměstnané bojem se sovětským letectvem.
Během noci ze 7. na 8. května se povstalci připravovali na další útoky. ČNR odmítla vojskům generála Vlasova a Buňačenka poskytnout ochranu před pomstou sovětského vedení, což způsobilo odchod těchto jednotek z Prahy. Povstalci tak přišli o výraznou pomoc. Němci již věděli, že generál Jodl podepsal v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci veškeré německé branné moci. Ta měla nabýt účinnosti 8. května jenu minutu po 23. hodině. Velitel německých vojsk v Čechách maršál Ferdinand Schörner tak věděl, že nemá smysl pokračovat v boji. Jeho snahou bylo, aby se co nejvíce vojáků dostalo do amerického zajetí. Ale k tomu však potřeboval volný průchod Prahou.
V časných ranních hodinách 8. května začal mohutný útok na Prahu za použití tanků a pěchoty. Od rána hořela Staroměstská radnice, její novogotické křídlo muselo být po ukončení bojů strženo. Jednotky SS masakrovaly české civilisty. Obránci využívali s úspěchem ukořistěné pancéřové pěsti, jimiž zničili mnoho tanků a obrněných vozidel. Výsledkem odporu českých bojovníků bylo jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, na jehož základě byly ve večerních hodinách zastaveny boje. Jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté (Za tuto dohodu byl v roce 1949 odsouzen v inscenovaném procesu na doživotí velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr). Příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji.
9. května vjely do Prahy první jednotky Rudé armády, které se střetly s posledními skupinami vojsk SS, které opouštěly české hlavní město. Téhož dne předal von Pückler budovu svého velitelství československým důstojníkům a se zbytky svých jednotek (6000 mužů SS divize Das Reich a SS divize Wallenstein) se stáhl jižně od Prahy a pokračoval v boji který skončil až u obce Milín 12. května.
(redakce)
foto: archiv
