Hrůzné zážitky s podivnými jevy můžeme zažít i v místech, kde bychom to nečekali. A tak se stane, že jindy bezpečné místo se rázem stane místem strachu, kam už jít nechceme, jelikož nás stále napadá: Co když…
Jedním z takových míst se pro paní Hanu stala Doubravka u Teplic.
„Měla jsem to místo velice ráda. Chodila jsme tam dost často a nikdy nic zlého jsem tam neviděla a ani jsem o ničem nikdy neslyšela,“ říká tato žena na úvod svého příběhu.
Doubravská hora je oblíbeným cílem procházek místních lidí. Skýtá stín v parných dnech, je zde mnoho krásného a zajímavého k vidění, a na vrchol s hradem vede i naučná stezka.
„Bylo to nedávno. Asi před čtrnácti dny. Bylo teplo a tak jsme vyrazila zase na svou oblíbenou večerní procházku. Bydlím relativně nedaleko a tak jsem si řekla, že bych mohla vidět svatojánské mušky. Courala jsem tedy lesem a dívala se. Opravdu jsem nějaké viděla. Sice jich nebylo moc, dá se říct, že před lety jich bylo víc, ale byly. Jenže najednou se něco změnilo. Bylo u to takového starého stromu. Myslím, že to je dub, ale nejsem si jistá. Ochladilo se a já dostala strach. Bylo to podvědomé, ale cítila jsem, že tu nejsem sama. Chtěla jsem jít pryč, tak jsem šla známou pěšinkou ven z lesa. Jenže já byla najednou zase u toho stromu. Jako bych se někde otočila. Zamířila jsem tedy k prvnímu světlu, co jsem viděla a už značně vyděšená jsem spěchala. Podle směru to byla lampa na té silnici co vede ke hradu. Došla jsem tam a úlevně si oddechla. Bylo tu světlo a to znamená bezpečí. Jenže kousek ode mne stál zase takový strom. A pak to přišlo. Slyšela jsem dech. Ne svůj. Prostě něco dýchalo kousek ode mne a pak se to stalo. Od toho stromu se odloupnul nějaký stín. Pořádně jsme to neviděla, jelikož jsem stála kousek od lampy veřejného osvětlení a ten strom byl ve tmě. Jenže ty oči ne. Z lesa se na mne dívalo něco, co mělo červené oči a ty zářily. Nevím co to bylo, ale zvíře ne. Neznám zvíře, co má dva metry. Nebo alespoň tak mi připadalo, že jsou vysoko. Na nic jsem nečekala a utekla. Naštěstí na té cestě už lampy svítí. Ani nevím jestli mne to pronásledovalo. A nevím co to bylo. Člověk to nebyl, zvíře také ne. Ty oči pluly ve tmě a dívaly se na mne. Strašně jsme se bála a vím, že tam už nepůjdu. Alespoň ne večer.“
Co se to zjevilo paní Haně? Podobný jev je popisován z Branišovského lesa u Českých Budějovic, ale i z jiných míst. Často právě u starých stromů, které jsou nějakým způsobem pokroucené. Což některé duby na Doubravce jsou.
Podle některých legend takové stromy fungují jako brány, spojnice s jinými světa. Co k nám ale takovými portály přichází? Jsou to bytosti s touhou nebo bez touhy nám škodit?
Na toto jsme se opět zeptali pana Jindřicha.
„Co vyděsilo onu paní nevím. Nebyl jsem tam. Ale je pravda, že právě přes taková místa vstupují temné sily do našeho světa. Nehledejme ale v křesťanském pojetí světa. Toto jsou věci daleko starší. Myslím, že ta paní viděla buď trolla (Troll je v germánské mytologii temná bytost, zlý skřet, démon, pozn. red.), nebo gnóma. Gnómové jsou jsou živlové bytosti spjaté ze zemí. Bývají údajně nevyzpytatelní. Ale nikdy jsem neslyšel, ani nečetl, že by měli červené oči. Já osobně se přikláním spíše k tomu trollovi, či jiné démonické bytosti. Na to by ukazovalo ochlazení a strach. Každopádně, když podobné věci cítíme, je to varování a doporučuji utéct. V případném boji s takovou bytostí nemáme moc šancí. To není o tom, že se s ním chytíme do křížku a ukážeme mu, co to znamená mít černý pásek v judu. Taková bytost, pokud je dostatečně silná nás dokáže ugrilovat zaživa, dohnat k okamžité sebevraždě a tak podobně. Proti mentálním útokům se dnes už nikdo bránit neumí. Krom několika jedinců. A v tu chvíli na říkanku „Andělíčku můj strážníčku“ či jinou modlitbu ani nevzpomeneme.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
