Živlové bytosti známe dnes již jen z pohádek, kam je odsunulo materialistické smýšlení. Jenže dříve se lidé s těmito bytostmi nejen setkávali, ale dokázali s nimi i komunikovat. Proto si je pojďme připomenout.
Čerti i vodníci přebývají v hlubinách abyssu (prostor mezi vědomím a skutečností). Jak chtonický (podsvětní), tak i podvodní svět můžeme směle připodobnit k našemu nevědomí. Kdo tak učiní, bude na správné cestě. Kdo jsou ovšem jeho obyvatelé? Uvážíme-li fakt, že původ čertů můžeme směle odvodit od slovanského Velese boha podsvětí, skotu, magie a nespoutané divočiny či od baldského Velniase, rohatého lesního boha, jehož křesťané ztotožňují se samotným Ďáblem, budeme mít jasno. Ďábel – onen temný dvojník nás samých. Pro křesťany je archetypem všech jejich vlastních potlačovaných resentimentů a dalších poklesků, což nám osvětluje, proč je Ďábel v jejich podání tak strašlivý. Pro mě ovšem symbolizuje zcela odlišné kvality. Ďábel – čert je strážcem a pánem podsvětí, tedy našeho nevědomí. Za zmínku stojí i jistá podobnost slova čert a slova čarovat, tedy dělat čáry-magická gesta do země, vzduchu či na hladině vody.
Tak jako čerti vládnou a střeží podzemí, vodníci vládnou a střeží vodní hlubinu. Původ vodníků proto můžeme odvodit od pohanských božstev, jenž dohlíží na vodní toky. S příchodem křesťanů a narůstajícím vlivem jejich duchovních se s těchto pohanských božstev stali jen druhořadí padlí andělé svržení z nebes. Pohanští bohové díky tomuto církevnímu vlivu přijali pozvolna novou formu a tak před nezasvěcenými skryli svoje božství. Duchovně pokročilé osobnosti ovšem znají pravdu opírající se o historická fakta. Proto čerty i vodníky v tvůrčím procesu temného gnostického učení považují za zhmotněné archetypy odkazující k zbožštělým zvířecím předkům z dob, kdy lidstvo teprve svádělo boj v evoluční džungli stvoření. Naši pololidští předchůdci v oněch dávných dobách obývali hluboké jeskyně, kde hledali útočiště i obživu, či se stahovali k vodní hladině, aby se potápěli pro vodní tvory, jejichž maso jim zaručovalo pravidelný zdroj potravy a jejich nepoživatelné části těl užitečné nástroje usnadňující přežití. Archetyp čerta i vodníka je tedy v gnostickém učení nezpochybnitelným předobrazem mimořádně mocné skryté síly dřímající v nevědomí. Ta je klíčem k symbióze s přírodou v jejím nedotčeném magickém stavu.
Čerti i vodníci střeží v útrobách svých skrytých obydlí nesčetné poklady, součástí těchto pokladů jsou, krom rozmanitých magických předmětů především lidské duše. K jejich uložení používají čerti nejčastěji uzavřené kotle, zatímco vodníci mají své malované hrníčky či hrnce z poklicí. Toto je díky lidovým pověrám a pohádkám všeobecně známá věc. Méně známé je ovšem mystérium hlásající, že jak kotle, tak i hrníčky a zejména pak jejich uzavíratelné části pokrývají jistá sigilární znamení, jenž chrání jejich obsah. Výše zmíněné legendy i pohádky nám často popisují, jak se prostý smrtelník po jistých útrapách dostal do sídel čertů či vodníků. Ti ho poté co prošel zkouškou, či jinak získal jejich sympatie přijmou do svých služeb a pověří ho různými úkoly, které často souvisí se zvelebováním jejich panství. Pokud se dotyčný osvědčí, svěří mu po čase i péčí o to nejcennější, o nashromážděné duše uzavřené v magických nádobách. Vždy mu však důrazně kladou na srdce, aby tyto kotle či hrníčky v žádném případě neodklopoval a nezkoumal jejich obsah. Jak čerti, tak i vodníci střeží své dušičky jako pomyslné oko v hlavě. Čím víc jich totiž mají, tím mocnější jsou. Duše jsou z jejich pokladů tím nejcennějším. Co tedy tyto duše skutečně symbolizují a proč se tak moc křesťanští duchovní snažili před čerty i vodníky varovat, potažmo jejich existenci postupem času odsunout do říše legend a dětských pohádek? Já osobně tyto duše považuji za symbol odkazující ke specifickým částem genetického odkazu našich předků a za specifické fragmenty jejich kolektivního nevědomí.
Jak čerti tak i vodníci nosí oděv zelené barvy. Čerti si oblíbili zelené myslivecké uniformy a vodníci zase nosí své zelené fráčky. Čerti mají pak červenou mysliveckou čepici s brkem a vodníci vlastnoručně ušité červené boty z kůže utopených zvířat. Na co tedy odkazuje zelená a červená barva? Zelená symbolizuje samu podstatu přírody. Její proudící energii. Ve spojení s čerty a vodníky pak dlouhověkost, stabilitu a magickou moc spojenou primárně s přírodními živly. Červená jako barva krve rovněž symbolizuje život a především životní energii, nicméně je to i barva boje o přežití. Červená je proto i výstražnou barvou. V souvislosti s čerty a vodníky ovšem primárně odkazuje k životní energii síle a opakujícím se přírodním procesům.
Jak čerti, tak i vodníci ovládají čáry spojené s primárním a sekundárním živlem jejich říše. Čerti i vodníci dokonale ovládají metamorfózu. Čerti se nejčastěji mění z polo lidských bytostí obdařených kopytem, rohy a býčím ocasem ve velké vlky, černé koně, berany, kozly, kočky či kohouty. Vodníci se z polo lidských entit jenž mají někdy nazelenalou barvu, mezi prsty plovací blány a na krku žábry umí proměnit na sumce, kapry, žáby a další tvory, kteří dokonale korespondují s vodním živlem. Rovněž se umí přeměnit podobně jako čert i v koně a další domácí zvířata. Současně se však čert i vodník umí proměnit i v cela lidskou bytost! Pro mě bylo ovšem klíčové porozumět k čemu, že odkazuje specifická schopnost metamorfózy u těchto entit a jak této znalosti vhodně využít. Esoterní výzkum těchto energií mi přinesl hluboký vhled do tajů Temného mysticismu a gnose. Jak již bylo řečeno, čerti a vodníci jsou předobrazem mimořádně mocné skryté síly dřímající v nevědomí. Právě tato síla je jedním s vodítek jenž naznačuje způsob jak dosáhnout symbiózy s přírodou v jejím nedotčeném magickém stavu. Zapovězená místa, která tyto pekelné a vodní entity v legendách obývají se tedy nachází v nejzazších hlubinách nevědomí. Pohřbené jsou pod nánosem pokřivené náboženské věrouky, falešné etiky a dalších za staletí nahromaděných předsudků. Aby bylo možné taková místa během kontemplace, meditace či magického obřadu beztrestně navštěvovat je nezbytně nutné a žádoucí, aby každý, kdo tak jako i Já kráčí stezkou zapovězeného sebe zbožštění svou bytost očistit od všech těchto nánosů. Tím učiní svojí mysl opět neposkvrněnou a způsobilou k velkému dílu. Jedině dokonalé porozumění vlastním pudům, instinktům a vlastní intuici umožní bez obav skočit do pomyslné zapovězené nejzazší hlubiny! Moudře si počínají ti, kteří se v přeneseném slova smyslu při těchto skocích přeměňují, stejně jako se umí přeměnit čerti a vodníci. Protože jedině obyvatelé hlubiny mohou bez obav přebývat v hlubině. A jedině ti, kteří vystoupí z hlubiny na povrch, mohou bez obav na povrchu přebývat v podobě k tomu uzpůsobené a předurčené.
Jak čerti, tak i vodníci rádi kouří. Čerti spíše dýmky, zatím co vodníci své oblíbené fajfky. K jakým mysteriím, tedy jejich bafání odkazuje? Předně jak dýmka, tak i fajfka jest v jejich rukách mocným magickým artefaktem, který jim umožňuje kontakt z hlubinou i když jsou na povrchu. Nejedná se o pouhé kouření, ale o duchovní akt. O specifickou formu rituálu spojeného s kontemplací a jistou formou staré magie. Jen málo kdo tuší, že stejně jako jejich uzavřené kotle, hrníčky a hrnce s pokličkou, tak i jejich dýmky a fajfky pokrývají specifická magická sigila! Můžeme na ně nahlížet, jako na prapůvodní schránky v nichž do jisté míry sídlí duchovní podstata jejich kuřáků. Podobnost dýmkové komory s kotlem a porcelánové fajfkové komory s hrníčkem je přeci do očí bijící.
Za zmínku stojí ještě další pozoruhodná a důležitá analogie a tu nám poskytne magický kotel. Každá začínající čarodějka se dříve či později v legendách setká se svou královnou. Ať už ji uvidí v hluboké jeskyni či u stojatých vod mokřadu či jiného vodního toku, královna čarodějnic vždy stojí u velkého kotle v němž vaří lektvar z roztodivných nazelenalých listů a rudých bobulí. Původ i druh těchto čarovných rostlin zůstane pro nezasvěcené i nadále utajovaným mysteriem. Jejich zelená a červená barva nám ovšem už sama o sobě ledacos odhaluje. Stejně jako i čarodějnický kotel, jehož jedovaté výpary se až neuvěřitelně podobají dýmu jenž stoupá z čertovy fajfky a vodníkovy dýmky. Jaký to tabák či spíše magické býlí si do nich před zapálením asi tak cpou?
Pak je tu samotný dým s čertovi magické fajfky, ne nepodobný kouři stoupacímu z pekelných zemských jam jeho říše. Dým vodníkovy fajfky nám zase až příliš připomíná stoupající vodní páry nad mokřady, které obývá. Pochopitelně se nejedná o náhodu. Symbolika je zde více než zřejmá. Nesmím opomenout ani další významné mystérium a sice, že dým úzce souvisí s podsvětím a jeho obyvateli. Pokud se mají energie z druhé strany v našem univerzu zhmotnit, odějí se velmi často do dýmu s magických kuřidel či rituálních ohňů. V neposlední řadě nám tento dým připomíná závoje a mlžné cáry, které zahalují nejcennější z pokladů, jaký lze nalézt v zapovězené hlubině. Ti kteří tak jako Já pravidelně pěstují rituální kouření z magické dýmky aby prohloubily symbiózu mezi svým vědomým Já a svojí nevědomou pudovou a intuitivní ,,ďábelskou“ bytostí jsou na správné cestě. Nicméně ani nekuřáci si nemusí zoufat. Stačí zaměřit pozornost na výdech během meditace. Zejména v chladných měsících uvidí jeho zhmotnělou podobu. Životní energie v podobě páry vycházející z úst je dalším mocným nástrojem zasvěcencovým.
Výčet těchto výše zmíněných duchovních korespondencí odhaluje elementární podstatu skrytých mystérií, jenž je třeba dokonale probádat a následně si jejich tajemství i prakticky osvojit.
Vodítek jak toho dosáhnout je v tomto pojednání dostatek. Ti jenž porozumí významu starých legend, pohádek a pověstí o čertech a vodnících obdrží poklad z nejcennějších.
Text: Pavel Brndiar – Tau-Paulus
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
