Blíží se opět Vánoce. Svátky shonu, stresu, nervozity a z ní vyplývajícího křiku na děti a vzteku. Nic se nestíhá, cukroví není hotové, je nutné uklidit, děti zlobí, dárky nejsou zabalené, zase jsme zapomněli na tetičku, nemáme peníze na další dárky a tak podobně. To je obraz současných Vánoc, proto je snad i lepší je neslavit. A řada lidí to tak poslední dobou dělá. Vánoce přestávají slavit. Vždyť proč si kvůli jednomu dni uhánět žaludeční vředy a rozbíjet vztahy hádkami a nedorozuměními.
Jenže. Vánoce o něčem takovém přeci nejsou. Nikdy to nebyly svátky shonu, mamonu a obžerství. Vánoce nejsou a nikdy nebyly o generálním úklidu, drahých dárcích a podobně. Jsou to svátky duchovní. Pro křesťany narození Ježíše Krista, pro vyznavače předkřesťanských evropských věrouk oslavy návratu Slunce a slavnosti nejvyššího boha. Ať tak či tak je to doba, kdybychom se měli zastavit a zaobírat se tak trochu sami sebou. Koho jsme potěšili, komu naopak ublížili. Je to doba kdy by měl nastat mír v duši a i mezi lidmi.
Vánoce nikdy nebyly o dávání dárků. Ty přeci dětem přinášel už na počátku prosince sv. Mikuláš. Dát dárek není povinnost, ale podtržení lásky k druhému člověku a ta se neměří hodnotou daru. Pro někoho je dost i drobná věc. Malý předmět, prstýnek z pouti. Nemusíme si brát před Vánoci půjčky, abychom koupili haldu drahých zbytečností. Lepší upřímně obdarovat jednoho člověka, než deset lidí z povinnosti. Vždyť tím největším dárkem je milující rodina, zdravé děti a láska. Nic dalšího totiž nemá cenu.
Tradice vánočních dárků je zaznamenána až od 16. století. Zvyklost, že vánoční dárky nosí Ježíšek, se vyskytuje ve středoevropských zemích, tedy nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku a v jižním Německu. Tam všude obdarovával Christkind čili „dítě Kristus“. Podle některých měl prý nevyzpytatelnou povahu a někdy prováděl různé žerty, které se jeho obětem nezamlouvaly. Ačkoliv je tradice Ježíška velmi silná, přesto tak trochu prohrává s komerčním Santa Klausem. V 50tých letech se komunistická propaganda snažila, aby národ zapomněl na „Vykupitele“ a chtěla Ježíška nahradit ruským Dědou Mrázem s původně bílým, ale později také červeným kabátem, čepicí a bílým plnovousem, jako má Santa Klaus. To se jí sice nepodařilo, ale celkové odkřesťanšťování společnosti vedlo k tomu, že v povědomí velké části lidí jméno či postava Ježíška ztratila souvislost s historickým Ježíšem. Jelikož je i nadále tlak na zapomenutí na Krista, jelikož myšlenky volného kapitalismu se příliš neslučují s myšlenkou křesťanství a Ježíše Krista vůbec, který byl sám o sobě chudý a s chudými chodil, je snaha, aby se symbolem Vánoc stal i u nás Santa Klaus, jako je tomu především v USA a dalších západních zemích. Protože postava Santa Clause je úspěšným reklamním prostředkem, snadno se šíří i do dalších zemí, kde nezřídka poráží místní tradice. Jen tak na okraj uvádíme, že Santa Klaus je zkomercionalizovaná obdoba Svatého Mikuláše, který obchází v předvečer svátku Sv. Mikuláše.
Ale Vánoční doba má i své krásné a tajemné tradice. Mezi patří známé lití olova, krájení jablka, či pouštní lodiček se svíčkou. Například o půlnoci se naši předkové s notnou dávkou odvahy vydávali ven, k vodní hladině, kde jejím prostřednictvím mohli poodhalit roušku budoucnosti. Voda se v tento tajemný čas mění na magické zrcadlo. Stačí ve chvíli, kdy začnou zvonit půlnoční zvony, nahlédnout do nějaké lesní tůně. Na hladivě se v tu chvíli mají zjevit děje, které mají bezprostřední vliv na život dané osoby a i něco z budoucnosti.
Mezi poněkud děsivé a velmi nebezpečné praktiky, patřilo věštění za pomoci mrtvých. Kdo měl ještě více odvahy a neštítil se toho, že v kostele ukradl hostii, či ji nechal ukrást, ten šel o půlnoci na hřbitov, nebo na popraviště. Pokud šel na hřbitov, musel na hrobě sebevraha učinit za pomoci své krve a odcizených hostií jistý obřad, aby jej probudil a magicky spoutal. Tento mrtvý pak odpovídal na dané otázky pravdivě. Ale pozor. Tito mrtví jsou rychlí a nenasytní, proto tazatel musel obřad do jedné hodiny noční zdárně ukončit a zmizet. Pokud se o vteřinu zpozdil, mrtvý jej stáhl do svého světa. Na popravištích byl obřad ještě nebezpečnější.
Dalším zvykem, již podstatně bezpečnějším, je krájení jablka napůl. Pokud bude uprostřed plná hvězda, znamená to štěstí. Pokud ne, měl by člověk zakleknout k modlitbám a ptát se čím „nebesa“ naštval.
Asi nejznámější zábavou a věšteckou metodou je pouštění lodiček vyrobených z ořechových skořápek ve kterých je umístěný svíčka. Pokud zůstane lodička u okraje umyvadla, nečeká vás příští rok nic nového. Když se ale skořápka potopí ihned, veškeré snažení bude marné a žádné úsilí nezvrátí ortel zmaru.
Pokud se potopí během plavby, bude život jako na houpačce. Nabere-li během plavby loďka vodu uskutečníte své plány jen tak tak.
Opuštěná loďka daleko o ostatních znamená, že ten komu patří, rodinu brzy opustí.
Loďka sama dopluje k druhému břehu – bez cizí pomoci získáte, po čem toužíte.
Svobodné dívky aby věděly, zda se vdají či ne, klepaly o této noci na kurník. Když se ozvala, či vyšla slepice, zůstala další rok dívka svobodná. Pokud to byl kohout, vdala se. Pokud měla nápadníky, tak vzala jablko a do něj zapíchla zápalky v počtu svých milých. Každá zápalka byla přiřazena k jednomu člověku. Všechny naráz pak zapálila a která hořela nejdéle, ten si dívku vzal.
K věštění budoucnosti se též používala hra se stíny. Při rozsvícení vánoční svíce, se všichni podívali na stíny. Ten jehož stínu chyběla hlava, do roka měl zemřít.
Jedna pranostika však říká dost důležitou věc. Před Štědrým dnem bychom měli vrátit vše, co nám nepatří. V domě by neměly být věci, co nejsou naše.
Ať už zvolíte jakoukoliv metodu, či žádnou, přejeme vám, aby tento starý rok byl tím nejhorším, který jste prožili a aby to bylo už jen lepší.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
