Období mezi Samhainem a Vánocemi bývá tradičně spojováno s rozsvěcováním svíček, vánočními trhy, vůní svařeného vína a očekáváním nejkrásnějších svátků roku. Jenže ve střední Evropě existuje také poněkud odlišná tradice. Jakmile se setmí, ulice některých měst a vesnic zaplní děsivými bytostmi s mohutnými rohy, vyceněnými zuby a dlouhými jazyky. Jejich těla pokrývají husté kožešiny, kolem pasů jim visí těžké zvonce a při každém kroku se ozývá rachot řetězů. Někteří nesou metly z březových prutů, jiní dokonce koše, do kterých podle starých pověstí odnášejí neposlušné děti. Za doprovodu bubnů, ohňů a ohlušujícího hluku procházejí ulicemi, zatímco přihlížející diváci sledují podívanou připomínající návrat dávných démonů mezi živé.
Říká se jim krampusové a jejich tradice pochází především z alpských oblastí Rakouska, jižního Německa, Jižního Tyrolska a dalších sousedních regionů. V některých oblastech se používají také místní názvy jako Kramperl, Bartl, Klaubauf nebo Tuifl. Přestože dnes jejich průvody přitahují tisíce diváků a stávají se stále populárnějšími také v České republice, původně byli krampusové součástí lidových mikulášských obyčejů, v nichž představovali temný protějšek laskavého světce.
My jsme se na tyto démonické čerty šli podívat do prostoru bývalého třešňového sadu na Panorámě v Teplicích, lidově zvaného Třešňovka, kde skupina Čerti z Rakouska připravila malou stezku odvahy pro děti a jejich rodiče.
„Přijeli jsme do Teplic udělat stezku odvahy a přivezli jsme deset krampusáků. Účinkující jsou jak z Česka, tak i Rakouska, ale masky jsou dělané v Rakousku. Stezka je udělaná tak, že lidé tu procházejí lesíkem a porostem, co tu je. Po trase jsou rozmístěni čerti a lidé se s nimi mohou vyfotit, děti se s nimi mohou kontaktovat a na konci trasy pak dostanou bonbón.“
Přestože se jednalo o stezku odvahy, akce se konala za denního světla. Pořadatelé tím chtěli vyjít vstříc především dětským návštěvníkům .
„Večer by to asi absolvovat nechtěly. Proto jsme to udělali do čtrnácti hodin, jelikož víme, že v tomhle období nám sem ty děti přijdou.“
Je pravda, že čerti do podrostu a remízků Třešňovky celkem zapadli. V reálu by je tu nikdo potkat nechtěl, zvláště ne za mlhavých nocí. Ale děti se jich v drtivé většině nebály. Jsou už asi otrlejší, než byli jejich rodiče a prarodiče v jejich letech.
Samotný název Krampus bývá nejčastěji odvozován od starších německých a rakouských nářečních výrazů souvisejících s drápem, pařátem nebo zahnutým předmětem. Uvádí se například slovo Krampen, označující dráp. Jeho přesný jazykový původ však není zcela jednoznačně objasněn. Už samotné pojmenování každopádně dobře odpovídá podobě bytosti, která měla v lidech vzbuzovat strach.
Svátek svatého Mikuláše připadá na 6. prosince a připomíná biskupa Mikuláše z Myry, který žil na přelomu 3. a 4. století v Malé Asii. K jeho osobě se postupně připojila řada legend vyzdvihujících štědrost, soucit a pomoc chudým. V evropských lidových tradicích se z něj stal dobrodinec obdarovávající děti. Jenže vedle laskavého světce se objevila také postava jeho děsivého průvodce.
Zatímco svatý Mikuláš představoval dobrotu, odměnu a milosrdenství, krampus zosobňoval trest, strach a připomínku následků špatného jednání. Byl jakýmsi zkroceným démonem, který musel poslouchat světce. Podle některých výkladů právě proto nosil řetězy. Ty mohly symbolizovat jeho podřízenost vyšší duchovní autoritě a skutečnost, že ani démonické síly nemohou jednat zcela podle své vůle.
Tradiční mikulášské návštěvy se konaly především večer 5. prosince, tedy v předvečer svátku svatého Mikuláše. Světec v biskupském oděvu obcházel domácnosti, vyptával se dětí na jejich chování a odměňoval je drobnými dárky, ovocem či sladkostmi. Krampus měl naopak neposlušným dětem nahánět strach. K jeho výbavě patřila metla z březových prutů, kterou mohl symbolicky hrozit, a v některých vyprávěních dokonce koš nebo nůše, v níž údajně odnášel největší hříšníky.
Tato podoba mikulášských obyčejů se výrazně rozvíjela zejména v raném novověku. Z alpského prostředí jsou návštěvy svatého Mikuláše doprovázeného děsivými postavami doloženy přinejmenším od 17. století. Samotná tradice masek, zimních obchůzek a hlučného vyhánění zlých sil však může mít složitější a starší kořeny.
Právě otázka původu krampusů je předmětem dlouhodobých debat mezi historiky, etnology a znalci evropského folkloru. Často se tvrdí, že jde o přímé pokračování předkřesťanských obřadů, při nichž obyvatelé alpských oblastí uctívali démonické bytosti, duchy zimy nebo přírodní síly. Podle těchto představ mohli maskovaní účastníci dávných obřadů představovat duchy, kteří v temné části roku opouštějí svůj svět a vstupují mezi lidi.
Takové vysvětlení má nepochybně své kouzlo. V evropských pohanských náboženstvích a lidových představách se skutečně setkáváme s bytostmi, které spojují lidské a zvířecí rysy. Rohy, kožešiny, zvířecí masky i hlučné průvody měly v různých kulturách obřadní význam. Mohly vyjadřovat plodnost, sílu přírody, spojení se světem duchů nebo symbolické překonání nebezpečného období zimy.
Problém ovšem spočívá v tom, že přímou a nepřerušenou návaznost dnešního krampuse na konkrétní předkřesťanské božstvo či obřad nelze historicky prokázat. Mnohé romantické představy o jeho údajně tisíciletém původu vznikaly nebo byly výrazně rozvíjeny až v 19. a 20. století. Současní badatelé proto rozlišují mezi možnými staršími vlivy maskových tradic a doloženou historií krampuse jako průvodce svatého Mikuláše.
To však vůbec neznamená, že by krampusové postrádali mystický význam. Naopak. Jejich podoba a symbolika ukazují, jak se v evropském folkloru po staletí prolínaly křesťanské představy o dobru a zlu se staršími lidovými zvyky, strachem z neznámého a vírou v nadpřirozené síly.
V alpském prostředí totiž nebyl démon nutně pouze bytostí, před kterou bylo potřeba utéct. Některé děsivé maskované postavy měly naopak zlé síly zahánět. Hluk zvonců, řetězů, křik a divoký pohyb mohly symbolicky očišťovat prostor od neštěstí, temnoty a nebezpečných duchů. Děsivá bytost tak mohla současně vyvolávat strach i poskytovat ochranu. Tato zdánlivá protikladnost patří k nejzajímavějším stránkám evropských zimních zvyků.
V této souvislosti je ovšem potřeba připomenout ještě další skupinu bytostí, které bývají s krampusy velmi často zaměňovány. Jsou to takzvané perchty, německy Perchten, jejichž tradice je rozšířena především v rakouských a bavorských oblastech.
Perchty jsou spojovány zejména s obdobím přelomu roku a takzvanými Rauhnächte, tajemnými nocemi mezi Vánocemi a svátkem Tří králů. V lidových představách šlo o zvláštní období, kdy se hranice mezi světem lidí a nadpřirozenými silami stávala prostupnější. V některých pověstech se v těchto nocích objevovala divoká honba, průvody duchů, přízraky zemřelých nebo jiné bytosti, jejichž setkání mohlo člověku přinést neštěstí.
Samotný název Perchten souvisí s tajemnou ženskou postavou Perchtou, známou také jako Frau Perchta, která vystupuje v jihoněmeckých a alpských pověstech. Její podoba se v jednotlivých tradicích značně lišila. Někdy se objevovala jako krásná žena, jindy jako děsivá bytost trestající lidské prohřešky. Byla spojována se zimním obdobím, předením, dodržováním určitých obyčejů a v některých výkladech také s osudem a nadpřirozeným světem.
V průvodech se tradičně rozlišují krásné a ošklivé perchty, označované jako Schönperchten a Schiachperchten. Zatímco první představují příznivé síly, požehnání a štěstí, druhé mají děsivou podobu a jejich hluk má symbolicky zahánět zlo a neštěstí. Právě ošklivé perchty mohou svými kožešinami, rohy a démonickými maskami velmi připomínat krampusy.
Přesto mezi nimi existuje důležitý rozdíl. Krampus patří především k mikulášské tradici a vystupuje jako temný průvodce světce. Perchty mají vlastní soubor zvyků spojených zejména s přelomem roku, zimními nocemi a symbolickým očišťováním světa. V současnosti se však obě tradice často prolínají a v jednom průvodu můžeme spatřit masky inspirované krampusy, perchty i dalšími démonickými postavami.
Samostatnou kapitolou je výroba krampusích masek a kostýmů. V tradičních alpských oblastech představuje jejich zhotovování svébytné lidové řemeslo. Masky bývají vyřezávány ze dřeva, často s mimořádným důrazem na výraz obličeje, zuby, vrásky a démonické grimasy. Některé jsou opatřeny skutečnými zvířecími rohy, například kozlími nebo beraními. Jiné používají různé lehčí materiály, které umožňují vytvářet mnohem komplikovanější tvary.
Výrazným prvkem jsou také oči, které mohou působit nepřirozeně pronikavým dojmem. Otevřená tlama, ostré zuby a dlouhý vyplazený jazyk vytvářejí podobu bytosti, v níž se lidské rysy mísí se zvířecími. Tělo maskovaného účastníka bývá zakryto dlouhou kožešinou, která může pocházet z ovcí, koz nebo jiných zvířat. Výsledkem je postava, jež má působit mohutněji a divočeji než obyčejný člověk.
Neméně důležitý je zvukový doprovod. Těžké zvonce, často inspirované tradičními pasteveckými zvony, vytvářejí při pohybu hluboký kovový rachot. K němu se přidává řinčení řetězů, dupání a někdy také bubny. Při společném průvodu desítek takových postav vzniká mimořádně působivá zvuková kulisa. Člověk přestává vnímat jednotlivé maskované účastníky a ocitá se uprostřed hlučícího davu démonických bytostí.
Právě tato kombinace výtvarného zpracování, pohybu a zvuku vysvětluje, proč jsou krampusové tak oblíbeným námětem fotografů. Výrazné masky s hlubokými stíny, světlo ohňů odrážející se od rohů a kožešin i dramatické výrazy tváří vytvářejí atmosféru, kterou bychom jinak hledali spíše v gotickém hororu než na předvánoční slavnosti.
Účastníci krampusích průvodů se často sdružují do skupin označovaných jako Passen. Ty mohou mít vlastní historii, pravidla, charakteristické masky a tradiční způsob vystupování. V některých alpských údolích se příslušnost k podobné skupině předává mezi generacemi a představuje významnou součást místní identity. Výroba kostýmů, příprava průvodů a zachovávání místních zvyků jsou důležitou společenskou událostí, která spojuje řemeslníky, rodiny i celé vesnické komunity.
Velké krampusí průvody se označují jako Krampuslauf, tedy doslova běh nebo průvod krampusů. Konají se především na přelomu listopadu a prosince, i když některé akce začínají již v polovině listopadu. Ve městech a obcích Rakouska a jižního Německa mohou přilákat velké množství návštěvníků. Mezi oblasti proslulé touto tradicí patří Salcbursko, Tyrolsko, Korutany a Štýrsko.
Podoba současných průvodů se ovšem od někdejších vesnických obchůzek značně liší. Zatímco původně krampusové přicházeli společně se svatým Mikulášem do domácností, dnes se často účastní rozsáhlých veřejných vystoupení. K tradičním maskám a zvoncům přibývají pyrotechnické efekty, plamenomety používané při scénických vystoupeních, dramatické osvětlení nebo hudební doprovod. Původní lidový obyčej se tak v některých případech proměnil ve velkolepou podívanou na pomezí folkloru, divadla a hororové show.
Přitom zajímavou proměnou prošel krampus již v 19. století. Tehdy se začaly rozšiřovat obrázkové pohlednice známé jako Krampuskarten. Zobrazovaly rohaté démony v nejrůznějších situacích, často s překvapivě humorným nebo eroticky laděným podtextem. Krampus na nich nestrašil pouze děti. Objevoval se jako karikatura politiků, nevěrných manželů nebo jiných představitelů společnosti. Z děsivého lidového démona se tak postupně stával také prostředek satiry a společenského humoru.
Na některých historických pohlednicích můžeme spatřit krampuse, který místo neposlušných dětí odnáší mladé ženy, případně vystupuje jako svůdný ďábel. Tyto motivy ukazují, že ani naši předkové nepřistupovali k démonickým bytostem vždy s náboženskou vážností. Dokázali si z nich udělat legraci a využít jejich podobu k vyjádření lidských slabostí, tužeb i společenských rozporů.
Postupem času se tradice krampusů rozšířila daleko za hranice původních alpských regionů. Zvláště v posledních desetiletích získala značnou popularitu také v České republice, kde se konají samostatné průvody a vystoupení domácích i zahraničních skupin. Pro návštěvníky představují příležitost spatřit neobvyklé masky, poznat část středoevropského folkloru a zažít atmosféru, která se výrazně odlišuje od běžných adventních slavností.
Není bez zajímavosti, že právě v době moderních technologií, digitální komunikace a vědeckého poznání prožívají tyto staré démonické motivy novou vlnu popularity. Člověk, který již nevěří, že za zimní noci skutečně přicházejí démoni z jiného světa, se na ně přesto rád chodí dívat. Možná proto, že v bezpečném prostředí slavnosti může znovu prožít dávný pocit setkání s něčím neznámým a děsivým. A možná také proto, že masky, příběhy a rituály dokážou oslovit lidskou představivost způsobem, který ani nejmodernější technika nedokáže zcela nahradit.
Krampusové jsou tak pozoruhodným příkladem živého folkloru. Jejich dnešní podoba spojuje křesťanskou symboliku, lidové představy o démonech, starší tradice maskových obchůzek, umělecké řemeslo i moderní zábavu. To všechno vytváří zvláštní svět, v němž se minulost setkává se současností a kde se hranice mezi pohádkou, legendou a skutečností na okamžik zdánlivě rozplývá.
A když se za listopadového či prosincového večera rozezní dunění bubnů a rachot těžkých zvonců, člověk snadno pochopí, proč tyto bytosti vyvolávaly v našich předcích tolik emocí. Ze tmy se vynoří mohutné rohy, v záři ohňů se zalesknou ostré zuby a proti nám vykročí postava, která jako by přišla z časů, kdy lidé věřili, že dlouhé zimní noci patří nejen živým, ale také duchům, démonům a dalším bytostem skrytého světa.
Krampusové se vracejí. A s nimi i kousek dávné, temné a fascinující evropské mytologie.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.
