Když za jasné podzimní nebo zimní noci pohlédneme k souhvězdí Býka, můžeme spatřit drobnou skupinku poměrně jasných hvězd, která na první pohled připomíná maličký vozíček. Na tmavé obloze rozeznáme šest či sedm jasných hvězd, při výborných pozorovacích podmínkách i více. Jsou to Plejády, jedna z nejznámějších a nejkrásnějších otevřených hvězdokup na obloze. Lidstvo je pozoruje již tisíce let a téměř každá starověká civilizace jim přisuzovala zvláštní význam. Pro staré Řeky představovaly sedm dcer titána Atlanta a nymfy Pleioné, zatímco pro mořeplavce byly důležitým znamením přicházejících ročních období. Dnes však víme, že za jejich krásou se skrývá mnohem pozoruhodnější příběh. Plejády jsou skutečnou rodinou hvězd, které se zrodily ze společného oblaku mezihvězdné hmoty a dodnes společně putují naší Galaxií.
V astronomických katalozích nalezneme Plejády pod označením Messier 45, zkráceně M45, nebo také Melotte 22. Nacházejí se přibližně 440 až 445 světelných let od Země, což odpovídá vzdálenosti asi 135 až 136 parseků. Jeden světelný rok představuje vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok, tedy přibližně 9,46 bilionu kilometrů. Když se proto dnes díváme na Plejády, vidíme jejich hvězdy takové, jaké byly před více než čtyřmi stoletími. Světlo, které právě dopadá do našich očí, opustilo jejich povrch v době, kdy Evropou procházela renesance. Přesto se z astronomického hlediska jedná o jednu z nejbližších otevřených hvězdokup, kterou můžeme pozorovat pouhýma očima.
Stáří, vzdálenost a pravá podoba hvězdokupy
Určení jejich vzdálenosti bylo dlouhou dobu předmětem odborných sporů. Družice Hipparcos, která v devadesátých letech minulého století prováděla velmi přesná astrometrická měření, poskytla hodnoty naznačující vzdálenost přibližně 390 světelných let. To však odporovalo jiným astronomickým metodám i některým modelům vývoje hvězd. Pozdější měření pomocí radioteleskopů a především evropské astrometrické družice Gaia potvrdila větší vzdálenost, pohybující se kolem 440 světelných let. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl měl pro astronomii značný význam. Abychom totiž správně určili skutečnou svítivost, hmotnost a vývojové stadium hvězdy, musíme nejprve znát její vzdálenost.
Plejády nejsou skutečným souhvězdím, ale otevřenou hvězdokupou, tedy skupinou hvězd, které vznikly přibližně ve stejném období z jednoho rozsáhlého molekulárního oblaku. Na rozdíl od kulových hvězdokup, jež mohou obsahovat statisíce až miliony starých hvězd soustředěných do kompaktního útvaru, jsou otevřené hvězdokupy mnohem řidší a jejich členové jsou vzájemně gravitačně vázáni poměrně slabě. Tradičně vymezené Plejády obsahují více než tisíc hvězd a jejich celková hmotnost se odhaduje řádově na několik set až přibližně osm set hmotností Slunce. Jejich jasná centrální část zabírá prostor o průměru několika desítek světelných let, zatímco vzdálenější členové se rozprostírají ještě mnohem dále. Hvězdokupa tak není malým sevřeným shlukem, jak se nám jeví při pohledu ze Země, ale rozsáhlým trojrozměrným systémem, v němž jednotlivé hvězdy oddělují obrovské vzdálenosti.
Zajímavé je také stáří Plejád. Zatímco naše Slunce vzniklo přibližně před 4,6 miliardy let, Plejády jsou staré pouze asi 100 až 125 milionů let, podle použité metody určení stáří. V době jejich vzniku tedy na Zemi již dávno existovali dinosauři a naše planeta procházela obdobím křídy. V kosmickém měřítku jde o hvězdokupu poměrně mladou. Přesto je dostatečně stará na to, aby se v jejích hvězdných soustavách mohly odehrávat pokročilé fáze vývoje planet. Právě tato kombinace relativního mládí, malé vzdálenosti a velkého počtu hvězd činí z Plejád jednu z nejvýznamnějších astronomických laboratoří pro studium hvězdného vývoje.
Modří obři i neviditelný svět hnědých trpaslíků
Nejnápadnějšími členy hvězdokupy jsou horké, velmi svítivé hvězdy spektrální třídy B. Jejich charakteristické modrobílé zbarvení je důsledkem vysoké povrchové teploty, která u nejjasnějších Plejád dosahuje přibližně 12 000 až 14 000 kelvinů, tedy více než dvojnásobku teploty sluneční fotosféry. Některé z těchto hvězd mají čtyřikrát až šestkrát větší hmotnost než Slunce a jejich celkový zářivý výkon může být mnohonásobně vyšší. Takto hmotné hvězdy však mají jednu zásadní nevýhodu. Přestože disponují mnohem většími zásobami vodíku, spotřebovávají své jaderné palivo nesrovnatelně rychleji než naše Slunce. Zatímco hvězda podobná Slunci může stabilně zářit přibližně deset miliard let, životnost výrazně hmotnějších hvězd bývá řádově kratší a závisí především na jejich počáteční hmotnosti.
Nejjasnější hvězdou Plejád je Alcyone, označovaná také jako Éta Tauri. Jedná se o modrobílou hvězdu spektrální třídy B7, jejíž hmotnost je podle některých modelů přibližně šestinásobkem hmotnosti Slunce. Alcyone je rovněž zajímavá svou rychlou rotací a emisními charakteristikami spektra, které souvisejí s přítomností plynu v jejím okolí. Mezi další známé členy hvězdokupy patří Atlas, Pleione, Electra, Maia, Merope, Taygeta, Celaeno a Asterope. Jejich jména pocházejí z řecké mytologie a připomínají sedm sester i jejich rodiče. Některé z těchto hvězd jsou vícenásobnými systémy a samotná skupina jasných hvězd tedy představuje ještě složitější uspořádání, než by se mohlo zdát při běžném pozorování.
Ne všechny hvězdy Plejád jsou však horkými modrými obry. Právě naopak. Většinu členů tvoří mnohem méně hmotné a méně svítivé hvězdy, které na noční obloze pouhým okem vůbec nespatříme. Nacházejí se zde hvězdy podobné našemu Slunci, oranžoví a červení trpaslíci i velmi slabé objekty na hranici mezi hvězdami a planetami. Astronomové v Plejádách objevili také množství hnědých trpaslíků, tedy těles, jejichž hmotnost nestačila k dlouhodobému udržování termonukleárních reakcí vodíku běžných ve skutečných hvězdách. Právě tyto nenápadné objekty poskytují důležité informace o tom, jak malé může být těleso, které vznikne přímým gravitačním kolapsem mezihvězdného plynu. Hnědí trpaslíci totiž představují přechodovou oblast mezi hvězdnou a planetární populací, přestože jejich původ a způsob vzniku se mohou od planet zásadně lišit.
Zrození z chladného mraku a zářící reflexní mlhoviny
Samotný vznik Plejád začal před více než sto miliony let uvnitř rozsáhlého molekulárního oblaku složeného převážně z vodíku, helia a nepatrného množství těžších prvků a prachu. V některých jeho oblastech se působením gravitace začala hmota postupně zhušťovat. Hustší části oblaku se rozpadaly na menší útvary, z nichž vznikala jednotlivá hvězdná jádra. Jak jejich hmotnost narůstala, rostl také tlak a teplota v nitru. Ve chvíli, kdy v jádru vznikající hvězdy nastaly podmínky umožňující stabilní slučování vodíku na helium, zrodila se skutečná hvězda. V jednom rozsáhlém oblaku tak mohly postupně vzniknout stovky až tisíce hvězd, jejichž počáteční pohyby a společná gravitace vytvořily základ budoucí hvězdokupy.
Velmi zajímavým rysem Plejád jsou jemné modravé mlhoviny, které na kvalitních astronomických fotografiích obklopují jejich nejjasnější hvězdy. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o zbytky původního oblaku, z něhož hvězdokupa vznikla. Astronomická pozorování však ukazují, že tento výklad není správný. Plejády v současnosti procházejí oblastí mezihvězdného prachu, která s jejich vznikem pravděpodobně přímo nesouvisí. Záření horkých hvězd se rozptyluje na drobných prachových částicích, přičemž kratší, modré vlnové délky světla jsou rozptylovány účinněji. Vznikají tak takzvané reflexní mlhoviny, jejichž světlo není výsledkem vlastního záření zahřátého plynu, ale především odrazu a rozptylu světla blízkých hvězd. Jednou z nejznámějších je mlhovina NGC 1435 v okolí hvězdy Merope. Její jemná vláknitá struktura patří k nejkrásnějším útvarům, jaké lze na fotografiích Plejád pozorovat.
Působení horkých hvězd na mezihvězdný prach přitom není pouze optickým jevem. Intenzivní záření vytváří tlak na drobné částice a může ovlivňovat jejich pohyb i rozložení v okolní mlhovině. Hubbleův kosmický dalekohled zachytil v okolí Merope jemné struktury, na kterých lze pozorovat, jak hvězdné záření mění podobu prachových oblaků. Prachové částice různých velikostí reagují na působení záření odlišně, a v okolí hvězdy proto vznikají charakteristické proudy a vláknité útvary. Plejády jsou tak nejen krásnou hvězdokupou, ale i místem, kde můžeme studovat vzájemné působení hvězd a mezihvězdné hmoty.
Otázka planet a stopy skrytých světů
Jednou z nejzajímavějších otázek současné astronomie je existence planet u hvězd Plejád. Známe již tisíce exoplanet obíhajících jiné hvězdy v naší Galaxii, a proto je přirozené předpokládat, že planetární soustavy mohou vznikat také v této mladé hvězdokupě. Samotné stáří Plejád je z tohoto hlediska mimořádně zajímavé. Podle současných modelů vznikají planety ze zbytků plynu a prachu, které po zrodu hvězdy vytvářejí kolem její rovníkové oblasti rotující protoplanetární disk. Drobné prachové částice se postupně shlukují do větších těles a při vhodných podmínkách vznikají planetesimály o rozměrech kilometrů či desítek kilometrů. Jejich gravitačním slučováním potom mohou vznikat planetární zárodky a nakonec skutečné planety.
Tento proces může probíhat překvapivě rychle. Plynné složky protoplanetárních disků se u mnoha hvězd výrazně zmenšují nebo mizí již během několika milionů let. Velké plynné planety proto musejí získat podstatnou část svých obálek poměrně brzy. Naproti tomu vznik a konečné uspořádání kamenných planet může pokračovat desítky až stovky milionů let. V planetárních soustavách tak dochází k opakovaným srážkám větších těles, změnám jejich drah a postupnému vyčišťování prostoru kolem hvězdy. Předpokládá se, že podobnou bouřlivou minulostí prošla také naše Sluneční soustava. Jedna z hlavních hypotéz vysvětlujících vznik Měsíce například předpokládá obrovskou srážku mladé Země s jiným planetárním tělesem.
A právě v Plejádách astronomové nalezli důkazy, že podobné procesy mohou skutečně probíhat. Významným příkladem je hvězda HD 23514, která patří do hvězdokupy a svými vlastnostmi se Slunci podobá více než nejjasnější modré hvězdy Plejád. Pozorování v infračervené oblasti spektra odhalila neobvykle velké množství teplého prachu v jejím okolí. Tento prach vyzařuje infračervené záření a jeho vlastnosti naznačují, že se nachází v oblasti odpovídající přibližně vzdálenostem terestrických planet od jejich mateřských hvězd. Jedním z možných vysvětlení je nedávná srážka velkých kamenných těles, při níž vzniklo značné množství drobných úlomků.
Takový objev je mimořádně důležitý. Malé prachové částice totiž v blízkosti hvězdy nevydrží neomezeně dlouho. Jejich pohyb ovlivňuje hvězdné záření, vzájemné srážky a další fyzikální procesy. Pokud proto astronomové pozorují velké množství teplého prachu v soustavě staré více než sto milionů let, naznačuje to, že prach musí být poměrně nedávno doplňován. Mohou jej vytvářet právě kolize větších těles, planetesimál nebo již vznikajících planetárních zárodků. Pozorování HD 23514 tedy poskytuje nepřímé svědectví o událostech, které se mohou podobat dávné historii naší vlastní planetární soustavy. Samotné planety však tímto pozorováním přímo prokázány nebyly.
Podobné výsledky přinesla také systematická pozorování dalších hvězd Plejád pomocí Spitzerova kosmického dalekohledu. V jednom ze souborů zahrnujícím 71 hvězd přibližně slunečního typu astronomové zjistili u 23 z nich nadbytečné infračervené záření na vlnové délce 24 mikrometrů. To odpovídá přibližně 32 procentům zkoumaného vzorku. Takový přebytek je jedním z důležitých znaků přítomnosti prachových disků, v nichž se mohou odehrávat srážky planetesimál a další procesy související s vývojem planetárních soustav. Neznamená to, že každá z těchto hvězd již má planety, ale potvrzuje to, že planetární materiál je v Plejádách poměrně rozšířený.
Přímé hledání planet u členů hvězdokupy je však obtížnější, než bychom očekávali. Mladé hvězdy bývají magneticky aktivní, rychle rotují a jejich jasnost se může měnit působením rozsáhlých hvězdných skvrn. Takové změny mohou překrývat nepatrné poklesy jasnosti způsobené přechodem planety před hvězdným kotoučem. Problém představuje i omezená délka jednotlivých pozorovacích kampaní. Výzkumy využívající družici Kepler v rámci její prodloužené mise K2 tak sice umožnily sledovat velké množství hvězd Plejád, ale nezískaly jednoznačné potvrzení běžné populace tranzitujících exoplanet v samotné hvězdokupě. Neúspěch přímé detekce ovšem není důkazem jejich nepřítomnosti. Nepřímé stopy planetárního vývoje jsou v Plejádách podstatně přesvědčivější než dosavadní výsledky přímého hledání jednotlivých planet.
Velkou roli při vzniku a dalším vývoji planet mohou hrát také rozdílné fyzikální podmínky v jednotlivých částech hvězdokupy. U velmi hmotných a horkých hvězd vzniká silné ultrafialové záření, které může narušovat a odpařovat plynnou složku mladých protoplanetárních disků. Pokud se mladá hvězda podobná Slunci nachází v blízkosti takového zářivého obra, může mít její planetární soustava jiné vývojové podmínky než soustava vznikající v osamocené oblasti Galaxie. Důležitá je rovněž hustota hvězdného prostředí. V mladých a velmi hustých hvězdokupách mohou těsná setkání jednotlivých hvězd gravitačně ovlivňovat vzdálené planetární dráhy. V současných Plejádách jsou vzájemné vzdálenosti hvězd již poměrně velké, ale v raném období jejich existence mohly být podmínky odlišné.
Dočasná podoba a Velký komplex Plejád
Plejádám se přitom pravděpodobně nebude dařit udržet současnou podobu navždy. Otevřené hvězdokupy podléhají postupnému rozpadu. Vzájemné gravitační působení hvězd, setkání s jinými objekty a především gravitační pole celé Mléčné dráhy vedou k tomu, že někteří členové hvězdokupy získávají odlišné dráhy a postupně se od společné skupiny vzdalují. Během dalších stovek milionů let se tak mohou Plejády výrazně rozptýlit. Jejich hvězdy budou nadále obíhat střed Galaxie, ale při pohledu ze Země již nemusejí tvořit tak nápadné seskupení. Sedm sester, které lidstvo pozoruje od pravěku, je tedy z astronomického hlediska pouze dočasnou podobou mnohem rozsáhlejšího hvězdného příběhu.
A právě tento příběh dostal na konci roku 2025 překvapivé pokračování. Astronomové využili kombinaci pozorování evropské družice Gaia a americké družice TESS k pátrání po hvězdách, které mohly mít s Plejádami společný původ. Nestačilo jim přitom pouze zjistit, zda se hvězdy pohybují podobným směrem. Zkoumali také jejich prostorové rychlosti, chemické složení a rychlost rotace, která u některých typů hvězd souvisí s jejich stářím. Výsledkem bylo rozpoznání mnohem rozsáhlejší hvězdné struktury, která dostala označení Greater Pleiades Complex, tedy Velký komplex Plejád. Výzkumníci identifikovali více než tři tisíce hvězd tvořících prostorově rozptýlenou rodinu, jejíž rozsah dosahuje přibližně 1 900 světelných let.
To ovšem neznamená, že by samotná známá hvězdokupa M45 měla průměr téměř dva tisíce světelných let. Jde o podstatně širší seskupení hvězd a hvězdných skupin, které mohly vzniknout ze stejného rozsáhlého komplexu mezihvězdného plynu a následně se postupně rozptýlit do okolní Galaxie. Viditelné Plejády by tak představovaly pouze gravitačně soudržnější jádro původně mnohem větší hvězdné rodiny. Tento výzkum zároveň naznačuje, že v naší blízkosti mohou existovat další podobné rozptýlené hvězdné komplexy, jejichž společný původ dosud neznáme. Moderní astronomie se tak postupně učí rekonstruovat dávnou historii hvězd nejen podle jejich polohy, ale také podle jejich pohybu, chemického složení a vývojového stáří.
Hvězdy, které hovoří jazykem mýtů
V souvislosti s Plejádami ovšem nemůžeme opomenout ani jejich mimořádné postavení v mytologii, náboženství a duchovních představách různých civilizací. Jen málokterá skupina hvězd na obloze totiž zanechala tak výraznou stopu v lidské kultuře. Přestože jednotlivé národy často neměly žádný vzájemný kontakt, nacházíme v jejich legendách překvapivě podobné příběhy. Plejády se stávaly nebeskými pannami, ztracenými sestrami, posvátnými bytostmi, ochránkyněmi úrody i znameními přicházejících změn. Někde představovaly naději a znovuzrození, jinde byly spojovány se smrtí, nebezpečím nebo působením nadpřirozených sil. Pro některé kultury byly dokonce symbolickým místem, odkud přicházejí duše předků nebo kam se po smrti vracejí.
Nejznámější evropský příběh pochází ze starověkého Řecka. Podle řecké mytologie byly Plejády sedmi krásnými dcerami titána Atlanta, odsouzeného bohy k věčnému podpírání nebeské klenby, a oceánovny Pleioné. Sestry se jmenovaly Maia, Electra, Taygeté, Alcyone, Celaeno, Steropé a Merope. Jejich osudy byly úzce propojeny se světem olympských bohů. Maia se stala matkou boha Herma, kterého zplodila s nejvyšším bohem Diem, zatímco Electra byla matkou Dardana, mytického předka trojského královského rodu. Ostatní sestry se rovněž staly matkami významných hrdinů a zakladatelů královských rodů.
Podle jedné z nejznámějších pověstí se do sedmi sester zamiloval obrovský lovec Orion. Jeho touha však nebyla opětována a sestry před ním uprchly. Orion je neúnavně pronásledoval po lesích a horách, až se nad nimi Zeus slitoval a proměnil je v holubice. Ty vzlétly k nebi, kde se změnily v zářící hvězdy. Jenže ani tam jejich pronásledování zcela neskončilo. Také Orion byl později přenesen na oblohu, kde dodnes vytváří jedno z nejvýraznějších souhvězdí. Při pohledu na zimní nebe tak můžeme spatřit jeho postavu, jak zdánlivě následuje sedm sester, které před ním navěky prchají.
Řecká mytologie však obsahuje ještě jednu zajímavou záhadu. Přestože se hovoří o sedmi sestrách, většina lidí dokáže pouhým okem poměrně snadno rozeznat pouze šest výrazných hvězd. Kam se tedy poděla sedmá? Jedna z legend vypráví, že Merope byla jedinou ze sester, která se provdala za smrtelníka, korintského krále Sisyfa. Zahanbena tím, že na rozdíl od ostatních sester nespojila svůj život s bohem, zakryla si tvář a její světlo zesláblo. Jiná verze spojuje ztracenou hvězdu s Electrou, která ze žalu nad zničením Tróje opustila své sestry nebo skryla svou záři. Antičtí autoři se tedy neshodovali v tom, která ze sester zmizela. Právě tato rozdílná vyprávění ukazují, jak se lidé snažili prostřednictvím příběhů vysvětlit zvláštnosti hvězdné oblohy.
Plejády měly pro starověké Řeky také zcela praktický význam. Básník Hésiodos již v 8. nebo 7. století před naším letopočtem ve svém díle Práce a dni spojoval jejich východy a západy se zemědělskými pracemi. Když se Plejády znovu objevovaly na ranní obloze, nastával čas sklizně obilí. Jejich pozdější zmizení oznamovalo období orby a příchod nepříznivějšího počasí. Podobně významné byly pro mořeplavce. V oblasti Středozemního moře sloužily jejich sezónní pohyby jako znamení období vhodného pro plavbu a období, kdy se již blížily podzimní bouře. Není proto náhodou, že jeden z tradičních výkladů samotného názvu Plejády jej spojuje s řeckým výrazem označujícím plavbu.
Ještě starší doklady významu této hvězdné skupiny nacházíme v Mezopotámii. Babyloňané a Asyřané považovali hvězdnou oblohu za prostor, v němž se projevovala vůle bohů. Pohyby nebeských těles proto pečlivě zaznamenávali a pokoušeli se z nich předvídat osudy panovníků, úrodu, války i přírodní pohromy. Plejády byly známé jako MUL.MUL, tedy skupina hvězd, a v některých náboženských a mytologických souvislostech byly spojovány se sedmi božskými bytostmi označovanými jako Sebettu. Tyto bytosti mohly mít obávanou, ničivou podobu a vystupovaly například v příbězích spojených s bohem Errou, zosobňujícím válku, mor a zkázu. Plejády tak v mezopotamském prostředí nebyly pouze krásným nebeským objektem, ale také součástí světa božských mocností, jejichž působení mohlo člověku přinášet požehnání i neštěstí.
Biblický řád, indické mateřství a čínský nebeský drak
Zajímavé je rovněž jejich místo v biblické tradici. Ve Starém zákoně se Plejády objevují v knize Jób, kde jsou společně s Orionem připomínány jako příklad nesmírné moci Stvořitele nad vesmírem. Zmínku o nich nacházíme také v knize proroka Ámose. V hebrejském textu vystupuje označení Kímá, které bývá ztotožňováno právě s Plejádami. V biblickém prostředí se tak tato hvězdná skupina stává symbolem řádu stvoření a moci, která přesahuje lidské možnosti. Člověk může hvězdy pozorovat, pojmenovávat a obdivovat, ale nemůže libovolně ovládat jejich pohyb ani samotné zákony nebes.
Také ve staré Indii měly Plejády důležité náboženské postavení. Byly známé jako Krittika a patřily k tradičním měsíčním zastavením, která hrála významnou roli v indické astronomii a astrologii. V hinduistické mytologii jsou spojovány s bohem Skandou, známým také jako Karttikéja, božským válečníkem a synem Šivy. Podle jedné z tradic se o novorozeného boha staralo šest nebeských matek, ztotožňovaných s hvězdami Plejád. Každá jej chtěla kojit, a dítě proto získalo šest tváří, aby mohlo přijímat jejich péči současně. Odtud pochází také jeho označení Šanmukha, tedy Šestitvářný. Plejády zde představují mateřskou ochranu, nebeský oheň a sílu spojenou se zrozením božského hrdiny.
V Číně byly Plejády známé pod názvem Mao a tvořily jednu z osmadvaceti tradičních nebeských oblastí, které sloužily ke sledování pohybu Měsíce a dalších nebeských těles. Patřily do oblasti symbolicky spojené s Bílým tygrem západu, jednou ze čtyř velkých bytostí čínské nebeské kosmologie. Čínská astronomie přitom nebyla pouze způsobem určování času. Pohyby nebeských těles byly spojovány s představami o harmonii mezi nebem, zemí a císařskou mocí. Nebeský řád představoval vzor, podle něhož měl být uspořádán také svět lidí.
Subaru, maorské Matariki a posvátné songlines
V Japonsku nesou Plejády název Subaru, který souvisí s představou spojování či sjednocování. Právě tento název se stal známým i v moderní době díky automobilce Subaru, jejíž znak tvoří skupina šesti hvězd. Hvězdokupa zde představuje obraz mnoha jednotlivých světel tvořících jediný celek. Pod stejným názvem pracuje také velký japonský astronomický dalekohled na Havajských ostrovech. Starověké pojmenování hvězdné skupiny tak přežilo až do současnosti a proniklo do techniky, průmyslu i moderní astronomie.
Mimořádně hluboký duchovní význam mají Plejády pro původní obyvatele Nového Zélandu, Maory. Ti je znají pod názvem Matariki. Jejich opětovné objevení na ranní obloze během tamní zimy tradičně oznamuje příchod nového roku. Nejde však pouze o astronomickou událost. Matariki je časem připomínání zemřelých, setkávání rodin, děkování za úrodu a vyjadřování nadějí do budoucnosti. V roce 2022 se Matariki stalo také oficiálním novozélandským státním svátkem.
Podle jedné maorské kosmogonické tradice vznikly hvězdy Matariki z očí boha větrů a bouří Tāwhirimātey. Když byly prvotní nebeský otec Ranginui a zemská matka Papatūānuku od sebe odděleni, Tāwhirimātea se rozhněval nad rozdělením svých rodičů. Ve svém žalu a hněvu si vytrhl oči, rozdrtil je a vyhodil na oblohu, kde se změnily v zářící hvězdy. Samotný název Matariki bývá v této tradici vykládán ve spojení s očima nebeského božstva.
Jiná maorská pověst představuje Matariki jako matku obklopenou svými dcerami. Ty každoročně sestupují k zemské matce Papatūānuku, aby jí pomáhaly pečovat o přírodu a připravovat nový rok. Jednotlivým hvězdám jsou přisuzovány zvláštní oblasti působnosti. Tupuānuku je spojena s rostlinami a plodinami vyrůstajícími ze země, Tupuārangi s potravou pocházející ze stromů a okolního přírodního prostředí, Waitī se sladkými vodami a Waitā s mořem. Waipunarangi představuje déšť a Ururangi vítr. V tradicích, které rozeznávají devět významných hvězd, vystupuje také Pōhutukawa, připomínající zemřelé, a Hiwa-i-te-rangi, spojovaná s přáními a nadějemi do budoucnosti.
Zvlášť působivá je představa, že novoroční objevení Plejád otevírá prostor pro vzpomínky na ty, kteří během uplynulého roku odešli ze světa. Jejich jména jsou vyslovována při obřadech a živí tak symbolicky obnovují spojení se svými předky. Zatímco evropský člověk dnes často vnímá Plejády především jako astronomický objekt, v maorské duchovní tradici představují živé propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jednotlivé maorské kmenové tradice se přitom v počtu významných hvězd a způsobu oslav liší. Některé rozeznávají sedm hvězd, jiné devět, a v některých oblastech Nového Zélandu slouží jako významnější novoroční znamení hvězda Puanga, astronomicky známá jako Rigel v Orionu.
Podobně pozoruhodné příběhy nacházíme u původních obyvatel Austrálie. V řadě jejich tradic vystupují Plejády jako skupina sedmi sester, které putují krajinou a prchají před mužským pronásledovatelem. Příběhy se v jednotlivých oblastech liší, ale často jsou součástí rozsáhlých posvátných vyprávění, která propojují hvězdnou oblohu s konkrétními místy na zemi. Tyto příběhy nejsou pouhými pohádkami. Jsou součástí duchovního systému, který předává znalosti o krajině, vodních zdrojích, cestách, příbuzenských vztazích a pravidlech společenského života.
Zvláštní význam mají takzvané songlines, tedy posvátné příběhové a písňové stezky. Jejich prostřednictvím se uchovávají vzpomínky na putování mytických bytostí krajinou. Jedna z těchto rozsáhlých tradic sleduje právě cestu Sedmi sester napříč australským vnitrozemím. Hvězdy Plejád jsou zde spojeny s konkrétními skalními útvary, vodními místy i obřadními lokalitami. Pronásledovatel sester bývá v některých verzích ztotožňován se souhvězdím Orionu. Podobnost s řeckým příběhem je natolik nápadná, že vyvolává otázky o mimořádném stáří těchto mytologických motivů.
Někteří badatelé dokonce vyslovili hypotézu, že příběh o sedmi sestrách a jejich pronásledovateli by mohl mít kořeny hluboko v pravěku, možná ještě před osídlením Austrálie předky dnešních původních obyvatel. V takovém případě by mohlo jít o jeden z nejstarších dodnes dochovaných mytologických motivů lidstva. Tato představa je mimořádně fascinující, ale zatím zůstává hypotézou. Podobné příběhy totiž mohly vzniknout také nezávisle, například proto, že Plejády a Orion tvoří na obloze nápadnou dvojici hvězdných útvarů.
Medvědí drápy na Devils Tower a andské předpovědi
Také severoameričtí indiáni spojovali Plejády se sedmi dívkami. Jeden z nejkrásnějších příběhů pochází od národa Kiowa a vztahuje se k mimořádnému skalnímu útvaru Devils Tower v dnešním Wyomingu. Podle legendy si sedm dívek hrálo nedaleko svého tábora, když je začali pronásledovat medvědi. Vyděšené dívky uprchly na nízkou skálu a prosily ji, aby je zachránila. Skála jejich prosbu vyslyšela a začala růst do výšky. Medvědi se pokoušeli na její vrchol vyšplhat, ale svými drápy pouze vyrývali hluboké rýhy do jejích stěn.
Skála rostla stále výše, až dívky vynesla k nebi, kde se proměnily v sedm hvězd Plejád. Podle legendy jsou hluboké svislé rýhy na stěnách Devils Tower dodnes stopami medvědích drápů. Pověst tak spojuje hvězdnou oblohu s jedním z nejpozoruhodnějších geologických útvarů Severní Ameriky. A stejně jako v řeckém či australském vyprávění zde nacházíme motiv sedmi mladých ženských postav, pronásledování, záchrany a následného přenesení na oblohu.
V Jižní Americe měly Plejády mimořádný význam pro obyvatele And. V kečuánském prostředí byly známé mimo jiné pod názvem Qollqa či Collca, který souvisí se zásobárnou nebo sýpkou. Jejich pravidelné objevování na obloze bylo spojeno se zemědělským kalendářem a předpovídáním úrody. Zajímavé je, že obyvatelé některých horských oblastí Peru a Bolívie dodnes sledují jasnost Plejád, aby odhadli průběh nadcházejícího období dešťů.
Pokud se Plejády na ranní obloze objevují jasné a výrazné, bývá to v těchto tradicích považováno za příznivé znamení pro budoucí úrodu. Pokud jsou naopak nevýrazné a špatně viditelné, může to být varováním před nepříznivými podmínkami. Moderní výzkum přitom ukázal, že tato zdánlivě mystická metoda může mít skutečný fyzikální základ. Viditelnost Plejád totiž mohou ovlivňovat velmi jemné vysoké cirrové oblaky spojené s atmosférickými změnami doprovázejícími klimatický jev El Niño. Tyto změny mohou zároveň souviset s množstvím srážek v následujících měsících. Dávná pozorování hvězd se tak ukazují být pozoruhodným příkladem tradičního poznání přírody, které nemuselo být založeno pouze na pověrách, ale také na dlouhodobé zkušenosti mnoha generací.
Česká Kuřátka, záhada sedmé sestry a moderní mýty
Ani české země nezůstaly stranou této hvězdné mytologie. V lidové tradici byly Plejády známé jako Kuřátka, což připomíná drobnou skupinku zářících bodů pohromadě. Dochovala se také půvabná křesťanská pověst, podle níž jednou Kristus procházel kolem pekařského krámu a požádal prostřednictvím svého učedníka o chléb. Lakomý pekař však odmítl hladovému poutníkovi pomoci. Jeho žena a šest dcer se nad Kristem slitovaly a tajně mu přinesly čerstvý bochník. Za svůj dobrý skutek byly přeneseny na nebe, kde se proměnily v sedm hvězd. Lakomý pekař byl naproti tomu za trest proměněn v kukačku. V této pověsti se starobylý motiv sedmi nebeských ženských postav propojil s křesťanským důrazem na milosrdenství a pomoc potřebným.
Zůstává však ještě jedna zajímavá otázka. Proč se v tolika kulturách objevuje právě číslo sedm, když většina lidí při běžném pozorování Plejád rozlišuje především šest jasných hvězd? Odpověď nemusí spočívat pouze v mytologii. Počet rozeznatelných hvězd závisí na kvalitě oblohy, ostrosti lidského zraku a také na zdánlivé blízkosti jednotlivých členů hvězdokupy. Za velmi dobrých podmínek lze pouhým okem spatřit sedm i více hvězd. Astronomové rovněž upozorňují, že vzájemné polohy hvězd se během dlouhých časových období pomalu mění. V minulosti tak mohly některé hvězdy vytvářet poněkud odlišný obraz než dnes. Představa, že legenda o ztracené sedmé sestře může být vzdálenou vzpomínkou na někdejší podobu oblohy, je lákavá, dosud však není spolehlivě prokázána.
V moderní době získaly Plejády ještě jeden, poněkud odlišný mystický význam. V prostředí ufologických a novodobých esoterických směrů se začaly objevovat příběhy o takzvaných Plejáďanech, údajných mimozemských bytostech pocházejících právě z této hvězdokupy. Podle některých kontaktérů jde o mimořádně vyspělou civilizaci, která lidstvo navštěvuje, sleduje jeho duchovní vývoj a předává vybraným jednotlivcům poselství o budoucnosti Země. Tyto představy se rozšířily zejména ve druhé polovině 20. století a postupně se staly součástí některých proudů hnutí New Age. Hvězdokupa Plejády patří mezi velmi zajímavé objekty v naší Galaxii, ovšem její výzkum přinesl jednu nepříjemnou zprávu všem kontaktérům mimozemských civilizací. Žádní Plejáďané k nám nelétají. Neměli by tam totiž čas vzniknout, vyvinout se a předhonit nás v technologiích. Když se podíváme dnes na Plejády, vidíme obraz starý 450 let. A neviděli jsme projevy žádných mimozemšťanů. Za 450 let skutečně na nové planetě nedojde ke stabilizaci podmínek, vzniku života a jeho vyvinutí v superskvělou civilizaci se skvělými technologiemi a duchovním uvědoměním, které nás přesahuje na světelné roky daleko.
Zajímavé je, jak výrazně se tyto moderní představy liší od původních legend. Zatímco starověké civilizace viděly v Plejádách božské sestry, ochránkyně úrody, znamení ročních období či symboly spojení se zemřelými předky, moderní kontaktéři z nich vytvořili domov technologicky a duchovně nadřazených bytostí. Staré mýty tím dostaly nový, kosmický kabát, odpovídající době meziplanetárních sond, kosmických letů a populární vědeckofantastické literatury. Pro existenci těchto údajných návštěvníků ovšem nemáme žádný ověřitelný vědecký důkaz. A vzhledem k relativně nízkému stáří samotné hvězdokupy představuje tvrzení o pradávné, vysoce rozvinuté plejáďanské civilizaci také značně problematickou představu z hlediska známých časových měřítek vývoje planet a života.
Závěr: Setkání vědy a lidské duše
Snad nejpozoruhodnější na celém příběhu Plejád je však skutečnost, že jedna poměrně nenápadná skupinka hvězd dokázala po tisíciletí spojovat lidskou představivost napříč kontinenty. Stejné světlo dopadalo na řecké mořeplavce, mezopotamské kněze, indické mudrce, australské lovce, maorské předky i obyvatele dávných And. Každý z těchto národů se díval na tutéž část vesmíru, ale spatřoval v ní odlišný příběh. Pro jedny byly Plejády prchajícími dívkami, pro druhé posvátnými matkami, pro další znamením úrody a pro jiné symbolem věčného spojení živých a mrtvých.
Dnes známe jejich vzdálenost, stáří, chemické složení i fyzikální vlastnosti jednotlivých hvězd. Víme, že nejsou domovem bohyní ani skutečnými světly putujících duší. Přesto jejich dávné legendy neztratily svou hodnotu. Jsou totiž svědectvím o tom, jak se naši předkové pokoušeli pochopit vesmír a nalézt v něm své vlastní místo. A možná právě proto zůstávají Plejády tak přitažlivé i dnes. Astronomie nám vysvětluje, co skutečně vidíme. Mytologie nám zase připomíná, co všechno v těchto hvězdách dokázal spatřit člověk.
Plejády jsou proto mnohem více než jen krásnou skupinkou modrých hvězd na zimní obloze. Jsou svědectvím o společném zrodu hvězd, o působení gravitace, o postupném vývoji hvězdných systémů i o možné existenci mladých planetárních soustav. Je docela možné, že kolem některých jejich nenápadných hvězd dnes obíhají kamenné světy, jejichž povrch je stále poznamenán srážkami planetesimál, vulkanickou činností a doznívajícím obdobím planetárního formování. Zda se mezi nimi nacházejí také planety s oceány, atmosférami nebo podmínkami vhodnými pro budoucí vznik života, zatím nevíme.
Až tedy příště za jasné noci spatříme nad obzorem drobnou skupinku hvězd, kterou naši předkové nazývali Sedmi sestrami, můžeme si uvědomit, že hledíme do skutečného hvězdného rodiště. Do prostoru, kde se před více než sto miliony let zrodily stovky hvězd, kde možná stále doznívá vznik nových planetárních světů a odkud se jednotliví členové této obrovské rodiny postupně vydávají na samostatnou cestu Mléčnou dráhou. Plejády nám tak připomínají, že i zdánlivě neměnná hvězdná obloha má svůj počátek, svůj vývoj a jednou také svou budoucnost, která může být zcela jiná než její dnešní podoba.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
